Kalendář akcí

<< Červenec 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Oslavení v Janově evangeliu

Josef Kaše

 

Již kolem r. 200 nazval Klement Alexandrijský Janovo evangelium „duchovním evangeliem“. Chtěl tím naznačit, že se liší od ostatních, takzvaných synoptických evangelií tím, že má svoji osobitost, z níž nějak výrazněji vyzařuje jeho vznik „pod vedením Ducha svatého.“

V takzvaných „řečech na rozloučenou“ (J 14, 31- 17,26) slibuje Ježíš svým učedníkům výslovně Ducha svatého: „Ale přímluvce Duch svatý, …ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já… Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy… On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí“ (J 14,26; 16,12nn). Co před svým oslavením ještě nemohl „pozemský“ Ježíš říci, to říká nyní obci věřících jako oslavený skrze svého Ducha; říká to v Janově poselství nikoli obrazně, ale zcela otevřeně. Proto čteme v prologu Janova evangelia:“Viděli jsme jeho slávu…“ O této „slávě jednorozeného Otcova Syna“ vydává evangelium svědectví. Připadá nám, že zde v evangeliu již nemluví pozemský Ježíš, nýbrž Ježíš vyvýšený. U evangelisty jde přesto o poselství pozemského Ježíše – ovšem ve světle zmrtvýchvstání a vyložené Duchem. Dává to na srozuměnou už tím, že nepíše velkou řeč jen o zjevování Zmrtvýchvstalého, nýbrž evangelium, tj. představuje poselství oslaveného Pána jako učení pozemského Ježíše z Nazareta. Jan nepoužil pro své evangelium jako předlohy žádného ze synoptických evangelií. A přestože rámec Ježíšova působení odpovídá rámci jiných evangelií, rozdíly jsou přece jen značné: zatímco se Ježíš v podání synoptiků odebírá z Galileje do Jeruzaléma jen jednou, totiž ke slavení velikonoc, při nichž je ukřižován, u Jana se dějiště Ježíšova působení střídá častěji mezi Galilejí a Jeruzalémem, přičemž Jan připisuje jeruzalémskému pobytu mnohem větší význam. Podle Janova evangelia se Ježíš účastní také nejméně třikrát slavení velikonoc v Jeruzalémě. Nejen Ježíš, ale také ostatní jednající postavy mluví v Janově evangeliu určitým „janovským“ stylem, rozdílným od synoptiků. Jeho myšlení krouží jakoby spirálovitým pohybem kolem několika rozhodujících pojmů, vyjadřujících spásu: život, pokoj, světlo, slovo, pravda, věřit, poznávat, milovat… K těmto několika slovům patří u Jana také termín „oslavení“.

Ježíšovo působení v Janově evangeliu lze shrnout v to, že Ježíš zjevuje Otce. Avšak toto zjevení Otce se může naplnit jen v sebezjevení Ježíše jako Božího Syna, případně jako zjevení „jeho slávy“, neboť Synovou slávou je jeho jednota s Otcem, která se zjevuje v sjednocení slov a činů. Tím, že se Ježíš zjevuje jako „Syn“, zjevuje zároveň Otce, který ho poslal. Na konci svého působení proto může Ježíš říci: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe…“ (J 17, 1-5). Tím, že Ježíš zjevil lidem Otcovo jméno, oslavil jej na zemi. Je dobře vědět, že vztah Otec a Syn je klíčem k správnému pochopení textů Janova evangelia. Nám známý výraz – „Otec, který mne poslal“ – je přímo označením pro Boha, případně Otce. Syn nedělá nic sám od sebe, nýbrž mluví a činí to, co od Otce slyšel, viděl a naučil se – a co Otec Synovi ukazuje (srov. J 12,50; 15,15). Otec „všechno vložil do jeho rukou“ a „dal mu moc nad všemi lidmi“ (J 13,3; 17,2); vydává o něm svědectví (J 5,32n; 8,18; 10,25) a „osvědčil ho svou pečetí“ (J 6,27.29). Syn hledá jen Otcovu čest a naopak Otec ctí a oslavuje Syna (J 8,54; 13,31n; 17, 1-5). Mezi Otcem a Synem panuje úplná jednota (J 10, 30; 14, 10n.20; 17, 21n) a dokonalé vzájemné poznání (J 8,19; 10,15). Proto je možno v Synu vidět Otce (12,45; 14, 7.9) a proto, kdo nezná Syna, tj. neuznává Ježíše jako Božího Syna, nezná a neuznává ani Otce (srov. 5,37n; 7,28n; 15,23n). Ačkoliv Syn je ve všem roven Otci (J 14,11), přesto jako jeho vyslanec je Otci podřízen. Říká „Otec, který mě posílá, je větší než já“ (J 14,28).

Ve skladbě Janova evangelia se zjevení děje nejprve před světem (kap. 1-12) a pak zvláštním způsobem v kruhu vybraných učedníků (kap. 13-17) – v takzvané řeči na rozloučenou, kterou Jan zařadil těsně před pašije. Hlavními prvky této řeči jsou Ježíšův odchod, oslavení a opětovný příchod.

