Petr Mareček
Evangeliem 9. neděle liturgického mezidobí je podobenství o dvou stavitelích. Jedná se o poslední Ježíšův výrok v horském kázání. Tato první velká Ježíšova řeč v Matoušově evangeliu je pak ukončena závěrečnou poznámkou o reakci zástupů na Ježíšovo učení. Tyto verše pro jejich důležitost zahrneme rovněž do naší úvahy. Vypovídají totiž o odezvě na Ježíšovu učitelskou činnost a zároveň informují o povaze jeho učení.
Závěrečná instrukce horského kázání sděluje kriterium k poznání a rozlišení mezi skutečnými a falešnými učedníky. Perikopa podobenství o dvou stavitelích je sestavena pomocí protikladných obrazných vyjádření, ve kterých jsou popsány dvě alternativy: „každý, kdo slyší tato má slova a plní je“ (Mt 7,24); „každý, kdo slyší tato má slova a neplní je“ (Mt 7,26). K označení první skupiny se dělá odvolávka na popis „rozvážného – moudrého“ člověka, který postavil svůj dům na „skále“, k označení druhé skupiny se používá obrazu člověka „pošetilého“, který postavil svůj dům na „písku“. Krizová situace je líčena v obou případech pomocí stejné frazeologie: „A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům“ (Mt 7,25.27). Konečný výsledek je však zcela protikladný: na jedné straně je vyjádřena stabilita prvního domu a na druhé straně je popsána zkáza druhého domu.
Poučení pomocí protikladného obrazu „rozvážného-moudrého“ a „pošetilého“ člověka, má svůj původ v mudroslovné literatuře. Stejný protikladný obraz pak používá Matouš ještě jednou ve svém evangeliu v podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1-13). Tato výstraha je adresovaná Ježíšovým posluchačům, jimiž jsou zástupy a učedníci (Mt 5,1-2). Oni se nemohou pouze omezit na vyslechnutí Ježíšových slov, ale mají je rovněž proměnit v čin. Pomocí protikladného obrazu „rozvážného-moudrého“, který staví dům na skále, jenž je synonymem stálosti a pevnosti, a „pošetilého“, který staví dům na písku, jenž je synonymem nestálosti a nestability, Ježíš vyjadřuje poslední výzvu ve své řeči ke koherentnímu životu. Zmínka o přívalu vod a vichřici, jenž se obořily se na dům (srov. Mt 7,25.27), je obrazným vyjádřením Božího soudu, který se objevuje ve starozákonní prorocké literatuře (srov. Iz 28,16-17; 30,30). Obraz o velkém povětrnostní nepohodě tedy připomíná konec časů. Pouze jednou a to s konečnou platností se rozhoduje, co se stane s postaveným domem. Žádný nemůže začít znovu, podruhé, se stavbou domu.
Obraz člověka „rozvážného-moudrého“ a „pošetilého“ představuje dvě budoucí perspektivy. Alternativa stálosti i nestálosti jsou následkem Božího soudu. Připomínají závěrečné formulace starozákonních smluv, ve kterých požehnání nebo kletba jsou rezervovány se zřetelem na zachovávání závazků či jejich přestupování (srov. Lv 26; Dt 28; Jer 17,5-8).
V rané křesťanské exegezi byla bouře chápána obvykle v souvislosti s nitro-dějinnými událostmi. Např. Augustin tuto bouři vysvětloval jako působení pověr a tělesných pokušení; Hilarius chápal bouři ve spojitosti s žádostivostí a mocí ďábla. Eschatologické chápání bouře se však objevuje poměrně málo v dějinách křesťanské exegeze.
S nesmírným sebevědomím Ježíš zdůrazňuje v závěrečném podobenství o dvou stavitelích, že záleží na těchto jeho slovech a že záleží na jejich plnění. Podle toho měří rozumné a nerozumné jednání. Na tom tedy záleží, zda na konci budeme stát před podařeným životním dílem nebo před hromadou sutin.
Rozvážný muž předvídá. Pamatuje na změnu počasí. Připravuje se na vichřici a špatné počasí. Staví dům se základy na skále a tak vyrůstá jeho dílo přezkoušeno a má trvání nehledě na poryvy větru a vody. Nerozvážný člověk nepředvídá. Vidí pouze nádherné počasí během stavění. Staví na písku dům pro krásné počasí, který zůstává stát tak dlouho, dokud trvá toto počasí. Avšak při přezkoušení větrem a vodou se zřítí.
S takovouto stavbou je možné srovnat život i životní dílo každého člověka. Život člověka nesmí být krátkozrace a neprozíravě založen jen pro pěkné počasí, nýbrž musí být od základu utvářen tak, aby mohl obstát zkoušce Božího soudu. Jen ten, kdo se na ni připraví, jedná rozvážně. Jiné utváření života je nerozvážné, i když se může vykazovat skvostnou stavbou, působivým životním dílem.
Na pevném základě buduje pouze ten stavbu odolnou proti povětrnostním vlivům, kdo slyší Ježíšova slova a řídí se jimi. S výrazem „tato má slova“ Ježíš poukazuje na celé Horské kázání (Mt 5,3-7,23). Přiděluje mu jedinečný význam. Všechno, co je v něm, je ke slyšení a ke konání. Kdo takto jedná a jen kdo takto jedná, jedná rozvážně, staví svůj život na spolehlivém základě a pracuje na díle, které má trvání před Bohem. Ježíš si tedy činí nárok, že jeho slova sdělují Boží vůli, a proto jsou absolutně závazná a absolutně spolehlivá. Nejsou pouze ke slyšení, nýbrž mají určovat též jednání člověka. V našem skutečném životě a jednání se máme nechat řídit Boží vůlí, která se zjevuje v Ježíšových slovech. Jen takovýto život může obstát Boží zkoušku.
