Petr Mareček
Příští neděli nás opět čeká úryvek z Matoušova evangelia. Od samotného začátku evangelia spojil Matouš vznešený Ježíšův portrét s temnou zprávou o jeho odmítnutí. Ježíšovo prorocké učení v chrámě (viz. 21,23-22,46) dovedlo nepřátelství jeho odpůrců k rychlému vznětu. Ježíš reaguje na vzniklou polemiku odsuzujícími prorockými slovy a dává najevo předním představitelům Izraele jejich pokrytectví, zaslepenost a úzkoprsé zákonictví. Dvacátá třetí kapitola Matoušova evangelia je zřejmě nejvyhrocenějším textem v celém evangelijním vyprávění. Vyžaduje proto pozornou četbu. Nemáme zde před očima zápis Ježíšovy řeči, nýbrž soubor Ježíšových výroků, které jsou sestaveny do jednotného celku. Některá z určitých témat a ostrý polemický tón kapitoly by tak mohl zrcadlit nejen spor mezi Ježíšem a jeho současníky, ale též pozdější rozštěpení mezi prvotní církví a synagogou.
Tato řeč je adresována „zástupům a Ježíšovým učedníkům“ (23,1), což je důležité pro pochopení celé kapitoly. Ježíšův prorocký hněv znamená nejen žalobu vůči židovským čelním představitelům v minulosti, ale je rovněž střízlivou výstrahou pro křesťany Matoušovy doby o druzích postojů, které by se mohly stát zhoubnými pro ryzí křesťanství. Takto se tato kapitola stává významovým protikladem takzvaného kázání na hoře (Mt 5-7).
Náš úryvek „o jednom Učiteli a jednom Otci“ (23,1-12) je první částí varování učitelům Zákona a farizeům“ (Mt 23).
Ježíšova zahajovací slova vyjadřují úctu k Zákonu a izraelským institucím, což je příznačné pro Matoušovo evangelium (srov. 5,17-20; 10,5n; 15,24). Zákoníci a farizeové byli pověřeni učit Mojžíšovu zákonu, který Ježíš nepřišel „zrušit, ale naplnit“ (viz 5,17). Avšak slova úcty jsou pouze úvodem ke skutečnému jádru kapitoly, které vyslovuje ostré odsouzení pokryteckých náboženských vůdců. Provinili se pochybením, které Matoušovo evangelium neustále odsuzuje: nejednali podle toho, co učí. Dokonce i to, co se jim podaří udělat, nepochází ze srdce, ale z touhy po chvále od druhých. Kdo byli tito „zákoníci neboli učitelé Zákona“ a „farizeové“?
Společenská skupina učitelů Zákona (Lk 2,46; Jan 3,10) se v židovství objevuje vedle kněžského stavu teprve po návratu z babylonského zajetí (po roce 538 př. Kr.). Jedním z prvních učitelů Zákona byl Ezdráš, který se vrátil se skupinou vyhnanců do Jeruzaléma v roce 398 před Kristem (Ezdr 7,11).
Po dlouhém období studia, ve věku asi 40 let, se zákoník těšil všeobecnému uznání. Jako oficiální vykladatel Písma a jako znalec v otázkách Zákona působil svým velkým vlivem na denní život i na soudní jednání. „Rabi“ bylo čestným titulem učitele Zákona. Někteří zákoníci byli kněží, většina z nich však byla laiky a farizeji. Lide je měli v úctě jako učitele, zvláště když s nimi sdíleli chudobu. Nejproslulejšími učiteli Zákona byli Hillel, Gamaliel, který byl Pavlovým učitelem (srov. Sk 5,34; 22,3), Jochanan ben Zakkai, hlavní představitel učenců v Jamnii po roce 70 po Kr. a nakonec Rabbi Akiba, který byl v roce 135 Římany popraven.
Zákoníci obehnali Zákon skutečným „plotem“ předpisů (248 zákazů a 365 příkazů). Dnes se nám jeví tato často malicherná ustanovení jako nesnesitelné a tíživé jho (srov. Mt 23,4). Pro zbožné Židy ale znamenaly cestu k osvobození. Předpisy, jejichž zachovávání bylo původně vyžadováno jen od kněží, byly předloženy k celému lidu, aby všichni Židé mohli zakusit vědomí Boží blízkosti.
