Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 17,1-9

Petr Mareček

 

Událost Ježíšova proměnění se odehrává podle Matoušova a Markova evangelia „šest dní“ (Mt 17,1) po Petrově vyznání u Cesareje Filipovy (Mt 16,21-28) a po první Ježíšově předpovědi utrpení, smrti a vzkříšení (Mt 16,21-28). Tato časová formulace tedy ozřejmuje, jak je událost proměnění úzce spjata se zjevením Ježíšovy totožnosti: je ukřižovaným a vzkříšeným Pánem.

Ježíš se ujímá iniciativy a bere s sebou Petra, prvního mezi apoštoly a jejich mluvčího, Jakuba a Jana, Zebedeovy syny. Jedná se o tři ze čtyř učedníků, které Ježíš povolal jako první (Mt 4,18-22). Pouze tři z dvanácti učedníků jsou tedy svědky této události. Ježíš společně s nimi vystupuje na „vysokou horu“, která je ve starozákonním chápání místem Božího zjevení a symbolem Boží přítomnosti (Ex 19,16; 24,15). V Matoušově evangeliu je hora místem, kde se Bůh zjevuje v Ježíšovi (srov. Mt 5,1; 24,3; 28,16). Křesťanská tradice pokládá horu Tábor za místo Ježíšova proměnění, jak to dosvědčuje ve 4. století učitel církve sv. Cyril Jeruzalémský (313-386) v jedné ze svých Katechezí (XII,16).

Pro událost svého proměnění volí tedy Ježíš sám vysokou horu a vybírá tuto odloučenost a samotu. Ježíš bere učedníky z hluku a činnosti všedního dne. Nezjevuje se na velkém tržišti a před velkým množstvím lidí. Co mají učedníci pochopit, je zcela nezvyklé, avšak nemá to nic společného se senzací nebo sugescí. Již veškeré okolnosti, které Ježíš volí a způsobuje, ukazují, že mu nejde o nějaké rychlé a povrchní působení u velkého davu lidí, nýbrž, že chce hluboce a trvale změnit jednotlivce. Jen tím, že se nechají uvést do samoty a Boží blízkosti, dostávají se tito tři učedníci do prostředí, ve kterém jsou uvedeni do dalšího, rozhodujícího kroku v poznávání tajemství Ježíšovy osoby.

Ježíš je před nimi proměněn. Toto zjevení je popsáno pomocí řeckého slovametamorfeo (Mt 17,2), které se objevuje v Matoušově a Markově evangeliu pouze v tomto vyprávění. Sloveso je v rodu trpném a poukazuje tak na Boží činnost. Tento výraz označuje změnu formy pomocí formulace: „Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý“ (Mt 17,3). Oslnivě bílá barva v apokalyptické literatuře označuje příslušnost do Božího světa (srov. např. Dan 7,9; Zj 1,14).

Co se zde odehrává, je orientováno na tyto tři učedníky. Mají se dostat dále ve svém poznání Ježíše. Před jejich očima se mění celá Ježíšova postava a jeho zjev. Je jim zřejmé, že jeho obvyklá, pozemsko-lidská forma zevnějšku nevyjadřuje celou skutečnost, že není uzavřen v hranicích pozemského. Tak jako při vzkříšení Jairovy dcery, kde Ježíš vyjevil svou moc nad smrtí, která přesahuje veškeré hranice lidské zkušenosti, nyní Ježíš zjevuje na sobě samém překonání hranic pozemského. Za pozemsko-lidským Ježíšovým zevnějškem se skrývá jeho nebesko-nadlidská skutečnost. Formulace: „Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý“ (Mt 17,3) poukazuje na sféru nebeského světa a božského majestátu. Tato událost se vymyká nejen z pozemské sféry, ale i z rámce přítomnosti. Mojžíš a Eliáš jsou viditelní po Ježíšově boku, dvě rozhodující postavy dějin izraelského lidu. Oba sehráli významnou roli v Boží náklonnosti vůči tomuto lidu a v Božím zápasu o tento lid. Mojžíš předal lidu původní Boží zjevení a Boží vůli. Eliáš byl poslán, aby dovedl nevěrný lid zpět k Bohu. Mojžíš tudíž představuje zkušenost Zákona, zatímco Eliáš reprezentuje zkušenost proroků (srov. Mt 5,17-20; 7,12; 11,13; 22,40). Nesmí se zapomínat, že ať Mojžíš (srov. Ex 14,11-14; 16,2-3; 17,2; 32,1-35), či Eliáš (srov. 1 Kr 18,7-19; 19,1-8) zakusili odmítnutí a pronásledování – stejný osud, jaký též později podstoupil Ježíš. Jedná se o dvě postavy, což by mohlo být náznakem, že jejich úkolem je dát záruku ve prospěch Ježíšovy totožnosti (srov. Dt 17,6). Podle biblicko-židovské tradice byli oba dva, Mojžíš i Eliáš, uchváceni do nebe (srov. 2 Kr 2,11; srov. Josef Flavius, Židovské starožitnosti, IV, 8,48 §323). Skutečnost, že Ježíš s nimi mluví během svého proměnění, znamená, že i on má obdobný statut slávy a že patří do Boží sféry.

