Petr Mareček
Při svém veřejném působení se Ježíš často vypořádává s démonickými silami, které sužují lidi a od kterých je osvobozuje (srov. Mt 4,24; 8,16.28-34). Též dvanácti učedníkům dává Ježíš moc osvobozovat od těchto zotročujících mocností (Mt 10,1.8). Ježíšovi protivníci se však domnívají, že on je ve spojení se Satanem a že od Satana má moc proti démonům (Mt 9,34). Pojetí jsou zcela opačná. Ježíš si činí nárok, že za jeho působením se skrývá Boží moc. Jeho protivníci však tvrdí, že za jeho činností se skrývá Boží odpůrce. Mezi těmito dvěma postoji neexistuje žádná spojitost. V jakém skutečném vztahu se nachází Ježíš vůči Satanovi, ve kterém se zosobňuje odvrat od Boha a protest proti Bohu, je zřejmé od počátku jeho působení při události pokušení. Ve všem, co předchází, evangelista stále znovu ukazoval, jaký charakter má Ježíšův vztah k Bohu. Svého vrcholu toto líčení dosáhlo v Božím vyznání: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“ (Mt 3,17). Též v události pokušení na poušti jde o tento vztah. Osvědčuje se a utvrzuje se odmítnutím toho, který stojí v diametrálním protikladu vůči Bohu. Je zde zcela zřejmá stabilita a bezpečnost Ježíšova vztahu k Bohu. Zásadně a jednou provždy se ukazuje v této konfrontaci, že Ježíš stojí neochvějně na Boží straně. Na tom se zakládá jeho jednání vůči démonickým silám a tím je předem dána odpověď na výtky jeho protivníků.
Jan Křtitel říká ve svém kázání o pokání, že nám spása nespadne do klína. Potřebuje však rozhodné a rázné obrácení k Bohu. Bůh si je přeje a činí je možným, člověk ale od něj nemůže být osvobozen. Rovněž správný vztah k Bohu není nerušenou samozřejmostí. Rozličným způsobem může být zatěžován a zpochybňován. Jiné veličiny se tlačí do popředí, zdají se být důležitější a hodnotnější. Objeví se pokušení, břímě, zkouška a je třeba zaujmout postoj a rozhodnout se. Celý způsob, jak Ježíš zaujímá postoj, ukazuje povahu jeho vztahu k Bohu. Odpovídá klidně, jistě a suverénně. Říká zcela jasně, co platí. Není u něj žádný neklid, žádný strach a žádný horečný shon, žádný vnitřní zápas. Konfrontace postrádá zápas, svárlivou výměnu názorů. K požadavkům pokušitele vyjadřuje Ježíš své stanovisko a tak je vše vyřízeno. Boží Syn osvědčuje jasnost a jistotu svého vztahu k Bohu. Co řekl Otec o Ježíšovi, to je potvrzeno v této konfrontaci Ježíšovým chováním. Měli bychom se orientovat podle Ježíšovy jasnosti a rozhodnosti. Nemůžeme však tím počítat, že budeme ušetřeni namáhavého zápasu. Přesto ho však můžeme přijmout jako radostné poselství. Existuje ten, kterému pokušitel nikterak nemůže uškodit, existuje ten, kdo zůstává Bohu jednoduše věrný. I když my stále znovu nejsme schopni vydržet zkoušku a padáme, má nás těšit a dodávat nám odvahy, že existuje ten, kdo stojí pevně a je Bohu věrný.
Evangelia uvádějí událost Ježíšova pokušení na poušti před začátkem jeho veřejné činnosti, podobně jak je tomu se křtem (Mt 3,13-17). Zdůrazňuje se tak funkce úvodní části evangelia. Hlas z nebe při křtu veřejně prohlásil Ježíše za Syna Božího. V pokušeních na poušti je vyzkoušena kvalita tohoto synovství. Úzký vztah mezi křtem a pokušením je dán též přítomností Božího Ducha, který sestoupil na Ježíše, když vystupoval z vody (Mt 3,16), a který ho vede na poušť, aby byl pokoušen od ďábla (Mt 4,1).
Poušť, jejíž zeměpisná poloha není blíže určena, připomíná dlouhé putování Izraele. Pouze Matoušovo evangelium jasně vypovídá o účelu Ježíšova pobytu na poušti: „aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1). Jedná se o nutný aspekt zkušenosti víry, která odpovídá okamžiku, ve kterém je člověk podroben zkoušce vlastní totožnosti a vlastní volby. Tuto zkušenost prožily velké osobnosti biblických dějin jako Abrahám (Gen 22), Job (Job 1) i celý izraelský národ (Dt 8,2). Kdo je pokušen, je v podstatě vystaven možnosti zhřešit, je tedy popouzen, aby narušil vztah k Bohu. Podle evangelijního vyprávění nezažil Ježíš pokušení pouze na začátku své misijní činnosti, nýbrž objevovalo se trvale během jeho působení (srov. Mt 16,1; 19,3; 22,18.35).
