Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 3,13-17

Petr Mareček

 

Ježíš přichází jako jeden z mnoha k Jordánu za Janem Křtitelem. Přichází však se zcela výslovně uvedeným záměrem: „aby se dal od něho pokřtít“. Tak jasně to nebylo vyjádřeno ani u farizeů a saduceů (srov. Mt 3,7). Tato skutečnost je dost zvláštní a nechává vyvstat otázce: Jak je možné, že ten, který je označen za „silnějšího“ a jemuž je připisována plná moc, se sklání a zařazuje mezi slabší? Jak je možné, že Ježíš, soudce druhých, nechává zdánlivě rozhodovat druhé o svém vlastním životě? Jak je možné, že ten, který má udílet křest Duchem svatým, se sám nechává obmýt vodou? Otázky toho druhu vyvstaly brzo v prvotní církvi, když se mluvilo o Ježíšově křtu. Ostatní evangelia přecházejí tuto problematiku a neposkytují žádnou odpověď. Pouze Matouš dává odpověď na tuto otázku v líčení setkání Ježíše a Jana Křtitele.

Líčení Ježíšova křtu v Matoušově evangeliu je obzvláště kompaktní a souhrnné. Popisuje setkání dvou postav: Ježíše a Jana Křtitele. Jedná se o první Ježíšovo vystoupení na evangelijní scéně. Ježíš přichází z Galileje k Jordánu, kde se chce nechat pokřtít od Jana. Průběh křtu popisuje náš text (3,16). Jan Křtitel se brání pokřtít Ježíše, neboť se mu to zdá nevhodné (Mt 3,14). Ježíš však prohlašuje, že jeho úkolem je naplnění veškeré Otcovy vůle (Mt 3,15). Bůh Ježíše uznává a prohlašuje za svého milovaného Syna (Mt 3,17). Úryvek o Ježíšově křtu obsahuje dva ústřední body: rozhovor mezi Ježíšem a Janem Křtitelem (Mt 3,14-15) a událost zjevení (Mt 3,16-17).

Jan Křtitel prohlašuje trojím způsobem Ježíšovu nadřazenost (Mt 3,11-12). Je silnější, převyšuje Jana skutečnou silou. Má zvláštní důstojnost: Jan není hoden ani rozvázat mu řemínek u sandálů. Bude křtít Duchem svatým, zatímco Jan křtí vodou. Jaký smysl může tedy mít křest vodou pro toho, který bude křtít Duchem svatým? Ten, který bude udílet Ducha svatého, se má zařadit mezi ty, kdo Ducha svatého nemají? Jan Křtitel sice nevidí Ježíšovo místo mezi těmi, kdo za ním přicházejí, aby se od něho dali pokřtít, avšak nechává se Ježíšem poučit. Ježíšovo chování vůči hříšníkům (srov. Mt 9,11) bude provázet celou jeho misijní činnost.

