Petr Mareček
evangelium před průvodem do kostela
Podle vyprávění evangelií je Ježíš bez přestání na cestě. Nemá žádné pevné místo pro svoji činnost, ale prochází celou zemí. Kromě několika cest lodí po Galilejském jezeře Ježíš putuje neustále pěšky. To platí též o celé jeho cestě z Galileje do Judska, kterou jde přes Jericho k branám Jeruzaléma do Betfage na Olivové hoře. Zde náhle mění svůj zvyk. Nechává si obstarat oslici s oslátkem. Do Jeruzaléma tedy nechce vstoupit pěšky, nýbrž chce tam vjet na oslici a na oslátku (Mt 21,7). Z jedenácti veršů tohoto vyprávění se sedm výhradně zabývá oslicí a oslátkem (21,1-7). Evangelista soustředí pozornost na skutečnost, že Ježíš nevstupuje do Jeruzaléma pěšky, nýbrž že jede z Betfage na Olivové hoře na oslici a oslátku do Jeruzaléma.
Příchod do Betfage, vesnice, která se nacházela uvnitř nábožensko-právních hranic Svatého města, je znamením, že Ježíš doputoval do Jeruzaléma, kam přichází, aby byl odsouzen na smrt (srov. Mt 16,21; 20,17n). Evangelista se zmiňuje, že Betfage se nachází na Olivové hoře, která v židovské tradici je spojována s mesiánskými událostmi. Sám Ježíš na této hoře pronáší svou eschatologickou řeč (Mt 24,3).
V líčení události Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma je věnováno hodně prostoru popisu Ježíšova příkazu adresovaného dvěma učeníkům. Oni jsou posláni, aby obstarali oslici s oslátkem pro jeho vstup do Jeruzaléma. Stejně jako vyprávění o přípravě velikonoční večeře (Mt 26,17-19), které dává důraz na událost samotné večeře, tak také popis příprav vjezdu do Jeruzaléma má za účel zdůraznit následující událost, která představuje Ježíše jako Mesiáše, který je zástupy zdraven.
Ve svém vyprávění o příkazu učedníkům a o nalezení oslice a oslátka podává Matouš méně podrobností než Markovo a Lukášovo evangelium (srov. Mk 11,1b-6; Lk 19,19,29b-34). Líčení je však typickým vyprávěním o příkazu a jeho vykonání, který je častým literárním prostředkem ve Starém zákoně a objevuje se rovněž na jiných místech v Matoušově evangeliu (1,18-25; 26,17-19; 28,10.16). Ježíš je Synem Davidovým, který dává příkaz s autoritou a který vjíždí do Jeruzaléma jako mírný, tichý král. Ježíšova jízda na oslici a oslátku má tedy demonstrativní charakter. Ukazuje, s jakou hodností Ježíš vstupuje do Jeruzaléma.
Ve středu celého evangelijního úryvku se nachází biblický citát, který se objevuje pouze v Matoušově evangeliu a který je klíčem k pochopení celé události. Uvozující věta „aby se splnilo…“ je charakteristickou Matoušovou formulací (srov. 1,22; 2,15./17/.23; 4,14; 8,17; 12,17; 13,35; 21,4; 27,9), která osvětluje, jak tento Ježíšův vjezd do Jeruzaléma odpovídá naplnění skutečného mesiánského zaslíbení, které se objevuje v biblické tradici. Prorok Zacharjáš ohlásil: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokorný, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí národům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země“ (Zach 9,9n).
Biblický citát z proroka Zacharjáše (Zach 9,9) v Matoušově evangeliu, který mluví o „králi“, jenž jede na „oslici“ a na „oslátku“, je tak důležitý, že ovlivňuje celé vyprávění. Na rozdíl od vyprávění u Marka a Lukáše, kde Ježíš dává příkaz dvěma ze svých učeníků, aby mu přivedli „oslátko“, Matouš ve svém líčení představuje Ježíše, který dává nařízení, aby mu učedníci přivedli nejen „oslátko“, ale i „oslici“. Formulace Zacharjášova proroctví o mesiánském králi, který „jede na oslu, na oslátku“ je paralelismem. Matouš si možná nevšiml tohoto literárního prvku a z věrnosti k textu proroctví zdvojil zvířata. Je však také možné, že se odvolává na evangelijní tradici, jež se zmiňuje o dvou zvířatech, která byla dovedena k Ježíšovi. Nesmí se však rovněž zapomínat, že Matouš používá s oblibou ve svých vyprávěních zdvojení. Nejpravděpodobnější se jeví skutečnost, že Matouš chce být co nejvěrnější prorockému textu a tak zdůraznit, že se zcela naplňuje toto biblické zaslíbení.