Ježíš se během svého pobytu na poušti postil. Jedná se o praxi, která v náboženské tradici vyjadřuje závislost člověka na Bohu jako dárci veškeré stravy (srov. Dt 8,3). Půst v délce „čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí“ označuje nejen stálost a vytrvalost, nýbrž připomíná zvláště velké biblické postavy: Mojžíš se postil „čtyřicet dní a čtyřicet nocí“, než přijal desky Zákona (Ex 34,28; Dt 9,9). Eliáš putoval „čtyřicet dní a čtyřicet nocí“, než se setkal s Bohem na hoře Chorebu (1 Kr 19,8). Jakmile strávil předepsaný čas postu na poušti a potvrdil svou závislost na Bohu, je Ježíš schopen střetnout se s pokušitelem – „ďáblem“. Jedná se o postavu, která se objevuje v biblické tradici až v pozdní době (srov. 2 Sam 24,1; 1 Kron 21,1; Gen 22,1nn). Ďábel, „rozbíječ“ (Mt 4,1.5.8.11), je nazýván též „pokušitel“ (Mt 4,3) nebo „satan“ (Mt 4,10). V biblické tradici je nepřítelem, odpůrcem, jehož úkolem je oddělit člověka od Boha.
Vyzkoušení pravého vztahu k Bohu může být provedeno z různých stran. Ježíš je pokoušen třikrát. Reaguje pokaždé na ďáblovo pokušení citací Božího slova. Veškeré Ježíšovy odpovědi na pokušení jsou vzaty doslovně z 6. až 8. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy, klíčové části, ve které na konci putování pouští připomíná Mojžíš svému lidu smlouvu s Hospodinem a poslušnost, kterou tato smlouva vyžaduje. Každý z ďáblových pokusů zničit Ježíše a jeho poslání je odvrácen pevným prohlášením poslušnosti. Synové a dcery putující pouští mohli selhat, tento „Syn“ však neselže a zůstane Bohu věrný.
První zkouška začíná při Ježíšově vyhladovění. Pokušitel vyzývá Ježíše, aby využil veškeré své moci a odstranil svůj hlad. Dlouhodobé hladovění ohrožuje život. Lidský život závisí na chlebě, na potravě. Co smí a má člověk nasadit pro svůj život? Je tento život, který závisí na chlebě a je odkázán na pokrm, absolutní hodnotou, která ospravedlňuje každé nasazení? Smí být soustředěny všechny prostředky a veškerá pozornost na uspokojení základních životních potřeb? Ježíš k tomu dodává, že člověk nežije jen z chleba. Má život, který závisí na tomto chlebě, tento život je jeho bezvýhradné a důvěrné spojení s Bohem. Takto bude Ježíš později mluvit ke svým učedníkům: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? … Hledejte především nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,25-34). Orientace na Boha a důvěra v jeho milostivou moc musí stát na prvním místě a nesmí být vytěsněna snahami o život, jenž je zaručen chlebem. První starostí musí být stále Bůh a spojení s ním. Základní životní potřeby tedy nesmí nikdy ovládnout střed pozornosti člověka.
Druhé pokušení začíná u jiného extrému lidských možností. Neobrací se na člověka, který zápasí o existenční minimum, nýbrž na člověka, který sahá daleko nad vlastní osobu a nad svůj život a který usiluje o vládu nad světem. Jde zde o fascinaci mocí, o co možná největší panování. Moc, která se hledá kvůli sobě samé, postrádá hodnotu. Čistá touha po moci je neslučitelná s uznáním Boží vlády. Panovníku Bohu je postavena do protikladu vlastní touha po moci, a to znamená zbožňování ďábla, tj. moci, která stojí proti Bohu a je uznána za nejvyšší hodnotu. Pokušení moci existuje v rozličných formách a na různých úrovních: Mohu rozhodovat. Mé slovo a má vůle platí a je dodržována. Mám věci a lidi v ruce. Když je moc hledána a užívána kvůli sobě samé, jedná se o ďábelskou službu. Ježíš proti tomu staví úctu k Bohu, uznání Boha za jediného Pána. Bůh sám je Pán a jeho vůle platí všem. Nikdy nesmíme chtít vstoupit na jeho místo. Uznání Boha jako jednoho a jediného Pána je základem správného vztahu k Bohu. Musí být zachováno za všech okolností. Je ohroženo touhou po moci. Ježíš zná pojem autority v mezilidské oblasti. Tato autorita však nesmí být vykonávána nad druhými jako panování, nýbrž jako služba životu (srov. Mt 20,25-28).
Při posledním pokušení je takřka řečeno: Když již stavíš stranou pozemský život a moc a tak stavíš Boha nade vše, buď tedy též důsledný a vezmi ho za slovo. On ti přislíbil ochranu. Vyzkoušej tuto ochranu! Avšak právě toto vyzkoušení je zvrácené. Jedná se o jinou formu dožadování se vlastní moci. Máme se obracet s veškerou důvěrou na Boha o pomoc a ochranu, avšak nesmíme provokovat Boží ochranu, nesmíme se svévolně uvést do nebezpečí. Správný vztah k Bohu vyžaduje, abychom konali vše, co je možné z naší strany, a abychom Bohu přenechali to, co chce on konat pro nás. Důvěra v Boha neznamená zahálčivost a nerozumnost. Veškeré síly, které nám Bůh dal, máme užívat rozvážně a co možná nejlépe. S důvěrou má být spojena odpovědnost před Bohem.
Ježíš je zcela pevný a věrný ve svém spojení s Bohem. Žádné pokušení ho nemůže znejistit, může jen ukázat, jak klidně a rozhodně trvá na svém vztahu k Bohu, jak se osvědčuje jako milovaný Otcův Syn. S touto jistotou a rozhodností půjde svou cestou, ukáže a umožní lidem správný vztah k Bohu.
