Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Následování

Cyprián Suchánek

 

Pojem následování se vyskytuje v celém Písmu svatém. Následovat Boha znamená kráčet po jeho cestách – to znamená: dělat to, co si Bůh přeje, co přikazuje, co po člověku žádá.

Ve Starém zákoně jde izraelský národ za Hospodinem, skrytým v oblačném a v ohnivém sloupu, z Egypta do zaslíbené země. Následovat Hospodina však vyžaduje víru a poslušnost. Následování Hospodina je vyjádřeno rozhodnutím za krále Jošijáše žít v souladu se smlouvou. Bůh zakazuje následovat modly, protože ty nemohou dovést jinam, než k odpadu od pravého Boha, ztrátě víry a nakonec i spásy.

V Novém zákoně ukazuje tyto Boží cesty Boží Syn a vede po nich svou Církev. Na začátku povolává své učedníky a oni ho následují – jdou za ním a učí se od něho. Následovat však také znamená mít podíl nejen na slávě, ale i na utrpení. Následovat Krista začínáme křtem, protože pokřtěni v Ježíše Krista jsme pokřtěni do jeho smrti (Řím 6,3). A v následování pokračujeme, když na sebe bereme dobrovolně utrpení, aby se na nás ještě více ukázala síla vzkříšení. Následovat Krista znamená věřit. Skutečně věřit. Věřit vírou živou, obecnou, pevnou a stálou. Věřit a tuto víru neustále uskutečňovat: přijímat ji v celosti, jí se řídit a podle ní jednat, nepochybovat a v ní vytrvat.

* * *

Kristus každého člověka vyzývá: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne (Lk 9,23); já jsem cesta, pravda a život (Jan 14,6). Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník (Jan 12,26). Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12).

K čemu nás Kristus zve? Co od nás žádá? Jak něco takového učinit? K čemu nám to bude? A co za to? Takové a jiné otázky si můžeme klást, když slyšíme, že máme Krista následovat. A že to máme dělat, o tom není pochyb – vždyť o tom sám mluví v evangeliu na více místech (Mt 19,28; Mk 8,34; Lk 9,57-61; Jan 1,43; Jan 8,12; Jan 12,26…). Tak tedy, jak na to?

Jistě stojí za to upřesnit a vymezit pojem ”následování”. Můžeme říct, že obecně vyjadřuje ”jít za něčím”, ”jít za někým” – lze dodat: za něčím, co máme rádi, nebo za někým, koho máme rádi. Když totiž člověk za něčím jde, pak to musí poznávat jako dobro, aby za tím chtěl jít, protože od toho, co vnímá pro sebe jako zlé, se bude přirozeně odvracet.

Tedy ”následování” bude předcházet poznání předmětu, který se mi jeví jako dobrý, jako užitečný a potřebný. A když něco takto uvidím, rozhoduji se toto poznané dobro následovat -právě proto, že je to pro mě dobré, užitečné i potřebné.

Ve vztahu ke Kristu bude ”následování” zahrnovat jistě obě roviny: jak rozumu, tak vůle; jak poznání, tak rozhodnutí; jak poznání, že Kristus může být mým vzorem, že může po mně dokonce něco požadovat, tak také ochotu tento vzor následovat, přizpůsobit svůj život jeho požadavkům.

Následování Krista bude v sobě nutně zahrnovat činnost rozumu i vůle, protože nemohu následovat a ani milovat toho, koho neznám. Rozumem poznávám, vůlí miluji a následuji. Ale kdybych poznané dobro odmítnul a zavrhnul, pak by mé jednání bylo jistě velmi snadno špatné.

Podle jakých kritérií se obecně vybírá předmět našeho poznání a tedy i následování? Co je tím nejdůležitějším, abychom to poznali a vydali se k tomuto cíli? Kritéria budou dvě: jednak vznešenost – budeme totiž hledat ten nejvznešenější předmět našeho poznání a následování – a také potřebnost nebo užitečnost poznání a následování tohoto předmětu.

Víme, že čím vznešenější předmět máme před sebou, tím lépe je ho milovat, a proto i poznávat, protože tomu, co máme rádi, se zároveň nějak přizpůsobujeme. A máme rádi to, co poznáváme jako dobré. Proto předměty, které jsou nižší než člověk, je jistě vhodné poznávat, nikoli však milovat a následovat, protože by nás stahovaly na svou úroveň, a tak by byl člověk snižován ve své důstojnosti. Avšak to, co člověka převyšuje, je vhodné milovat a následovat, i když to uniká našemu omezenému poznání. Když se člověk třeba zamiluje do auta, pak ho to nezdokonaluje, ale omezuje a snižuje. Když se člověk zamiluje do člověka, pak ho to povznáší natolik, nakolik je ten člověk dobrý a dokonalý. Když si člověk zamiluje Boha, je tažen k dokonalosti, která je nejvyšší možná, je tažen k svatosti, a vůbec nevadí, že co se poznání týče, zůstane pro nás Bůh tajemstvím, které přijímáme skrze víru.