Farizejské hnutí má svůj původ v reakci zbožných lidí na zhýralý život Hasmonejců a nesnesitelnou vládu Řeků před nimi. Jejich věrné lpění na Mojžíšově zákoně a jejich odmítnutí kompromisů s cizími vlivy jim získalo velkou úctu a vážnost mezi Židy. Žádná jiná židovská skupina neovládá stránky evangelia tak, jako farizeové. Označení „farizej“ pochází pravděpodobně z hebrejského slova peruším, které znamená „oddělení, odloučení“ – a vztahuje se k přísnému lpění na Zákoně, jež charakterizovalo jejich způsob života a odlišovalo je od méně věrných. Výtku o pokrytectví není možné zevšeobecňovat. Jestliže totiž farizej prohlašuje, že se postí dvakrát za týden a dává desátky ze všeho, co získá, pak to skutečně činí (Lk 18,9-13)! Oddanost farizeů Zákonu bychom neměli vidět jako slepé zákonictví. Jejich obsáhlý systém ústního komentáře Zákona v podobě podrobných předpisů byl pokusem, jak učinit Zákon snesitelným, nikoli nemožným. Velká síť ústního komentáře, který vyrůstal kolem Zákona v rabínských školách, nebyla pro ně zkázou Zákona, ale ujištěním, že Zákon žije a je aktivní.
Ježíš kritizuje zákoníky a farizeje, že svá slova a požadavky nenaplňují skutky a že jednají na základě špatných motivů. Podobná kritika se objevila v Matoušově evangeliu (Mt 7,21-23) již dříve, a to na adresu učedníků, kteří sice Ježíše chválí jako Pána, ale nekonají Boží vůli.
Příklad Ježíšova učení a jeho plné zaměření na plnění Otcovy vůle jsou normami opravdové velikosti ve společenství Ježíšových učedníků. Z tohoto důvodu nesmí být mezi křesťany žádné projevy chorobné ctižádostivosti, honby za tituly nebo hodnostmi. Všichni jsou bratři a sestry – a vzájemná služba musí být poznávacím znamením křesťanů (srov. 20,24-28).
Pro každé společenství a pro všechny členy určitého společenství má velký význam, jak se nakládá s rozdílnostmi a rozmanitými vztahy a úkoly, které v něm jsou. Tyto rozdílnosti ve věku, zkušenosti, postavení, vědění atd. mohou být přijaty rozličným způsobem. Mohou být použity k prospěchu společenství nebo k vyvýšení vlastní osoby. Každá forma rozdílnosti – a tedy každá forma převahy – nese s sebou nebezpečí, že bude zdůrazněna a použita tak, aby ozdobila vlastní osobu a vyzvedla ji nad ostatní. Na příkladu zákoníků, kteří jsou uznáváni za hodnověrné a směrodatné učitele Zákona, ukazuje Ježíš, jak může být zneužito takového postavení (23,1-7). Ježíš učí své učedníky, jak mají vidět vztah jednoho k druhému (23,8-10), jak má být používáno zvláštního postavení v jejich středu (23,11) a co je možné od Boha očekávat (23,12).
Mnohotvárnost chybného jednání ukazuje Ježíš na příkladu učitelů Zákona. „Jen mluví, ale sami nečiní, co říkají“ (23,3). Mají vyučovat a hájit celý Zákon, ve svém jednání si však nevšímají toho nejdůležitějšího, totiž „spravedlnosti, milosrdenství a věrnosti“ (23,23). Kdo má autoritu jako učitel, stává se nevěrohodným a znevažuje nauku, když si odporují jeho slova a činy. Když učí, mnoho požadují. Nakládají lidem jednoduše těžká břemena, ale sami se jich nechtějí ani dotknout (23,4). Neposkytují žádné vysvětlení a žádnou pomoc v souvislosti s odůvodněním a smyslem požadovaného jednání. Jejich vlastní jednání, které vystavují na odiv, je falešné (23,5). Nečiní dobro kvůli samotnému dobru a s ohledem na Boha, nýbrž proto, aby bilo do očí a zapůsobilo na lidi. Ve všech oblastech sociálního života chtějí být v úctě kvůli svému postavení: při hostinách v soukromých domech, při bohoslužbách v synagoze a ve veřejném životě na ulicích a náměstích. Úloha, kterou zastávají vůči lidu, má jim všude získat zvláštní pozornost a úctu. Ve středu jejich pozornosti není ani Bůh, ani jejich úkol, ani jim svěřené osoby, nýbrž jejich vlastní osoba. Ta se má všude a ode všech těšit úctě a vážnosti. Mylné postoje, které Ježíš ukazuje na učitelích Zákona, jsou nebezpečím pro všechny, kteří mají nějaké zvláštní postavení.