První slova, která Ježíš vyslovuje v Matoušově evangeliu, mají zásadní charakter: „Připusť, ať se tak stane, poněvadž je vhodné, aby se naplnila veškerá spravedlnost“ (Mt 3,15). Ježíš takto vysvětluje Janu Křtiteli význam svého křtu. Matoušovo evangelium jako jediné z evangelií nás takto informuje o smyslu Ježíšova křtu. V této větě se objevují dva klíčové pojmy. První výraz „naplnit“ Matouš často používá též v souvislosti s naplněním starozákonních proroctví v Ježíšově osobě. Druhým výrazem je „spravedlnost“. Boží spravedlnost je jeho spásná činnost ve prospěch jeho lidu. Lidská spravedlnost je naše snaha odpovědět na Boží dobrotu uskutečňováním jeho vůle. Spravedlnost je tedy to, co je spravedlivé před Bohem, co odpovídá jeho vůli. Podle ní má být též Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem. Ježíš to nepřipouští na základě svého vlastního mínění, ale proto, že to tak chce Bůh. Prohlašuje, že jeho rozhodování a jednání závisí na Boží vůli. V této poslušnosti se nechává křtít. Ježíš uznává za Boží vůli povinnost zařadit se mezi ty, kteří přicházejí k Janovi, aby byli od něho pokřtěni. Nezařazuje se mezi ty, kteří jsou sebejistí, kteří se pokládají za spravedlivé a bezúhonné, ale připojuje se k těm, kteří se pokládají za hříšníky a kteří se chtějí obrátit a změnit tak svůj život. Jaký je jeho opravdový vztah k Bohu, vyjeví zanedlouho sám Bůh. Ježíš však zná své poslání: „Nepřišel, aby povolal spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13). Na toto poslání poukazuje též jeho jméno: „On totiž zahrání svůj lid od jeho hříchů“ (Mt 1,21). Jeho pomoc hříšníkům začíná v okamžiku, kdy se od nich nedrží v ústraní, ale vstupuje mezi ně – a jako jeden z nich se nechává pokřtít Janem Křtitelem. Tímto svým činem uznává hodnotu Janova křtu, toho, co Jan káže, a jeho křest, který není z lidské iniciativy, ale z Božího pověření (srov. Mt 21,25). Tento čin však zároveň vyjevuje jeho postoj vůči těm, kvůli kterým přišel na tento svět, staví se po jejich boku a projevuje tak zájem o ně. V poslušnosti Boží vůli stojí zcela na straně hříšníků. Celá jeho misijní činnost, až do okamžiku jeho smrti na kříži, je ve znamení této orientace a tohoto poslání.

Ve vyprávění je popis Ježíšova křtu omezen na pouhý výraz „pokřtít“, zatímco je poukázáno na vizi Božího Ducha, který na něho sestupuje jako holubice, a na hlas z nebe, který Ježíše prohlašuje za milovaného Syna. Ježíšovo „vystoupení z vody“ po křtu, který se uskutečnil ponořením, odkazuje na starozákonní líčení vyjití z Egypta, při kterém je Izrael zachráněn Boží mocí (Žalm 114,3.5). Otevření nebes, jež umožňuje komunikaci mezi Bohem a zemí (srov. Iz 63,19), a sestoupení Božího Ducha zdůrazňují prorocký charakter události (srov. Ez 1,1) a připomínají vybavení Mesiáše (srov. Iz 11,1-2).

Sestoupení Božího Ducha, jež je přirovnáno k sestoupení „holubice“, je obrazem, který se sice objevuje v biblické tradici (např. Gen 8,6-12; Pís 2,14; 5,2; 6,9; Sir 43,14.18; Iz 60,8; Oz 11,1), nikoli však v přímém vztahu k Duchu. Toto přirovnání naproti tomu nalezneme v židovské literatuře, kde přítomnost a činnost Ducha jsou připodobněny letu holubice, která s vytrvalou příchylností živí a chrání svá mláďata. V jednom z těchto spisů (Liber Antiquitatum Biblicarum 21,6; 23,7; 39,5 Pseudo-Filona) je připodobněn postoj některých biblických osobností – např. Abraháma – k holubici, která neopouští své hnízdo. Stejným způsobem říká babylónský talmud ke druhému verši První knihy Mojžíšovy (Gen 1,2): „Duch Boží se vznášel nad hladinou vod jako holubice, která se vznáší nad svými mláďaty, aniž by se jich dotkla“. Na základě těchto textů je tedy možné tvrdit, že v události Ježíšova křtu vyjadřuje sestoupení Ducha jeho trvalou přítomnost v osobě Ježíše. Jedná se o téhož Božího Ducha, který již působil při Ježíšově zázračném početí v panenském Mariině lůně (srov. Mt 1,18.20).

