Věra Doubková

V neděli uslyšíme při slavení eucharistie úryvek z 22. kapitoly Matoušova evangelia. Úvodem si zopakujeme několik základních údajů o Matoušově evangeliu, abychom lépe pronikli do novozákonního textu. Matoušovo evangelium se z velké části opírá o Markovo. Užívá Markova evangelia jako určité osnovy. Matouš člení své evangelium pomocí pěti Ježíšových řečí, které jsou vždy uzavřeny formulí „když Ježíš dokončil tato slova“ (kap. 5-7; 10; 13; 18 a 24-25). Počet pět vychází z počtu Mojžíšových knih, které tvoří Zákon. Matoušovo evangelium bylo sepsáno pravděpodobně v Sýrii – v osmdesátých letech prvního století. Evangelium bylo určeno křesťanům ze židovství. Nejsou zde proto vysvětlovány židovské zvyky a hebrejské výrazy – na rozdíl od Markova evangelia.

Po krátkém uvedení do Matoušova evangelia se krátce zastavme nad rozdělením našeho příběhu o „největším přikázání“. Příběh začíná třicátým čtvrtým veršem, který slouží jako „spojnice“ a navazuje tak na Ježíšův rozhovor se saduceji o vzkříšení. Vlastní úryvek je tvořen úvodem, pak následuje otázka a nakonec velmi dlouhá Ježíšova odpověď. Nebýt poznámky zákoníků, že chtějí Ježíše „pokoušet“, rozhovor by neobsahoval žádný spor. Smazal by se tak Ježíšův úspěch v boji s protivníky. Klíčovým slovem je tu pojem „zákon“ – shrnuje celý rozhovor.

Nyní se společně ponořme do našeho dnešního úryvku.

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“

Z předchozího textu víme, že saduceové svůj spor s Ježíšem nevyhráli. Proto se v našem příběhu setkali s farizeji na nějakém místě. Domluvili se, že vyšlou jednoho zákoníka, aby Ježíše přezkoušel – snad se zlým úmyslem.

Zákoník se ptá po „velkém přikázání v Zákoně“. Hebrejské slovo Tora znamená v překladu Zákon. Tvoří jej pět knih Mojžíšových. Podle zákoníků mají všechna přikázání stejnou hodnotu, protože pocházejí od Boha a od Mojžíše, a proto musí mít stejnou důstojnost a vážnost. V otázce můžeme rozpoznat nástrahu.

On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“

Zákoníci se Ježíše ptají na největší přikázání v Zákoně. Tím je už předem určeno, že Ježíš musí citovat pouze z napsaného Zákona, tj. z Písma. Ježíš odpovídá citátem ze šesté kapitoly Páté knihy Mojžíšovy: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Tento verš je součástí většího celku s názvem „Slyš, Izraeli – hebrejsky: Šema Jisrael“ -, který Židé dodnes denně recitují.

Abychom lépe porozuměli citaci, musíme vysvětlit obsah této židovské modlitby. Hebrejský výraz „milovat“ má velmi mnoho významů: od intimních projevů lásky přes lásku k rodinným příslušníkům, přátelům až po vztah k Bohu. Slova – „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ – znamenala mezi Židy především „lásku k Bohu“, a to v první řadě ve skutcích pokory, zbožnosti a věrné služby Zákonu. Milovat Boha znamená obětovat svůj život pro Boží přikázání. Slova – milovat celým srdcem – znamenají nasměrovat všechny touhy a přání výhradně k Bohu. Člověk má Boha milovat „celou svou duší“. Duše znamená v židovství život. Milovat celou duší, tedy být ochoten k utrpení a mučednictví pro víru. Slovy „celou svou myslí“ se pomýšlí na rozumový svět člověka při prokazování lásky Bohu. Když se Židé modlí „Slyš, Izraeli“, myslí především na poznání jediného Boha a na poslušnost vůči němu. Pro Židy jsou příkazy milovat Boha a milovat bližního na předním místě a jsou neobvykle postaveny na stejnou úroveň.