Zcela nedostatečné a nerozvážné je pouze naslouchat Ježíšovým slovům. Pouhé slyšení zůstává nezávazné a bez účinku. Kdo jen naslouchá jeho slovům, nejde cestou, kterou Ježíš ukazuje, nýbrž se nechává vést jiným řádem hodnot a jinými měřítky. Kdo Ježíšova slova pouze slyší, nepodřizuje se Otcově vůli, kterou uvedl ve známost jeho Syn, Ježíš Kristus. Kdo je pouze slyší, usídluje se na jiném základě. Ježíš dává výstrahu, že každý jiný základ je písek, který neposkytuje žádnou trvalou oporu. Nějaký život může být sebeskvostnější, nějaké životní dílo může zdát sebevýznamnější, avšak když život a životní dílo nejsou postaveny na Boží vůli a proniknuty vůli Ježíšova Otce, při zkoušce se zřítí. Kdo nenásleduje účinně Ježíšovy pokyny, na konci svého života stojí před hromadou trosek. Zcela jasně, důrazně a působivě Ježíš konstatuje, že smysluplnost a nesmyslnost lidského života závisí na zaujmutí stanoviska k Horskému kázání. Kdo je pouze slyší a řídí se jinými pravidly, bude se namáhat nadarmo. Kdo je slyší a řídí se těmito slovy, ten dosáhne cíle.
Jedno rabínské podobenství Elíšy ben Abuje z počátku 2. století po Kr. je velmi příbuzné našemu podobenství o dvou stavitelích. Toto podobenství vypráví o dvou lidech. První z nich postavil svůj dům na základech, druhý však základy nepoložil při stavbě svého domu. Velký příval vody nemůže zbořit dům postavený na základech, zatímco i malé vody zničí dům bez základů. Člověk, který vykonal mnoho dobrých skutků a učil se mnoha věcem z Tory, se podobá tomu prvnímu staviteli. Člověk, který se nemůže prokázat žádným dobrým činem, i když se Toru učí, podobá se tomu druhému.
Závěrečná formulace naší perikopy „když Ježíš dokončil tato slova“ (Mt 7,28), která tvoří zároveň zakončení celého Horského kázání, se objevuje na konci všech pěti hlavních Ježíšových řečí v Matoušově evangeliu. Objevuje se na závěr řeči při vyslání učedníků (srov. 11,1), po řeči v podobenstvích (13,53), po řeči o vzájemných vztazích mezi Ježíšovými učedníky (19,1), po eschatologické řeči (26,1).
Účinek Ježíšových slov na zástupy je překvapivý. Zástupy žasnou nad jeho učením (Mt 7,28). Takováto reakce zástupů je zmíněna i na jiných místech Matoušova evangelia, vždy v souvislosti s Ježíšovým učením (srov. Mt 13,54; 19,25; 22,23). Ježíšova řeč, jeho slovo, jeho zvěstování působí, že posluchači jsou celí bez sebe, že jsou uchváceni a zasaženi.
Užaslé zástupy si uvědomují, že Ježíš učí s „autoritou – mocí“ na rozdíl od jejich zákoníků, kteří byli pověřenými mistry pro studium a výuku Písma (srov. Mt 23,2). Již zde, i když velmi zahaleným způsobem, začíná spor – polemika Ježíše s hlavními představiteli židovského lidu, jenž se bude v evangelním vyprávění stále přiostřovat.
Slovo „autorita – moc“ má velký význam v Matoušově evangeliu. Na konci evangelního vyprávění vzkříšený Ježíš k popsání svého stavu oslavení prohlašuje: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Ježíšova autorita se netýká pouze jeho učitelské a kazatelské činnosti, nýbrž zahrnuje také jeho mocné zázračné činy ve prospěch nemocných a chudých (Mt 8,9). Ježíš má rovněž moc odpouštět hříchy (Mt 9,6). Toto jeho pověření mocí je nicméně zpochybňována velekněžími a staršími lidu (Mt 21,23-27).
V závěrečné poznámce evangelista zřetelně ukazuje, že Ježíš promlouval nejen ke svým učedníkům, nýbrž k velkým zástupům lidí (srov. Mt 4,25). Se svým zjevením Boží vůle se Ježíš obrací nejen na malou skupinu, vyvolených učedníků, nýbrž na velké zástupy lidí. Jeho slovo neplatí pro malé seskupení elity křesťanů, nýbrž všem křesťanům.
O zástupech je podána zpráva, že byly Ježíšovým učením velmi zasaženy, protože učil jako ten, kdo má moc. Nežasnou nad obsahem jeho učení, třebaže až do dnešní doby vyvolává úžas. Jsou otřeseni povahou jeho učení. Ne co říká, nýbrž jak to říká, je uvádí do úžasu a údivu. Jejich reakce ještě jednou vyzdvihuje požadavek, se kterým Ježíš učí. Ježíš nepřináší nějaký příspěvek do diskuse ohledně normálního lidského jednání. Mluví však s absolutní autoritou. Mluví jako Boží Syn, který závazně a definitivně zjevuje vůli svého Otce. Spása závisí na jednání podle jeho slov. Zástupy jsou právem zasaženi ani ne tolik obsahem kázání, nýbrž požadavkem kazatele. Závaznost obsahu závisí na platnosti jeho požadavku. Pouze Ježíš, jako Syn, zná Otcovu vůli. On ji může zjevit jako konečně závaznou a pro spásu rozhodující normu lidského jednání.
Ježíšovi tedy v první řadě nejde o normy pro lidské soužití, nýbrž o zjevení Otce a zjevení jeho vůle.