Když se tedy kolem sebe porozhlédneme, co nám stojí za to poznávat, abychom to mohli následovat, nenajdeme vznešenější předmět než samotného Krista, Bohočlověka, protože on v sobě spojuje dokonalost Božství s nejdokonalejšími dary lidství. Máme tu tedy samotného Boha a člověka, který je Bohem a zároveň Božím obrazem. Sám Bůh a dokonalý člověk, příklad a vzor Božího stvořitelského záměru. To nejkrásnější a nejvznešenější nač se dá vůbec pomyslet.

A nakolik je tedy užitečné a potřebné tento nejvznešenější předmět – Bohočlověka Ježíše Krista – poznávat a následovat? To poznáme z toho, jak velmi nás k tomu on sám zve, když říká: Zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne (Lk 9,23); beze mne nemůžete činit nic (Jan 15,5); já jsem cesta, pravda a život (Jan 14,6). Ale bez cesty se nedá dojít daleko, bez pravdy nemůžeme nic poznat, a bez života se nedá žít, bez života vůbec nemůžeme být (srov. Násl. Krista III,56,1). Kristus je naší cestou k cíli, pro který existujeme, on nám dává pravdivě poznat Boha i člověka a jeho cíl; on je naším životem, protože jen díky němu máme možnost nejen vůbec žít, ale dokonce žít věčně šťastně – dosáhnout cíle, pro který jsme stvořeni.

Předmět našeho následování je tedy Kristus, Syn Boží a Syn člověka – pro svoji vznešenost a pro nutnost ho následovat, jestliže chceme smysluplně žít a dojít svého cíle.

Když tedy víme, kdo je naším vzorem, koho máme následovat a proč, měli bychom hledat zdroje, prameny odkud čerpat sílu k tomuto následování. Protože samotné poznání by nestačilo, kdybychom se nerozhodli následovat. A každý, kdo to zkusil, kdo se rozhodl vyjít na cestu následování Krista, na cestu duchovního života, poznal, že to není tak lehké a že to vyžaduje vydatnou posilu ze strany Boží. Že vlastně sám Bůh musí povolat člověka na tyto cesty. Skutečnost, že něco takového chce Bůh pro každého poznáváme ze zjevení, protože víme, že Bůh chce spásu všech – o jiné cestě nevíme. A protože náš cíl je nadpřirozený, potřebujeme i nadpřirozené prostředky k jeho dosažení. Potřebujeme nadpřirozenou pomoc. Jestliže máme a chceme následovat Krista, potřebujeme nutně jeho pomoc, jinak to nikdy nedokážeme.

A to samozřejmě věděl i Kristus, proto nám na zemi – dokud budeme putovat v tomto slzavém údolí – zanechal takovou nadpřirozenou pomoc ve svátostech, které svěřil své Církvi a které Církev obklopila obřady, aby se zároveň vzdávala Bohu pocta a díky za tyto jeho dary milosti. Svátosti a liturgie budou tedy jedním z hlavních zdrojů, kde živit lásku ke Kristu a

odkud čerpat sílu k jeho následování. Liturgie živí náš duchovní život a ten zase živí naši zbožnost při liturgii.

Ještě zmiňme dílo středověkého autora Tomáše Hemerkena z Kempen Čtyři knihy o následování Krista. Zde se snaží vrátit se k jednoduchosti a opravdovosti duchovního života, to znamená následování Krista. Ten, kdo chce duchovně žít, kdo chce jít za Kristem, není odsouzen stát se slovníkem nebo encyklopedií. Není třeba znát všechno, ale je třeba naslouchat Bohu a jím se nechat vést. “Pokorné poznání sebe je spolehlivější cestou k Bohu, než hluboké vědecké bádání” (I,3,4).

* * *

Když tedy budeme věrně následovat Krista, když za ním půjdeme všude tam, kam nás vede, když mu budeme ochotně sloužit, pak nakonec jistě dojdeme tam, kde je Kristus po Boží pravici (srv. Kol 3,1) a budeme se s ním navěky radovat.