Po vidění otevřených nebes a sestoupení Božího Ducha v podobě holubice se ozval z nebe hlas. Jedná se o hlavní prvek a zároveň vrcholný okamžik celého vyprávění, který dává skutečný význam celé události. Ježíš je prohlášen za „milovaného Syna, v němž se Bohu zalíbilo“ (3,17). Ve vyprávěních z Ježíšova dětství je sice již zmíněno Ježíšovo synovství prostřednictvím citátu z proroka Ozeáše: „Z Egypta jsem povolal svého syna“ (Mt 2,15), avšak nyní jde o první případ, kdy živý Boží hlas z nebe prohlašuje charakter Ježíšova synovství. Nebeské svědectví nabývá mesiánského charakteru, poněvadž v biblické tradici je právě skrze synovství vyjádřen zvláštní vztah Mesiáše k Bohu (Žalm 2,7). Synovství je tak základem jeho spásonosné činnosti. V Matoušově evangeliu se Ježíš často prohlašuje za „Syna“ (Mt 11,27; 24,36; 28,19) nebo je takto označen od druhých. Ve vztahu k Ježíšovi používají titul „Syn Boží“: pokušitel na poušti (Mt 4,3.6), posedlí v gadarenské krajině (Mt 8,29), učedníci (Mt 14,33), Šimon Petr (Mt 16,16), velekněz (Mt 26,63), kolemjdoucí při Ježíšově ukřižování (Mt 27,40.43) a setník (Mt 27,54). Když tento titul není použit ve formě otázky (Mt 26,63) nebo provokace (Mt 4,3.6; 27,43.43), jedná se o formulaci vyznání víry. Ježíš je prohlášen za „Syna“ hlasem z nebe, a to jen v okamžiku křtu – a pak při události proměnění (Mt 17,5). Toto prohlášení je důležité nejen pro pochopení Ježíšovy totožnosti, nýbrž i pro porozumění jeho vztahu k Bohu a k lidem.

Boží hlas, který následuje po křtu, zjevuje, kým je ve skutečnosti ten, kdo takto jedná – a že je Bůh na jeho straně: „Tento je můj milovaný Syn, v něm se mi zalíbilo“ (Mt 3,17). To je zásadní prohlášení, stejně jako Ježíšovo prohlášení o jeho poslušnosti vůči Boží vůli (Mt 3,15). Ten, který je poslušný vůči Bohu a zůstává na straně hříšníků, je milovaný Syn Boží. Jeho vztah k Bohu není narušen hříchem. Ježíš se staví na stranu hříšníků a může jim pomoci právě proto, že není jedním z nich. Bůh ho miluje jedinečným způsobem, má v něm zalíbení a je v úplné harmonii s ním a s tím, co on činí. Ježíš je Synem, který je spojen s Otcem zcela jedinečným způsobem; na něm spočívá Duch svatý; v něm přebývá plnost života a stvořitelská a oživující Boží síla.

Ježíš je takto připraven pro své poslání a může přivést k dovršení křest Duchem svatým, který byl ohlášen. Ježíš vlastní dokonalým a nepřekonatelným způsobem to, co chybí hříšníkům: spojení s Bohem. Ježíš nejen ukazuje svou účast na nuzném stavu hříšníků, ale má též moc vyvést je z této situace, udělit jim odpuštění a smíření s Bohem – a darovat těm, kdo jsou připraveni se obrátit, společenství s Bohem, ve které nedoufali a které si nedokázali ani představit. Úkolem milovaného Syna je zjevit Boha jako Otce (srov. Mt 11,27) a být prostředníkem Otcovy lásky.

V Ježíšově křtu se vyjevují rysy veškeré jeho činnosti. Nepřichází kvůli spravedlivým, ale zařazuje se mezi hříšníky. Činí to z poslušnosti k Boží vůli a jako milovaný Boží Syn, který žije v dokonalém společenství s Otcem. To, co chybí hříšníkům, je mu dáno nejdokonalejším způsobem. Takto je schopen odpouštět hříchy a dovést ke společenství s Bohem.