Kalendář akcí

<< Červen 2023 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 22,1-14

Petr Mareček

 

V neděli uslyšíme z Matoušova evangelia podobenství o králi, který vystrojuje hostinu pro svého syna. Podobenství je pokračováním Ježíšovy polemiky s předními představiteli židovského národa. Vyprávěný děj se dělí do tří fází, které jsou zahájeny králem, jenž je v podobenství vůdčí osobností. Král je jedinou postavou, která ve vyprávění promlouvá, zatímco všechny ostatní postavy jednají bez toho, že by promluvily.

V první části (22,2-7) posílá král dvakrát své služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu jeho syna (22,3-4). Po prvním pozvání následuje pouze odmítnutí pozvaných. Po druhém pozvání se hovoří nejen o odmítnutí, ale odřeknutí pozvaných je odůvodněno jejich zaneprázdněním (22,5). Tato první scéna je uzavřena projevem násilí. Neúměrné a nečekané reakci pozvaných, kteří potupným způsobem ztýrali a zabili služebníky (22,6) odpovídá reakce krále, který vrahy zahubil a jejich město vypálil (22,7).

V druhé části (22,8-10) se král opět ujímá iniciativy a posílá své služebníky na rozcestí cest, aby pozvali bez rozdílu ty, které potkají, ať jsou dobří nebo zlí (22,9). Důvod tohoto pozvání bez hranic je vyjádřen samotným králem: svatba je připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni (22,8).

Třetí část (22,11-13) je znovu zahájena iniciativou krále, který se chce seznámit s hodovníky. Objevení člověka bez svatebního šatu se stává důvodem jeho zkázy (22,11-12). Takový člověk je na rozkaz krále svázán a vržen do místa muk (22,13). Násilnické nařízení krále je srovnatelné s předcházející scénou, ve které byli zahubeni pozvaní, kteří odmítli a zabili vyslané služebníky.

Celé vyprávění končí příslovečnou formulací s apokalyptickým laděním, která shrnuje poselství podobenství: „Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán“ (22,14).

Podobenství o králi, který připravuje hostinu, se objevuje rovněž v Lukášově evangeliu (14,15-24). Z jejich vzájemného srovnání vyvstávají však důležité rozdílnosti. Matouš umísťuje podobenství do kontextu Ježíšova sporu s hlavními představiteli židovství, zatímco v Lukášově evangeliu se vyprávění tohoto podobenství nachází po zvolání jednoho z Ježíšových spolustolovníků: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím“ (Lk 14,15). Konfliktní aspekt v Matoušově evangeliu je zdůrazněn rovněž v samotném podobenství, v němž se objevuje zmínka o bezdůvodných a neúměrně násilnických činech pozvaných vůči vyslaným služebníkům.

Druhá odlišnost Matoušova textu spočívá v typičnosti hostiny. Nejedná se o běžný oběd, ale o svatební hostinu, která je organizována králem pro vlastního syna. Tento syn je rovněž postavou, která chybí v Lukášově vyprávění. Obraz svatby má své kořeny v biblické tradici, ve které je vztah mezi Bohem a Izraelem vyjádřen jako vztah manželské dvojice (srov. Iz 61,10-11; 62,1-5; Jer 2,2; Oz 1-3). Ježíš se představuje jako mesiánský ženich v debatě o postu (Mt 9,15) a učedníci, kteří jsou nařčeni z toho, že se nezdrželi jídla podle židovských zvyků, jsou postaveni na roveň pozvaným na hostinu.

Třetí rozdíl mezi Matoušovým textem a paralelním vyprávěním Lukášova evangelia je dán závěrečnou scénou podobenství. Matoušovo vyprávění nekončí pozváním na hostinu, jež je nabídnuto všem, nýbrž pokračuje třetím obrazem, ve kterém se král snaží zjistit, zda mají pozvaní na sobě svatební šat.

Úvodní formulace podobenství – „království nebeské je podobné králi“- je charakteristickým rysem Matoušova evangelia (srov. 13,24; 18,23; 25,1). Poukazuje na dynamiku tohoto království. Výchozím bodem celého vyprávění je králova iniciativa, který zve pozvané na svatební hostinu. V Matoušově evangeliu je titul „král“ použit jak v souvislosti s Ježíšem (21,5; 25,34.40), tak v souvislosti s Bohem (5,35; 18,23). V situaci, kdy král zve pozvané na svatební hostinu svého syna, by se očekávalo, že rovněž syn bude uveden jako vůdčí osobnost společně s králem. Syn je však pouze zmíněn a zůstává na pozadí scény v celém vyprávění.

První pozvání je omezeno na skupinu lidí, obdařených výsadami. Pozvání, jež se uskutečňuje skrze služebníky, kteří jsou zástupci Božích vyslanců k Izraeli v historii spásy (srov. Mt 21,34.35.36), není přijato pozvanými. Motiv jejich odmítnutí není ve skutečnosti znám. Vyvstává dojem, že nemají skutečný a vlastní důvod. Jde o gesto odporu, které však nestačí, aby přimělo krále k jednání, jež by vedlo k upuštění od původního rozhodnutí.