Ježíš vyžaduje od svých učedníků zcela jiné chování. V jejich vzájemných vztazích má vzájemná odlišnost ustoupit do pozadí. Naopak, do popředí má vystoupit, co je jim společné a v čem se neodlišují. Význam Ježíše Krista a samotného Boha má pro ně pro všechny stejnou hodnotu. Pro každého z nich je jediným a skutečným učitelem a vůdcem Kristus (23,8.10) – pro každého z nich je jediným skutečným otcem Bůh (23,9). Všichni jsou stále odkázáni na tohoto Učitele a tohoto Otce. Tento jejich společný a stejný vztah ke Kristu a k Bohu má přednost přede všemi ostatními vztahy. Rozdílnosti v postavení a úkolech mohou být správně hodnoceny pouze na této rovině rovnosti a pospolitosti. Dříve než jsou křesťané vůbec něčím pro druhé, jsou společně dohromady na roveň postavenými bratry a sestrami, dětmi jednoho Otce. Učitelé Zákona myslí nejprve na svůj vztah k lidem – jsou pro ně učiteli. Tuto skutečnost chtějí mít uznánu. Ježíšovi učedníci mají nejprve myslet na svůj vztah ke Kristu a k Bohu – mají se pokládat za rovnocenné bratry a sestry – a takto se též mají navzájem hodnotit.
Vůči této základní rovnosti ustupují veškeré rozdílnosti do pozadí a zastávají druhořadou úlohu. Ježíš však nechce postavit všechny své učedníky na roveň v každém ohledu. Petrovi svěřil zvláštní úkol (16,18n) a rovněž dvanácti apoštolům udělil zvláštní úkol (9,36-10,42; 13,36.51n). Neruší otcovství – vyžaduje úctu vůči otci a matce (15,4; 19,19). Říká svým učedníkům, že se nemají nechat nazývat učitelem, otcem a mistrem. Nemají se toho domáhat a něco takového zdůrazňovat. Nezakazuje, nýbrž požaduje od nich, aby jednali jako učitel, otec a mistr. Samozřejmě, že tyto role nemohou nikdy zastávat ve svém vlastním jménu, nýbrž jen ve spojení s jediným skutečným Učitelem a Mistrem a jediným skutečným Otcem. Tyto role nesmí nikdy zastávat k vlastní cti a slávě, nýbrž ve službě svým bratřím a sestrám. Existují „velcí“ lidé ve společenství (23,11; srov. Lk 22,26); existují ti, kterým je svěřen úkol vyučovat a vést. Tento úkol je však třeba vykonávat jako službu. Znamená zvláštní odpovědnost před Bohem. Ježíšova slova jsou působivou výzvou ke spojení s jedním Učitelem a jedním Otcem. Tato slova jsou výzvou k bratrství a službě. Ježíšova slova jsou vážným napomenutím všem, kteří zastávají jakýmkoli způsobem zvláštní úkol v církvi.
Tato slova by byla mylně chápána, kdyby byla použita v polemice proti rozličným pojmenováním nejrůznějších úkolů a úřadů v církvi. Ježíš nechce upravit vnější názvosloví, nýbrž chce objasnit zcela nutný vnitřní postoj. Proti němu se prohřešuje stejným způsobem ten, kdo svůj úkol učitele používá k vyvyšování své vlastní osoby, i ten, kdo by rád odstranil učitelský úřad z církve, aby sám sebe učinil svým vlastním učitelem. Panovačnost a chorobná ctižádostivost na jedné straně a svévole na druhé jsou stejným pochybením vůči Ježíšovu požadavku.
