Kalendář akcí

<< Srpen 2022 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Nm 21,4-9

Svátek Povýšení sv. Kříže

Petr Chalupa

Pro svátek Povýšení svatého Kříže byl jako starozákonní čtení vybrán úryvek ze Čtvrté knihy Mojžíšovy. Příběh, v něž hraje hlavní roli měděný had, je vsazen do zpráv o putování pouští. Poslechněme si tři verše biblického textu, které předcházejí vybranému úryvku (Nm 21,1-3). Získáme tak výstižný obraz o nesnadné situaci Izraelitů, putujících pouští:

Když Kanaánec, král aradský, sídlící v Negebu, uslyšel, že Izraelité přicházejí cestou z Atarim, napadl je a některé z nich zajal. Izrael slíbil Hospodinu: „Vydáš-li opravdu tento lid do mé moci, zcela zničím jejich města.“

Hospodin vyslyšel Izrael a vydal Kanaánce do jeho moci. Izrael je zničil, i jejich města a nazval to místi Chorma.

Obsah následujícího příběhu lze zkráceně vyjádřit ve dvou větách: Lid na poušti reptá a Mojžíš zmírňuje svou přímluvou Boží trest. Velká oklika na cestě do Zaslíbené země vede znovu a znovu pouští. Dlouhá cesta způsobuje mezi lidmi netrpělivost. Pozvedají se tedy proti Mojžíšovi i proti Bohu. Vyčítají, že byli zavedeni do pouště jen proto, aby zde zemřeli. Hladovou stravou je míněna mana, která se už lidem zajídá. Hospodin trestá reptání tím, že na reptající posílá jedovatými hady.

Čtvrtý verš dvacáté první kapitoly Čtvrté knihy Mojžíšovy přibližuje zeměpisnou situaci i náladu, která panovala mezi putujícími. Edomité nedovolili Izraelitům, aby prošli jejich územím. Nezbývalo, než toto území obejít. Prodloužení cesty do Zaslíbené země je zdrojem netrpělivosti.

Z hory Hor pak táhli cestou k rákosovému moři, aby obešli zemi Edom. Cestou začal být lid netrpělivý.

Únava přemáhala ty, kteří se k svému cíli nemohli vydat přímou a nejkratší cestou. Putování pouští způsobuje velké nesnáze. Některé možná mrzelo, že je Edomité nenechali projít svým územím. Nespokojence ovšem často potká něco ještě obtížnějšího.

Lid mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom zemřeli na této poušti? Není tu ani chléb, ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“

Ačkoli jim bylo Hospodinem krátce předtím darováno vítězství nad Kananejci a byli na cestě, aby zabrali zemi, mluví velmi nespokojeně o tom, co pro ně Bůh udělal, a pochybovačně o tom, co by měl udělat. Byli sice vyvedeni z Egypta a dostali chléb i vodu zázračně bez vlastního přičinění, nevěděli ani, jak. Chleba byl dostatek. Přesto si naříkají na nedostatek. Mana se jim totiž zajídala. Nejspíš v ní viděli potravu vhodnou pro děti, nikoli pro muže a válečníky. Co je uklidní, když nebyli spokojení s manou? Kdo chce reptat, najde si vždy důvod k reptání, i kdyby žádný neexistoval. Lidé, kteří se dlouho radovali z projevů Hospodinovy milosti, si naříkají na manu a nazývají tento pokrm hladovou stravou.

Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady. Ti uštkli lid, takže mnozí Izraelité zemřeli.

Spravedlivý trest od Boha postihl reptající. Poušť, kterou putovali, byla plná jedovatých hadů. Ačkoli Bůh doposud zázračně chránil svůj lid, nyní dopouští, aby hadi zaplavili tábor. Ti, kdo nedokázali být vděční, mají pocítit Boží soud. Ti, kdo si naříkali, mají teď důvod k úpění. S beznadějí říkali, že musí zemřít na poušti. Bůh je vzal za slovo. Jejich strach se obrátil proti nim, mnozí zemřeli. Ve své pýše se postavili proti Bohu a Mojžíšovi. Bůh je pokořil prostřednictvím nepatrných zvířat. Zbraně, které je kdysi chránily v Egyptě, se obrátily proti nim. Tvorstvo se staví proti těm, kteří se postavili proti Bohu.

Lid přistoupil k Mojžíšovi a řekl: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby od nás ty hady odvrátil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil.

Lid vyznává: Zhřešili jsme. Je to zvláštní vyznání. Asi by nepoznali svou vinu, kdyby nepocítili blízkost smrti. Prosí Mojžíše o modlitbu, uvědomují si, že sami by asi nebyli vyslyšeni. Byli přesvědčení o Mojžíšově vlivu. Jak rychle se změnil tón jejich řeči. Ti, kdo jej považovali za největšího nepřítele, se k němu hlásí jako k nejlepšímu příteli, vybírají si ho za advokáta. Soužení vede často ke změně pocitů Božího lidu. Ten si má opět vážit modlitby. Mojžíš reptajícím odpustil, žehnáním odpovídá těm, kdo jej proklínali.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si jedovatého hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“

Hospodin nařizuje zhotovení obrazu hada z mědi, který je umístěn na signální tyči. Kdo k němu vzhlédne, má být uzdraven od hadího uštknutí. Vzhlédnutí k měděnému hadovi odstraňuje následky a umožňuje přežít hadí uštknutí. Pozoruhodné je, že nejsou odstraněni hadi, ale následky jejich uštknutí. Může to připomínat životní podmínky na jih od Zaslíbené země. V úvalu Araba žije skutečně mnoho hadů. V jedné svatyni blízko měděných dolů v Timně se také našla zobrazení malých hadů z mědi. Snad měla sloužit k ochraně před hadím uštknutím.