Pak následuje druhé pozvání, které je naléhavější než to první, protože hostina je již připravena. Naléhání krále opakováním pozvání vyjevuje na jedné straně, jak touží po projevu sympatie ze strany pozvaných, a na druhé straně, jak závažné je jejich bojkotování. Druhé odmítnutí pozvaných je popsáno obsáhlejším způsobem než první. Zaneprázdnění vlastními záležitostmi je u pozvaných záminkou pro nemožnost změny jejich rozhodnutí vůči pozvání na svatební hostinu. Nečekaně násilná a neúměrná reakce některých pozvaných, kteří potupně ztýrali a zabili vyslané služebníky, je narážkou na osud mnoha pronásledovaných proroků v historii izraelského lidu (srov. Mt 23,37-39). Agresivita se podobá vinařům z podobenství o zlých vinařích, kteří zahubili nejen hospodářovy služebníky, ale i jeho vlastního syna (Mt 21,35-39). Násilnické jednání je potrestáno králem, který vrahy zahubil a jejich město vypálil. Takto se jejich úsečné odmítnutí stává příčinou jejich zkázy.

Ani druhé odmítnutí nepřinutí krále, aby se vzdal. Vysílá znovu své služebníky tentokrát ale na rozcestí, aby pozvali bez rozdílu všechny, které potkají, ať jsou „dobří“ nebo „zlí“. Důvod rozšíření okruhu pozvaných je vysvětlen královými slovy, které adresuje svým služebníkům: „pozvaní nebyli hodni svatební hostiny“. Pomocí výrazu „dobří a zlí“ vyjevuje Matouš ve svém evangeliu svou představu o církvi. Podle tohoto evangelia je společenství věřících složeno z „plevele“ a „pšenice“ (13,29-30), ze „spravedlivých“ a „těch, kteří se dopouštějí nepravostí“ (13,41-42), z dobrých a špatných ryb (13,47-50), jejichž totožnost bude odhalena na konci časů.

Ačkoli je královo pozvání prosto jakékoli diskriminace – a proto se svatební síň naplnila stolovníky – král nemůže nezkontrolovat své hosty. Při prohlídce král zjišťuje, že jeden ze stolovníků nemá svatební šat. Král se na něho obrací s výtkou: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“ Scéna svatební hostiny se tak přetváří v soudní líčení. Poněvadž stolovníci byli shromážděni bez předchozího upozornění, zdá se reakce krále neúměrná ba dokonce nelogická, když nechá přistiženému svázat ruce i nohy a uvrhnout ho ven do temnot. Z králova jednání se tedy jeví zřejmé, že svatební šat je rozhodujícím prvkem, aby bylo možné účastnit se svatební hostiny. V biblické tradici představuje oblečení etické nebo duchovní kvality osoby. Prorok Izaiáš mluví o rouchu spásy a plášti spravedlnosti (Iz 61,10). Oblečení též poukazuje na příslušnost do společenství spasených. Kniha zjevení dokládá tuto skutečnost slovy: „Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly“ (Zj 3,5). V našem textu je svatební šat nezbytnou podmínkou účasti na svatební hostině. Oděv se tak stává symbolem vytrvalé a činné víry, která se projevuje v životě lásky.

Vyloučení ze svatební hostiny a následné uvržení do temnot poukazují na eschatologický okamžik soudu, který je popsán pomocí protikladu dvou prostorů. Jestliže je hostina symbolem Božího království, které dosáhne svého vrcholu v okamžiku slavení Synovy svatební hostiny, která je znamením společenství mezi Bohem a jeho lidem, pak temnoty odpovídají prostoru odsouzení a smrti, které mají v teologii Matoušova evangelia charakter nezvratnosti.

Závěrečná věta: „Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán“ (22,14) tvoří klíč ke četbě podobenství. Protiklady „mnozí – málokdo“ a „pozváni – vybrán“ shrnuje základní poselství podobenství: ačkoli je pozvaných mnoho a adresáti jsou rozliční, těch, kdo se budou účastnit svatební hostiny, je pouze malé množství (srov. Mt 7,13-14; 22,22.24).

Podobenství o svatební hostině, které Ježíš vypráví svým odpůrcům, popisuje plán dějin spásy, který začal Bůh s Izraelem, který se však dostal do krize díky tomuto lidu, který kategorickým způsobem odmítá pozvání na Synovu svatební hostinu. Tímto způsobem ospravedlňuje Ježíš zjevný neúspěch misie, která nenachází mnoho přívrženců. Přesto však se zde Boží iniciativa nevyčerpala. Třetí pozvání, které nastává prostřednictvím církve, není již zaměřeno na vybrané adresáty, nýbrž je otevřeno všem. Toto pozvání, které zahrnuje dobré i zlé do společenství věřících, není zárukou příslušnosti. Nestačí odpovědět na pozvání, aby bylo možné se účastnit eschatologické svatební hostiny. Je třeba mít svatební šat, který symbolizuje soudržnou a zralou víru, jež se uskutečňuje v činorodé lásce a věrnosti.