Petr Chalupa

Celý náš život směřuje k osobnímu setkání s Kristem. On sám nám vyšel vstříc, aby nám toto setkání umožnil. Liturgie doby adventní nám připomíná jeho příchod a připravuje nás na společenství s ním.

Pro první neděli adventní byl v cyklu A vybrán úryvek ze dvacáté čtvrté kapitoly Matoušova evangelia, přesněji: verše 37 – 44. Ve stavbě evangelia jde o poslední, pátou Ježíšovu řeč – o takzvanou „malou apokalypsu“, která je zároveň v Matoušově evangeliu posledním Ježíšovým vystoupením na veřejnosti. Než začne v průběhu evangelia Ježíšovo utrpení, hovoří Učitel a Pán naposledy slavnostním způsobem o budoucnosti učedníků a národů – o budoucnosti, která se kryje s jeho příchodem na konci světa.

Matouš se nezabývá jednáním lidí v této chvíli, ale klade důraz na překvapivost Ježíšova příchodu; nezaměřuje se na záchranu vyvolených, silně však zdůrazňuje soud.

Konec světa je jistý. Spadá vjedno s příchodem Syna člověka. Nejistý však zůstává okamžik příchodu. Nezná ho nikdo, jen Otec – neví o něm dokonce ani Syn (Mt 24,36). Výslovně je řečeno, že tento den přijde. Otevřenou otázkou však musí zůstat, kdy. Předcházející podobenství o fíkovníku nenabízí vyčerpávající odpověď (Mt 24,32). Říká jen, že tato událost je blízko.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka.

Den druhého Kristova příchodu nedokáže nikdo předpovědět. To je známá věc. Avšak vědět něco takového znamená už mnoho. Znamená to víc, než věděli Noemovi současníci v době před potopou. Kdo se domnívá, že zná víc, působí nevěrohodně. Na příkladu starozákonní potopy se má zdůraznit, jak překvapivě přijde Syn člověka. Bude to právě tak jako v době Noemově (Gn 7,7). Podle vyprávění v První knize Mojžíšově tehdy nikdo netušil, jak blízko je potopa. Žilo se bezstarostně, lidé se starali o své každodenní záležitosti, o jídlo a pití; slavily se svatby, jako by všichni měli zajištěnu budoucnost. Vše probíhalo jako obvykle. Noemovi současníci nic netušili. Nikdo si neuvědomoval, že hrozí neštěstí. Cítili se bezpeční až do posledního okamžiku. Proto byli překvapeni. Jediný, kdo věděl víc, byl Noe. Byl připraven, postavil archu. Co učinil, mělo být upozorněním pro všechny. Ti však nic nepochopili. Neštěstí je potkalo proto, že neznali den, kdy k němu dojde. To je hlavní výpověď Matoušova vyprávění. Katastrofa se Noemových současníků dotkla překvapivě a tvrdě, protože s ní vůbec nepočítali. Nevěděli o potopě, podobně jako my dnes neznáme okamžik druhého Kristova příchodu. Hrozí nám nebezpečí, že budeme podobně překvapeni, ačkoli víme, že Kristus přijde – nevíme totiž, kdy.

Tehdy budou dva na poli jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána.

„Jak tomu bude“, se nyní popisuje podrobněji, a sice pomocí dvou příkladů z každodenního života. Pro dva muže na poli a dvě ženy u mlýnku začíná den jako každý jiný. Nepozorují nic neobvyklého. Je třeba vydělat na živobytí. Je třeba zásobit se na zimu, která přijde. Ta však nepřijde. Přichází Kristus a s ním soud. I když se oba rolníci i obě ženy ničím neliší, jedná se s nimi rozdílně. Slova „bude vzat“ navazují na shromažďování, prováděné anděly v předcházejícím textu evangelia, a znamenají záchranu. Dvojí „ponechání“ vyjadřuje naproti tomu předání soudu, o kterém pojednávají tři následující podobenství Matoušova evangelia. První příklad se týká práce rolníka, druhý práce ženy na obilném mlýnku. Vždy pouze jeden z této malé skupiny dospěje k „poznání“, zatímco druhý „zaspí“ rozhodný okamžik.

Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde.

Jakmile nás Matouš poučil o charakteru Ježíšova příchodu – bude to den soudu – , zdůrazňuje nyní bdělost. Noemovi současníci nebyli potrestáni kvůli svému jednání v každodenních věcech, ale proto, že zapomněli na hrozící soud. Matouš chce zvýraznit naprostou bezstarostnost generace, která byla svědkem potopy. Proto se v souvislosti s Ježíšovým příchodem naléhavě obrací na své posluchače – vždyť „den“ Ježíšova příchodu zůstává neznámý. Kdo nechce být překvapen, musí mít otevřené oči a pozorně naslouchat. Neznámý termín vyžaduje neustálou ochotu bdít. Jinak se může člověku přihodit totéž, co Noemovým současníkům, kteří s Bohem nepočítali.

Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu.

Jako učitel užívá Ježíš často přirovnání. Nutnost bdělosti je znázorněna obrazem zloděje v noci. Každý majitel domu by mohl zabránit vloupání, kdyby věděl o příslušném okamžiku. Ve své nynější situaci neznáme dobu Kristova příchodu na svět. To však není důvodem k spánku, naopak bychom měli být bdělí dvojnásob.

Noc se dělila na čtyři noční hlídky po třech hodinách. „Noční doba“, doslova „noční hlídka“ je v podobenstvích o poslední době znamením bdělosti vzhledem k nečekanému konci.

Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Slovem „proto“ je uvozen závěrečný souhrn. Výzva „i vy“ požaduje od učedníků bdělost, neboť Syn člověka přijde v době, kdy to nebudou tušit ani očekávat. Navzdory znamením, která upozorňují na blízkost Syna člověka, zůstává přesná doba jeho příchodu neznámá. Přijde překvapivě, aniž by se kdo domníval. Situace je mimořádně obtížná. Existují přístroje, pomocí kterých lze předpovědět například zemětřesení. Neexistuje však pomůcka, která by dokázala předpovědět Kristův příchod. Každý pokus o takovou předpověď je mylnou informací. To všechno se nám říká proto, abychom se nestali obětí nějaké propagandy. Musíme být obezřetní vůči každé předpovědi, která by nás chtěla ukolébat falešnou jistotou, takže bychom pak nebyli připraveni v rozhodujícím okamžiku.

Křesťanské společenství, pro které Matouš psal, znalo vyprávění o potopě. Vzpomínka na potopu ji nechce uvést jako vzor toho, co nastane. Chce říci, že příchod potopy a příchod Syna člověka jsou paralelní události. Podobně jako byl ohlášen příchod ničivé potopy, je také předpovězeno zjevení Syna člověka, upozorňuje se na ně pomocí znamení. Ježíšův příchod je stejně spolehlivý a jistý, jako byla potopa. O tom by nemělo křesťanské společenství ani v nejmenším pochybovat.

Přesto však trvá nejistota ohledně doby. Na tu se nemůže společenství připravit výpočty a spekulacemi. Připravenost na příchod Syna člověka spočívá v bdělosti – v každé denní i noční době. Záleží totiž na připravenosti právě v této jedinečné chvíli. Podobně jako zloděj určuje hodinu a nutí tak majitele domu, aby neustále bděl, tak určuje Otec den a hodinu Ježíšova příchodu – a nutí společenství, aby neustále bdělo; aby nedřímalo, necítilo se zajištěno bezstarostností, neuzavřelo se vůči absolutní budoucnosti. Člověk je stále v nebezpečí, že poleví na cestě směřující skrze Ježíše k Bohu a nechá se spoutat bezcennými věcmi. Napomenutí k bdělosti je proto nezbytné.

Ostatní biblické texty první neděle adventní přinášejí myšlenky, jež jsou našemu úryvku velmi blízké. První čtení z knihy Izajáš hovoří prorocky o tom, co se stane „v posledních dnech.“ Vedle putování národů k Hospodinovu domu se zmiňuje také o pozoruhodném soudu nad národy: Ten povede k tomu, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Boží nauka povede k všeobecnému míru mezi národy.

Ve 122. žalmu zaznívá po prvním čtení touha po setkání s Bohem ve svatyni. Poutní píseň nám připomíná, že jsme na cestě k trvalému společenství s Bohem. Radostné očekávání by mělo být charakteristikou naší životní pouti.

Apoštol Pavel pak píše křesťanům v Římě zcela v duchu Matoušova evangelia: „už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku.“ A vyvozuje z této výzvy konkrétní požadavky na křesťanský život, ke kterému nepatří hodování, necudnosti, svár a závist. Má být veden v tak těsném společenství s Kristem, že Pavel obrazně vyzývá: „Oblečte se v Pána Ježíše Krista.“ Tento úryvek připomíná velmi důrazně, že žádný z nás nejde vstříc Bohu sám. Jdeme spolu s ostatními lidmi. A náš způsob jednání s ostatními bude mít rozhodující vliv na způsob, jakým s námi bude jednat Bůh při setkání „v posledních dnech.“

Všechny biblické úryvky spojuje adventní tematika očekávání definitivního Božího příchodu v Ježíši Kristu. Bdělost, která se promítá do konkrétního způsobu života, je známkou připravenosti člověka na věčné společenství s přicházejícím Bohem.