Všechna ostatní témata, která se v nich vyskytují, vyplývají určitým způsobem z Ježíšova odchodu. Hned na začátku se čtenáři dostane poučení, jak má rozumět Ježíšovu odchodu, tzn. jeho smrti: jako oslavení Otce a Syna. Navíc se chce také vysvětlit smysl života církevní obce za Ježíšovy tělesné nepřítomnosti. Texty se zaměřují na to, aby dodaly obci věřících odvahu a útěchu a posílily ve víře a lásce (srov. J 14, 1.27n). Jak jasně říká začátek 13. kapitoly Janova evangelia, je nutno chápat Ježíšovu smrt jako návrat k Otci: „Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci“ (J 13,1). A k této hodině směřuje celé Janovo evangelium. Předtím se mluvilo o tom, že „ještě nepřišla ta hodina“ (J 2,4; 7,30; 8,20), ale nyní již ta hodina přišla, a to se začátkem utrpení. Podle Jana (12, 23-33) zahrnuje „ta hodina“ Ježíšovo utrpení, soud nad knížetem tohoto světa a Ježíšovo vyvýšení, za které Jan považuje ukřižování a především Ježíšovo oslavení (srov. 17, 1.5). „Ježíšova hodina“ je především hodinou jeho oslavení, dobou přechodu “z tohoto světa k Otci“. A protože se Ježíšova cesta podle Janova evangelia dovršuje v Ježíšově oslavení na kříži, je celé Janovo evangelium zaměřeno na příchod této hodiny. Obě řeči na rozloučenou (v kap. 14 a kap. 15 – 16) Janova evangelia chtějí ukázat, že smrt Ježíše nepřepadla jako temný osud, nýbrž že šel trpět a zemřít dobrovolně. Ví, že jde k Otci, kterého tím oslaví, a že Otec oslaví Syna.

Podobně je tomu u Jana v zaměření na příchod Ducha svatého, neboť i ten je omezen skutečností, že hodina oslavení ještě nenastala: „Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven“ (J 7, 39). Teprve až bude Ježíš oslaven na kříži, daruje také Ducha. Můžeme tedy podle Jana říci, že oslavení Ježíše, Syna člověka, se uskutečňuje v samotném umírání, protože se toto umírání chápe jako návrat k Otci a protože se v něm nejzřetelněji zjevuje jednota Syna s Otcem.

Otec byl oslaven už působením pozemského Ježíše, protože v něm se Otec stále znovu ukazoval jako nejzazší důvod a příčina Ježíšových skutků, které potvrzoval mocnými znameními, a to během Ježíšova veřejného působení. Současně však v nich byl oslaven i Ježíš, protože v jeho působení se zjevila jeho jednota s Otcem. Přesto je toto oslavení během Ježíšova pozemského působení pouze předběžné. Tento způsob oslavení se nyní spolu s dobou pozemského Ježíšova působení schyluje ke konci. Vlastní, definitivní oslavení nastane teprve v Ježíšově smrti. Po ní však bude pokračovat novým způsobem v době Ducha, až bude oslavený Ježíš skrze Ducha a v jeho síle skrze věřící konat ještě „větší díla“ (srov. J 14,12; 16,14n).

Pod zorným úhlem víry vidí Jan dobu pozemského Ježíše a dobu Oslaveného jako jeden celek. Pro něho a věřící je Ježíš již oslaven a žije jako Oslavený u Otce. Avšak ten, který žije u Otce jako Oslavený a nyní mluví k obci věřících, je tentýž, který působil ve světě a zemřel. V oslaveném Ježíšovi mluví pozemský Ježíš. Tak se v řečech na rozloučenou stále prolínají minulost, přítomnost a budoucnost. Tomuto sjednocujícímu pohledu v Janově evangeliu však mohou porozumět jen věřící.

Rozdíl mezi dobou porozumění na základě víry po Velikonocích dobou neporozumění před Velikonocemi nám ukazuje např. text ze 13. kapitoly Janova evangelia: „Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete“…Šimon Petr mu řekl: „Pane, kam odcházíš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.“ Ježíš mu odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě.: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Učedníci nebudou moci následovat Ježíše nyní na jeho křížové cestě k Otci, protože teprve jeho smrt otevírá věřícím přístup k Otci a uschopňuje k následování. Teprve jako Oslavený a Vyvýšený Pán bude pro ně cestou. Zřetelně se to ukazuje na postavě Šimona Petra: jeho reakce nám ukazují, že z Ježíšovy cesty a jejího cíle nepochopil vůbec nic. Porozumění a následování jsou možné jen tomu, kdo věří. Z vlastní síly toho člověk schopen není. Věřit v plném smyslu je však možné teprve po zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého. Proto Ježíš tak důrazně podtrhuje v Janově evangeliu rozdíl mezi „nyní“ a „později“.

Na závěr můžeme shrnout:

S ohledem na Ježíšovo oslavení tedy Janovo evangelium rozlišuje dvě časová období, jimž odpovídá rozdělení evangelia na dvě části: období, ve kterém „hodina“ ještě nenastala a do kterého patří zjevení pomocí znamení a obrazů, a období nazývané „hodinou“, kdy se vše předcházející dovršuje, kdy Ježíš vstupuje do definitivní slávy a kdy pro věřící – za pomoci Ducha svatého – začíná doba dokonalého poznání a zralé víry.

Řeči na rozloučenou (J 13 – 17) tento akt Ježíšova oslavení interpretují a rozvíjejí tím, že chápou Ježíšovu smrt jako oslavení. Nehovoří proto o Ježíšově umírání, ale o jeho „přejití“, odchodu a opětném příchodu. Ježíšovo umírání tedy můžeme chápat jako oslavení, protože právě v něm se věřícím zjevuje jednota Syna s Otcem. V Janově evangeliu proto oslavení nenásleduje až po smrti – jako by bylo odměnou za ni. K oslavení dochází v samotném umírání. Proto už kříž je ozářen jasem slávy, kterou ovšem mohou vidět jenom věřící. Proto může Jan chápat Ježíšovu smrt na kříži také jako „vyvýšení“, přičemž kříž zastupuje nebeský trůn po Otcově pravici, který Ježíš podle názorů prvních křesťanů přijal skrze své vyvýšení, jak čteme v 2. kapitole listu Filipanům: „(Kristus) se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán.“