Mojžíš a Eliáš nejsou ani praotcové, ani králové, nýbrž velcí proroci lidu, kteří stojí vedle Ježíše a zjevují jeho charakter. Pouze s jejich posláním je možné srovnávat jeho poslání a úkol. Velcí uznávaní prostředníci mezi Bohem a Izraelem, jejichž jediným úkolem bylo dopomoci lidu k spravedlivému vztahu vůči Bohu, jsou Ježíšovými předchůdci. Jak pro každého Izraelitu, tak také pro tři Ježíšovy učedníky představují Mojžíš a Eliáš velké osobnosti. Jejich poslání a jejich slovo pochází jednoznačně od Boha. Skutečnost, že Ježíš se objevuje mezi nimi a že jsou oba dva obráceni k němu, poskytuje třem učedníkům další opěrný bod pro poznání, s kým se setkávají v Ježíšově osobě. Ježíš náleží do Boží sféry. Patří však též k Božím dějinám s izraelským lidem. Má dokončit poslání Mojžíše a Eliáše. Jemu náleží stejná pozornost a uznání jako těmto velkým služebníkům a bojovníkům Božím, kteří vynakládali námahu pro Izraele. Ježíš se neobjevuje bez souvislosti jako nějaký meteor, nýbrž přejímá dlouhé dějiny Boží námahy ve prospěch lidu a vede je k dovršení.

Světlý oblak, který zastínil všechny během Ježíšova proměnění, je oblakem Boží přítomnosti. Tento oblak spočíval na hoře Sinaji, když „Mojžíš vystoupil na horu a horu přikryl oblak. A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaji a oblak ji přikrýval po šest dní…“ (Ex 24,15n). Oblak Boží přítomnosti naplňoval též jeruzalémský chrám: „Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva“ (1 Kr 8,10n). Oblak tedy naznačuje Boží přítomnost a zároveň ji zahaluje. Bůh zůstává skrytý a neviditelný.

Co se přihodilo na hoře proměnění do této chvíle, je potvrzeno a odkryto v celém svém smyslu skrze hlas z nebe, který se obrací na tři učedníky. Proměnění se uskutečňuje před jejich očima, pro ně. Nebeský hlas se obrací na ně: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte“. Petr poznal Ježíše jako Mesiáše (Mt 16,16). Z jeho výpovědi poznávají učedníci, v jakém vztahu se nachází Ježíš vůči Bohu. Zároveň je jim řečeno, jaký důsledek má tento Ježíšův vztah k Bohu po ně. Na jeho Božím synovství se zakládá povinnost poslouchat ho. Na jeho vztahu k Bohu závisí jeho význam pro lidi. Když se Ježíšovi upře Boží synovství, ztrácí pak vše, co je mu vlastní. Ztrácí pak svůj zvláštní význam pro svět. V Ježíšově vztahu k Bohu nejde o nějaký libovolný teoretický problém, na kterém málo závisí křesťanská víra a jednání. Právě zde je též vyjasněno, o jaký druh jeho vztahu k nám lidem jde, jaký význam má pro nás, jaké očekávání máme do něho vkládat, jaké povinnosti nám ukládá.

Bůh sám se přiznává k Ježíšovi jako ke svému milovanému Synu. Mojžíš a Eliáš jsou prvními mezi Božími služebníky (srov. Mt 21,34-36). Ježíš nemá od Boha pouze své poslání, ale také celou svou existenci. Vůči Bohu se nenachází pouze ve vztahu služby, ale též ve vztahu původu, jak je dáno vztahem Otec – Syn. Bůh vyznává, že Ježíš je nejen jeho Syn, nýbrž vyznává též svou lásku k tomuto Synu. Ježíš se tedy nachází vůči Bohu nejen ve vztahu skutečného původu, nýbrž též v aktuálním, živém vztahu lásky. Tento vztah k Bohu je vlastním tajemstvím Ježíšovy osoby. V Ježíšově osobě jako Synovi zjevuje se Bůh jako Otec a v Ježíšově jednání Bůh ukazuje svou otcovskou lásku. Ježíš nezná Boha pouze na dálku jako Pána – jak ho znali Mojžíš a Eliáš. Zná ho zblízka a v důvěrnosti vztahu Syna a Otce. Ze skutečnosti, že nemůže existovat větší blízkost vůči Bohu a vyšší poselství o Bohu, přináší Ježíš poslední a konečnou zprávu o Bohu (srov. Jan 1,18; Mt 21,37). Dosud Izrael poslouchal Mojžíše a Eliáše. Nyní je třeba poslouchat Ježíše. Skrze svou osobu, skrze své jednání a skrze své slovo přináší světu nejzazší zprávu o Bohu. Skrze něho je možné zakusit, co chce Bůh činit pro svět a jak se svět má k němu chovat.

Proměnění představuje vrchol Ježíšova zjevení. Ježíš se zjevuje učedníkům ve své nadpozemské skutečnosti, ve svém vztahu k dějinám Izraele, ve svém vztahu k Bohu. Poněvadž celý Ježíšův význam závisí od jeho vztahu k Bohu, dostávají tři učedníci nejhlubší a nejdůležitější zjevení zde v ústraní vysoké hory, kde jsou sami s Ježíšem. Velikosti a hloubce tohoto zjevení porozumíme jen v té míře, v jaké pochopíme, kdo je Bůh. Jen na základě toho můžeme posoudit, co znamená, že Bůh se přiznává k Ježíšovi jako milující Otec, že Ježíš je milovaným Božím Synem, že v Ježíšově slově a jednání se vyjevuje otcovská Boží láska. Učedníci se to vše dozvěděli při proměnění. Po této události je jim nařízeno mlčení. Potřebují ještě čas a mají nejprve zažít Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení, než budou moci pochopit správnou povahu a význam Ježíšova Božího synovství. Potom však už nesmějí mlčet, nýbrž jsou určeni k hlasitému vyznání toho, co zažili.