Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Oz 6,3-6

Petr Chalupa

 

Pro desátou neděli v liturgickém mezidobí byl vybrán jako první čtení úryvek z knihy proroka Ozeáše. Čtyři verše šesté kapitoly je třeba vnímat především ve vztahu ke předcházejícímu textu, pak jsou srozumitelné. Jsou vlastně odpovědí národa na předcházející Hospodinova slova (5,8-15), která bude dobré připomenout:

Zatrubte na roh v Gibeji, na polnici v Ramě, zakřičte v Bet-avenu, poděste Benjamina. V den trestu bude Efraim zpustošen, zaručenou zprávu dávám izraelským kmenům: judská knížata jsou jako ti, kdo přenášejí mezníky; vyleji na ně svůj hněv jako vodu. Efraim je poroben, porušeno právo, protože chtěl jít za nečistotou. Já jsem však Efraimovi jako hnis, jako hniloba judskému domu.

 Burcující volání naznačuje vojenskou akci Judska proti Izraeli. Gibea, Rama a Bet-aven se nacházejí na sever od Jeruzaléma, na území kmene Benjamín, které Ozeáš považuje za součást severního království. Gibea a Rama byly však po nějakou dobu obsazeny jižní říší. Král Achaz pronásledoval zřejmě syrsko-efraimské vojsko, donucené Asyřany k ústupu, aby tak rozšířil území Judska směrem na sever. Pro Efraima to znamená začátek katastrofy. Prorok posuzuje přesouvání hranic mezi dvanácti kmeny jako přesouvání mezníků v soukromé oblasti, tedy jako zločin, který je trestán Bohem. Podle Ozeáše si Efraim zasloužil tento bezprávný útlak, „protože chtěl jít za nečistotou,“ což znamená uctívání model.

Od následujícího verše se hrozby týkají obou kmenů, Efraima i Judy. Oběma Hospodin připravuje „neduh“ a „vřed“, dokonce se pro ně stává jakoby onemocněním. Pokusy zajistit existenci politickým spojenectvím jsou odsouzeny k nezdaru. Hospodinovy zásahy jsou znázorněny pomocí zvířat. Lev je obrazem nejen těžko překonatelné síly, ale také smrti. Hospodin se stahuje „na své místo“ a čeká, až jeho odsouzení vyvolá obrácení.

Když uzřel Efraim svůj neduh a Juda svůj vřed, odešel Efraim do Asýrie a poslal k velkému králi; ale on vás nebude moci uzdravit a z vředu vás nevyhojí. Já jsem lvicí Efraimovi, mladým lvem judskému domu, já, já uchvátím a odejdu, vezmu, a nikdo nezachrání. Půjdu a vrátím se na své místo, dokud neodpykají tresty; budou hledat mou tvář, v soužení budou toužit po mně.

V odpovědi národa se přímo citují některá slova Hospodinovy řeči, například uzdravit, vrátit se. Zejména poslední verš je úvodem k úryvku, vybranému pro liturgii, i když lidské jednání zdaleka nemůže uspokojit Hospodinovo očekávání.

Po stránce formy jde o kající píseň, ta však neobsahuje výslovné vyznání viny a lítost.

„Nuže, vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, on (nás) zranil a on nás obváže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít.

Prorokova výzva k obrácení nalezla pozitivní odezvu. Nelze pochybovat o vážnosti, s jakou se národ chtěl obrátit. Po válečné katastrofě se mnozí cítili jako nemocný člověk, který s důvěrou očekává uzdravení od Hospodina jako lékaře. Je si jist, že pomoc bude rychlá. Dojde k ní nejpozději „třetího dne.“ Třetí den je v celé bibli časovým úsekem, ve kterém dochází k rozhodujícímu zvratu – až po křesťanské vyznání o Ježíši Kristu: „třetího dne vstal z mrtvých.“

Snažme se poznat Hospodina! Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi.

Tento verš klade pomocí zdvojené výzvy, adresované sobě, zvláštní důraz na poznání Boha. Posluchači prorokova poselství takto slibují, že budou činit, co od nich Hospodin očekává. Je však zjevný rozdíl mezi předsevzetím a činy. Poznání Boha pramení pro člověka z vědění o Bohu, o jeho přikázáních a jeho působení v dějinách. Toto poznání, které je pro Ozeáše hlavním pojmem, působí také na mravní jednání člověka. Protikladem k tomu by bylo zapomenutí na Boha. Snahou je výslovně naznačena vážná horlivost úsilí. Při vyslovení výzvy počítá Hospodinův mluvčí jistě s Hospodinovou náklonností a přirovnává ji k rannímu světlu ve tmě a příchodu deště po období sucha. Tento obraz se ještě rozvíjí: Pozdního jarního deště v březnu nebo dubnu je naléhavě zapotřebí, aby rozkvetlo a dozrálo obilí. Nelze sice dokázat výpůjčku z kananejského Bálova kultu, přenesenou na Hospodina, je však možné, že myšlení, zbožšťující přírodu, vedlo k volbě tohoto obrazu.

Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jak ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí.

Hospodin se cítí zklamán jednáním národa. Obě řečnické otázky jsou vlastně obžalobou. Platí to jak o severním království, zastoupeném Efraimem, tak také o jižním Judsku. Hospodina pohoršuje nestálost v úsilí o pokání. Obě přirovnání, vycházející z přírody, vyjadřují nedostatečnou ochotu národa obrátit se. Přirovnání k rannímu mráčku a pomíjivé rose navazují na ranní světlo z předcházejícího verše. Oba verše jsou úzce propojeny.

Jaké bylo na tomto pozadí působení dřívějších proroků?

Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo,

Těmito slovy se Ozeáš řadí k prorokům severní říše, kterými byli např. Eliáš a Elizeus. Protože národ ukázal už dříve nedostatek schopnosti vytrvat, přicházejí proroci jako hlasatelé neštěstí. Jako Božím nástrojům jim náleží úloha zvěstovat zraňující nebo dokonce smrtící rány. V předcházející kapitole knihy Ozeáš jsme sledovali obraz lva trhajícího svou kořist, jímž je znázorněn Hospodin. V Božím jednání se projevuje odsouzení. Z jistotou lze očekávat jen toto odsouzení. Další text však ukáže, že odsouzení není zaměřeno na zničení národa, ale na Hospodinem zamýšlenou změnu smýšlení.

Následující verš uvádí nejhlubší odůvodnění Hospodinova zklamání. Stanovuje Boží měřítko a vyzývá k jednání podle něj. Zmínka o poznání Boha spojuje tento verš s třetím veršem a tvoří tak určitý rámec celého úryvku.

protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly.

V tomto verši dosahují prorokova slova svého vrcholu. Hospodinem žádané jednání i jeho protiklad jsou postaveny souběžně proti sobě. Zdá se, že nelze sloučit lásku a oběť, i když druhá část by mohla být přirovnáním: poznání Boha je víc než oběť. Podobné věty najdeme v První knize Samuelově (1 S 15,22): „Poslouchat je lepší než obětní hod“ a v knize Přísloví (Př 21, 3): „Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť“. Hospodinovo „chci“ zní v hebrejštině doslova „mám zalíbení.“ Tato slova pocházejí z odborné kněžské mluvy v souvislosti s obětí a mohou i druhá dvě přirovnání stavět výlučně proti sobě. Na místě poznání Boha se v souběžném přirovnání setkáme s pojmem láska, který vyjadřuje vzájemné vztahy mezi lidmi a jejich ochotu pomáhat si. Zde je zakotvena v Boží vůli. V protikladu stojí oběti a celopaly jako dva nejběžnější druhy obětí. Dokud se národ omezuje na formální vykonávání bohoslužby, smíšené navíc s prvky jiných náboženství, zůstává Hospodin ve skrytosti.

Po nejdůležitější teologické výpovědi – chci lásku, a ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly – následuje v Ozeášově textu řada konkrétních příkladů nesprávného jednání národa (7-10):

Oni však v Admě porušili smlouvu, tam se mi zpronevěřili. Městem zločinců je Gilead, potřísněné krví. Jako lupiči, kteří číhají na chodce, je tlupa kněží; vraždí na cestě ty, kdo jdou do Sichemu, věru, páchají nepravost. V Izraelově domě jsem viděl strašnou věc: Efraim tam smilní, poskvrnil se Izrael.

Náš úryvek určuje postavení člověka a Boha: člověk se nedokáže zmocnit Boha pouhým vyznáním svými rty a velkou sebejistotou. Je to spíš Bůh, kdo od člověka požaduje vnitřní i vnější obrácení. Ozeáš upozorňuje na přednost jednání podle Hospodinovy vůle před bohoslužbou. Byl zřejmě svědkem vnějškové a nábožensky smíšené bohoslužby: obětní obřady stály v popředí, doprovázeny zvyklostmi Bálova kultu. Ozeáš kritizuje oběti podobně jako Ámos, Izajáš a Micheáš. Trestající Boží zásah je poslední možností k obrácení a k prosazení Bohem chtěného řádu světa.

První část posledního verše našeho úryvku – chci lásku, a ne oběť – převzal evangelista Matouš. Na dvou místech jeho evangelia vyjadřují Ježíšův názor ve sporu s farizeji. Matouš uchovává původní záměr textu: ponižující jednání s druhými lidmi nelze nahradit plněním náboženských předpisů. Jedno z těchto míst zazní v nedělním úryvku evangelia – s nepatrnou změnou v překladu: milosrdenství chci, a ne oběť. Ježíš se hájí proti výtce, že stoluje s celníky a hříšníky. Už jeho první slova – „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ – mohla někomu z posluchačů připomenout text proroka Ozeáše. Ježíš pak upřesňuje v situaci, kdy se jeho následovníkem stal člověk, považovaný druhými za hříšníka: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

Následovat Ježíše znamená tedy především vnitřní obrácení člověka, které je odpovědí na odpouštějící Boží lásku.