Král popsaný v textu proroctví je charakterizován „mírností a tichostí“, postojem, který Ježíšovi připisuje pouze Matoušovo evangelium. Zacharjáš ve svém proroctví dává okamžitě najevo, že mesiánský král není představen pouze jako „mírný a tichý“, nýbrž rovněž jako „spravedlivý a „zachránce“. Tyto charakteristiky krále mizí v Matoušově citaci textu. Evangelista tímto literárním úkonem zamýšlí zvláštním způsobem zdůraznit „mírnost a tichost“. Ukazuje, jak rozhodující je tato „mírnost a tichost“ k pochopení Ježíšova postoje během jeho utrpení a smrti. Mimoto se jedná o mesiánskou kvalitu, která je zdůrazněna pouze v Matoušově evangeliu. Matouš takovýmto způsobem upozorňuje jak na Ježíšův vztah k Bohu Otci, tak na jeho pozornost k chudým a utlačovaným (srov. Mt 11,25-30). Mesiánská charakteristika „mírnosti a tichosti“ je zesílena celou scénografií. Ježíš usedá na oslici, na kterou sedají důstojníci, knížata, vládci lidu. Takto se jezdí v době míru. Zatímco v době války se jezdí na koních (srov. Zach 9,10; Sdc 5,10.22)
Ježíš nepřichází do Jeruzaléma ani jako poutník, ani jako nějaký učitel nebo divotvůrce, nýbrž jako zaslíbený král konce časů. Nepřichází však jako dobyvatel, ani jako král – válečník s vojáky a zbraněmi, nýbrž zcela bez jakéhokoliv násilí, skromně a pokojně. Nemá nic společného s vnějším leskem, vnější mocí a nátlakem. Nepřináší nic jiného než svou vlastní osobu, svou plnou moc a své slovo. Nechce nikoho nutit a přemáhat, chce však získat všechny pro sebe, pro svůj vztah k Bohu, pro svoji cestu. Takto jednal již dříve a takto se představí při svém působení v Jeruzalémě.
Jako je jedinečný Ježíšův příchod do Jeruzaléma, tak je jedinečné též jeho přijetí, kterého se mu dostává od průvodců. Rozprostírají před ním na cestu své pláště. Takto rozprostřeli vojáci svá roucha před Jehúem, když byli informováni, že jej Elíša nechal pomazat za krále. Uznali ho tak jako krále (srov. 2 Kr 9,13). Jiní lidé ze zástupů odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu před Ježíšem na znamení radosti a úcty. Ježíš se tak pohybuje obklopen zástupy, které nadšeně volají. Vidí v něm Hospodinova Požehnaného, který je Bohem poslaný a který přichází z Božího pověření. Doufají, že skrze něj bude obnovena skvělá vláda krále Davida. Nikde jinde v evangeliu není Ježíš obklopen tolikerým nadšením a tolikerým jásotem. Veškerá očekávání jeho průvodců jsou obrácena na něj. Počítají s tím, že Ježíš uskuteční veškerá Boží zaslíbení a že konečně znovu daruje městu Jeruzalému a izraelskému lidu jasné časy vlády a pokoje.
V tomto nadšení se zdá, že se objevuje též nedorozumění. Ježíš je sice přijat s vděčností a s jásotem jako Boží vyslanec, avšak zároveň se od něj očekává, že s sebou přinese rovněž královské panování na způsob vlády krále Davida. Skrze tato očekávání je mu jakoby předepsáno, co má činit. Tímto jsou také předem připravena zklamání mnohých. Vyvstanou v tom okamžiku, jakmile Ježíš nebude jednat, jak se od něj očekává. Ježíš však přitom neohlásil brzké obnovení vlády krále Davida, nýbrž zvěstoval, že Boží království je blízko. Požadoval obrácení k Bohu a bezmeznou víru v něj (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). V Jeruzalémě vstoupí do chrámu jako do místa modlitby (Mt 21,13) a bude zároveň žádat od svých následovníků dát Bohu, co mu náleží (Mt 22,21). Ježíš bude vyžadovat víru v Boha, který vítězí nad smrtí (Mt 22,29) a bude klást nárok milovat ho celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37). Celé Ježíšovo působení tedy není nasměrováno na pozemské panování a pozemskou moc. Zvěstuje milosrdnou Boží lásku a chce vést člověka k bezpodmínečné víře v Boha. Kdo chce od něj něco jiného, kdo si ho vysvětluje jinak, zklamaný se od něj odvrací.
Ježíšův vjezd do Jeruzaléma ukazuje, že je Mesiášem v úplné shodě s biblickými očekáváními a zaslíbeními. Není slavným „Davidovým synem“, který uskutečňuje svůj politický program tím, že jde do Jeruzaléma, aby byl korunován za krále. Je však odmítnutým prorokem, tichým a pokorným králem, který přichází z Galileje, opovrhovaného území, aby dokončil svoji misijní činnost svou spásonosnou smrtí na kříži.
Ježíš přichází do Jeruzaléma jako Bohem zaslíbený král. Jak málo společného má jeho kralování s pozemským vládnutím se ukazuje v konkrétních okolnostech jeho příchodu. Oslici a oslátko, na kterých přijíždí, si vypůjčil (Mt 21,3). Jeho učedníci slíbili též okamžité navrácení (Mk 11,3). Pro oslici a oslátko Ježíš nemá žádné sedlo. Zcela provizorně učedníci na ně položili pláště (Mt 21,7). I za takovýchto podmínek Ježíš vjíždí do Jeruzaléma jako „král“. I když se Ježíš veze na oslici a oslátku, přichází s mírností a tichostí bez dalších prostředků, jak to též žádal od svých učedníků při jejich vyslání (Mt 10,9n). Přináší jen sebe sama. Pouze ten, kdo je schopen ho takto poznat a ocenit, může přijmout jeho přítomnost s radostí a jásotem.
