Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 5,38-48

Petr Chalupa

 

Úryvek, vybraný z Matoušova evangelia pro 7. neděli v liturgickém mezidobí cyklu A, je součástí Ježíšova kázání na hoře (Mt 5-7). Evangelista zde překládá Ježíšovu zvěst takovým způsobem, že se jeho posluchači nebo čtenáři cítí přímo osloveni. Konkrétně jsou postaveni před otázku, jak na tom jsou s následováním Ježíše. Ten vyslovuje přímé i nepřímé pokyny pro život společenství, které se chce řídit jeho naukou.
Vybraný úryvek se člení na dva podobně začínající úseky. Obsahově jde o poslední dva protiklady, v nichž Ježíš vychází vždy z určitého ustanovení Starého zákona, k němuž ovšem hned připojuje svůj obměněný pokyn, začínající slovy: „ale já vám říkám“. K správnému porozumění těmto výrokům nás vede Ježíšův přístup, uvedený na jejich začátku: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Ježíš se tedy nezříká Mojžíšova zákona, který vidí jako Boží dar Izraeli. Odhaluje však jeho jádro. Bůh chce, aby se měřítkem jednání v lidském společenství stala láska. Jednotlivá přikázání pak vlastně jen rozvíjejí tento základ.
Nedělní úryvek začíná slovy:

Ježíš řekl svým učedníkům: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou;

Požadavek jednat podle takzvaného principu odplaty najdeme v Mojžíšově zákoně s nepatrnými obměnami na třech různých místech (Ex 21,24n.; Lv 24,20; Dt 19,21). Tento princip znamená, že se má zlý čin potrestat činem stejným nebo podobným. Důležité je, že ve starozákonních právních textech omezuje princip odplaty neúměrnou pomstu a stanovuje přiměřenou náhradu způsobené škody. Ježíš však vybízí k jednání, kterým se člověk zříká msty. Neodporovat zlému znamená zřeknout se násilného protiútoku. Proto Ježíš požaduje nastavení druhé tváře. Nemám tedy vrátit obdrženou ránu, a dokonce vydržet další. V takovém případě se zříkám násilí do krajnosti a mohu si právem položit otázku, zda takto nevyzývám k uplatňování dalšího násilí.
Ježíš však nebere nic zpět a pokračuje dvěma příklady, které si libují v šokujícím přehánění.

a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť;

Pozadím tohoto pokynu je nejspíš proces rozhodující o zástavě. Žalobce požaduje, aby obžalovanému byly odebrány šaty a staly se zástavou. Je-li tento pokyn další ilustrací k požadavku neodporovat zlému, můžeme předpokládat, že obžalovanému se děje nějaké bezpráví. Má se ovšem vzdát nejen šatů, ale také svého pláště. Ten byl mnohem vzácnější než šaty a pro život byl nezbytný. Starý zákon požaduje, aby chudému člověku byl vrácen zastavený plášť před západem slunce (Ex 22,25-27; Dt 24,12-13). Jen tak byl v noci chráněn před chladem.

a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě.

Voják nebo úředník mohl někoho přinutit k bezplatné službě nebo práci. Použité řecké sloveso naznačuje, že byl někdo přinucen odvézt nějaký materiál. Podle Ježíše má tedy vykonat dvojnásobek toho, co se od něho žádá.
U požadavků na bezbranné lidi schází jakékoli odůvodnění, které by objasňovalo zřeknutí se protiútoku nebo právního nároku. Možná chce Ježíš ocenit důstojnost bezprávím trpících lidí, kteří dokáží jednat naprosto nečekaně.
Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej.

Obě slovesa v rozkazovacím způsobu – „dej, neodvracej se“ – opouštějí hledisko utlačovaného, který se zříká odplaty. Napomínají spíš k dobročinnosti a vyhovění prosebníkům. Každý Žid byl nabádán k takovému jednání (srov. Sk 20,35). Zdá se, že evangelista připravuje své posluchače nebo čtenáře na další protiklad.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.

Pán Ježíš vychází z Třetí knihy Mojžíšovy, v níž se praví: „Nesmíš usilovat o pomstu a chovat zášť vůči synům svého lidu. Miluj svého bližního jako sebe samého…“ (Lv 19,18). Dodává však pokyn, který nikde v Mojžíšově zákoně nenajdeme: „měj v nenávisti svého nepřítele.“ Snad tato slova vložil Ježíšovi do úst evangelista Matouš. Co tím zamýšlel? Chtěl rozšířit přikázání lásky, které bylo omezeno jen na vlastní národ, přátele a dobrodince. Okruh těch, kdo mají být milováni, se rozšiřuje o nepřátele a pronásledovatele. Požadavek modlit se za ně je konkretizací poněkud obecného „milujte své nepřátele“. V předcházejícím textu se Ježíš zmínil o nepřátelích svých následovníků (Mt 5,10). Následující verš dokládá zřetelně, že důraz je položen nikoli na nepřátele, ale na rozšíření okruhu těch, kterých se týká přikázání lásky.

Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.

Tento verš uvádí motivaci pro požadované jednání. To se má řídit podle jednání Božího. Bůh prokazuje jako Stvořitel svou dobrotu zlým i dobrým, spravedlivým i nespravedlivým. Kdo takto následuje Boha, stává se jeho dítětem.
Opět následují příklady ze života, jak lze konkrétně projevit lásku nejen uvnitř křesťanského společenství.

Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané?

Ježíš kritizuje omezené projevy lásky. Vychází přitom z poměrů, v nichž žil. Chování celníků a pohanů je příkladem negativního jednání. Ježíš učí životní praxi, která takové jednání vysoce přesahuje. Zmíněná odměna znamená možnost vejít do nebeského království. Nejde však o vzájemnou lásku mezi lidmi, která by překonávala nepřátelství. Jak ukazuje následující text, milovaným je ze strany těch, kdo milují, sám Bůh.

Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Zaměření k Bohu je na závěr pomůckou pro orientaci a vzorem pro mezilidské vztahy. Dokonalost je jiným výrazem pro svatost v duchu Třetí knihy Mojžíšovy: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ (Lv 19,2). Nasměrování života podle Boží lásky ke všem lidem je onou větší spravedlností, která je podmínkou pro vstup do nebeského království.

Požadavky nastavit druhou tvář a milovat nepřátele jsou snad nejznámějšími větami Ježíšova kázání na hoře. Obvykle se s nimi spojuje otázka, zda vůbec můžeme podle nich jednat, ať už jako jednotlivci nebo ve společnosti, v církvi nebo v politickém životě. Všimli jsme si, že po stránce literární jsou určitou nadsázkou. Znázorňují jedinou zásadu, kterou je třeba dodržovat v různých situacích: Bludný kruh násilí a odplaty je třeba prolomit zřeknutím se protiútoku; s lidmi je třeba jednat bez výjimky tak, aby mohlo vzniknout pokojné společenství Božích tvorů.
Jak ukazují dějiny působení našeho úryvku, tato zásada se v praktickém životě uplatňovala nesnadno. Nejsnadněji dokázaly snad prožívat zřeknutí se násilí skupiny křesťanů v době před císařem Konstantinem. Dopadalo na ně ovšem násilí ze strany římské říše.
V následujících dobách, kdy byli křesťané odpovědní za uspořádání státu a zachovávání pravidel v mezilidských vztazích, vzniklo zvláštní napětí: Bylo jasné, že požadavků z kázání na hoře se nelze vzdát, nelze je ovšem vyhlásit jako zákony, které by platily ve společnosti. Navíc se ukázalo, že vladaři potlačující lidská práva, zneužívali Ježíšových slov k uchování nespravedlivých poměrů. Vznikaly tedy různé kompromisy mezi zvěstí horského kázání a konkrétní naukou církve o mravním jednání nebo životě ve společnosti.
Chceme-li přijmout výzvu evangelijního textu a nevzdát se ho jako něčeho cizorodého, pak bychom měli navázat na poznatek, že Ježíšova slova neusilují v oblasti mezilidských vztahů o získání nepřítele zřeknutím se odplaty. Pohnutkou k takovému jednání by měl být spíš vztah člověka k Bohu nebo k jeho království. Pak se jeví jakákoli podoba násilí a nepřátelství jako známky nevykoupeného světa.
Znovu a znovu mají Ježíšova slova vyvolávat neklid v lidských srdcích. V nich pak může působit Duch svatý. Pod jeho vedením poznáváme, že „Boží pokoj převyšuje všechno pomyšlení“ (srov. Fil 4,7).
Pro 7. neděli v mezidobí byl zřejmě s ohledem na tento text Matoušova evangelia vybrán úryvek z Třetí knihy Mojžíšovy, který uslyšíme jako první čtení. Vybraný úsek obsahuje nejen zřetelné pokyny: „k svému bratru neměj nenávist v srdci, nemsti se, miluj svého bližního“ (srov. Lv 1-18), ale zdůrazňuje motivaci k takovému jednání, která je vlastně shodná s motivací Ježíšovou: „Buďte svatí, poněvadž já…, váš Bůh, jsem svatý“. Evangelista Matouš vykresluje Ježíše jako nového Mojžíše. Jeho slova zaznívají na hoře. Učí tomu, co má lidem předávat jako Boží pokyny pro život.