Měděný had nemá být magickým kouzlem, ale má připomenout těm, kdo se na něho dívají, že Hospodin trestá vzdor, že však také odpouští tomu, kdo činí pokání. Není odstraněno nebezpečí, ale hrozba je zmírněna důvěrou v Boží pomoc. V důsledku vyznání hříchu je toto vyprávění o reptání vykresleno jinak než reptání předcházející. Hospodinova pomoc má být trvalá. Ochromující zpochybnění Boží cesty musí být překonáno splněním zaslíbení. Z lítosti a důvěry v přímluvu vůdce vyrůstá trvalá ochrana proti ohrožení.

Mojžíš zhotovil měděného hada a připevnil ho na kůl. A když se ten, koho uštkl had, podíval na měděného hada, zůstal naživu.

Bůh nepověřuje Mojžíše vykonáním rozsudku, ale činí jej prostředníkem záchrany. Má udělat – doslova – ohnivého hada. Ten má být umístěn na kůl, aby ho viděli ze všech částí tábora a aby každý uštknutý mohl být zachráněn pohledem na něho. Lid se modlil, aby od nich Hospodin odvrátil hady. To však Bůh neudělal. K záchraně volí cestu, která se nemusí shodovat s cestou, kterou bychom považovali za nejlepší. Ti, kdo nezemřeli kvůli reptání, mají pocítit pokoření, které je za vzdor stihlo. Mají se naučit, že Boží záchrana přichází skrze Mojžíše, aby v budoucnu nereptali znovu proti Bohu a proti Mojžíšovi. Tento způsob záchrany je zázračný. Bůh dosahuje svých záměrů prostředky, které se nám mohou jevit jako nedostatečné. Izraelity nezachraňuje pouhý pohled na měděného hada. Vzhlížejí takto k Bohu, který je uzdravuje.

Podle Druhé knihy Královské (2 Kr 18,4) byl v době vlády některých králů umístěn v jeruzalémském chrámě měděný had a Izraelité mu tam pálili kadidlo. V rámci svých reforem nechal král Chizkijáš měděného hada z chrámu odstranit. Tento symbol působil zřejmě jako modla, jejíž uctívání se stavělo do protikladu vůči úctě k jedinému Hospodinu. Nejspíš v té době už v Izraeli zapomněli, že měděný had byl jen znamením uzdravující Boží moci. Záchrana nevycházela z něho, ale pocházela od Hospodina.

Nový význam dostává Mojžíšův měděný had v Janově evangeliu (J 3,14), kde odkazuje na Krista, který byl vyvýšen na kříž. On dává věčný život všem, kdo v něho věří. Bůh sám stanovil, co bylo kdysi účinné proti hadímu uštknutí. Podobně je naše spása v Ježíši Kristu ustanovením, které vychází z věčné Boží moudrosti. Sám Bůh stanovil tuto cestu záchrany v Kristově smrti. Ježíš byl povýšen na kříž představiteli Židů a Římany. Evangelista Jan vidí zřetelnou podobnost mezi záchranou uštknutých na poušti a záchranou těch, kdo jsou ohroženi smrtí: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ (J 3,14n.). Podle Pavlova listu Římanům přišel Ježíš v těle, jaké má hříšný člověk (Ř 8,3). Janovo evangelium neskrývá, že byl pokládán za hříšníka (J 9,24) a že byl povýšen na kříž (J 12,33n.). Ukřižovaný Kristus se takto stal znamením pro všechny lidi. Vítězí nad satanem, starým hadem, kterého zničil, když ten se jej snažil uštknout smrtí na kříži.

Na základě své víry jsme přesvědčeni, že nezahyneme, budeme-li podle listu Židům hledět na ukřižovaného Krista „pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Ž 12,2). Měli bychom vnímat svá zranění i nebezpečí, které nám hrozí, v souvislosti s Kristem, kterého nám Bůh posílá jako zachránce a vysvoboditele. Znamení měděného hada nepomohlo tomu, kdo k němu nevzhlížel. Kdo hleděl jen na své uštknutí a nehleděl na měděného hada, prostě zemřel. Hledáme-li jiné cesty k záchraně, než je Kristův kříž, mohou mít naše zranění osudové následky. Když však vzhlížíme ke Kristu s vírou, a to z kteréhokoli místa, nezahyneme.

I když nás víra ujišťuje, že jsme zachráněni od věčné smrti, musíme počítat s bolestí a smrtí těla, která je následkem hříchu. Právě o svátku svatého Kříže bychom si mohli s radostí uvědomit jednu ze skutečností naší víry: Jestliže pohledem na Ukřižovaného neustále spolu s ním umíráme, stává se pro nás Vzkříšený zdrojem Boží moci, uzdravující ze všech našich neduhů pro život věčný.