Čtěme nyní dále:

Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“

Jako druhé přikázání uvádí Ježíš milovat bližního. Pochází z devatenácté kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy, kde čteme: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého“(Lv 19,18). Co znamenal tento biblický text pro Židy? Jde o základní etické příkazy ve vztahu k bližním. Požadavek „milovat“ obsahuje: nekrást, nezapírat, nepodvádět, nepřísahat křivě, neproklínat, nepomlouvat. Slovem „láska“ se myslí praktické a solidární jednání podle příkazů, které dal Bůh Izraeli.

Ve Třetí knize Mojžíšově se výrazem „bližní“ označují jen Izraelité. Cizinec v izraelské zemi nebyl zahrnut pod pojem „bližní“.

Matouš rozšiřuje pojem „bližní“ na všechny lidi. Evangelista chce zdůraznit neomezený význam slova „bližní“.

Dodatek „jako sám sebe“ znamená milovat bližního tak, jak člověk opravdově miluje sám sebe. Především to znamená rozhodné sebeobětování, zřeknutí se násilí, lásku k nepřátelům a opravdové odhodlání zemřít pro Krista. Cílem tohoto přikázání nebylo zavést jakoby „rovnováhu“ mezi sebeláskou a láskou k bližnímu.

Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.

Matouš shrnuje ve čtyřicátém verši zvláštní smysl obou velkých přikázání. Slovní spojení „Zákon i Proroci“ připomíná jiné dva verše. Nejprve vysoké ohodnocení těchto dvou součástí Starého zákona: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ A potom takzvané zlaté pravidlo, které ze Starého zákona plyne: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ Už na těchto dvou místech dává Ježíš jasně najevo, že středem jeho zájmu jsou oba příkazy. Pro Matouše nejsou tato dvě pravidla ničím novým, chce spíš zdůraznit, že v Ježíšovi došlo k jejich naplnění.

Ve dvojím přikázání lásky – lásky k Bohu a bližnímu – jsou obsažena všechna ostatní přikázání. A platí to také naopak. Všechna ostatní přikázání je možné převést na tato dvě přikázání. To je nové učení! Neříká se jen, co je největším přikázáním, ale že v něm jsou obsažena všechna ostatní. Kdo plní tato dvě velká přikázání, naplňuje Zákon, a tím i Boží vůli.

Jak z dosavadního výkladu vyplývá, celé mravní úsilí člověka má vycházet z lásky a směřovat k lásce. Člověk je stvořen nejen k tomu, aby poslouchal Boha jako svého Pána, ale také k tomu, aby ho miloval jako svého Otce. Jen spolu s láskou k Bohu se poslušnost stane dokonalou. Bůh přece nechce bázlivého otroka, ale svobodného syna. Láska k Bohu by měla vycházet z každé opravdové víry.

Z takové lásky musí vycházet láska k člověku. Řekli jsme si, že „bližní“ je nejen příslušník určitého národa, obyvatel jedné země, jako se domnívali Židé v Ježíšově době. Bližním může být každý člověk. Vzorem opravdové lásky k bližnímu je láska Boha, který nám dal svého Syna. Láska má život utvářet a dovést k úplné jednotě s Bohem.

Ježíš v našem příběhu neříká, jakým způsobem se uskutečňují obě přikázání v praxi. V Ježíšově životě se pojí plnění Boží vůle se sloužící láskou k člověku.

Dnes je velmi aktuální problém sebelásky. Od Ježíšových dob až do novověku se lidé o tento problém příliš nezajímali. V budoucnu bychom měli nově porozumět lásce, která umožňuje milovat Boha a která nevede ke zdůrazňování sebe, ale k silné a opravdové lásce vůči bližnímu. Teď už jen zbývá, abychom si každý položili otázky: miluji Boha opravdu celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou – dokáži ochotně věnovat bližnímu, co dopřávám sám sobě?