Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Počátky nauky o Ježíši Kristu v listu Filipanům

Pavel Kopeček

 

Vezmeme-li do rukou Nový zákon a začneme-li číst list apoštola Pavla Filipanům, uvědomíme si, jak je tento list přímo protkán vřelými osobními vztahy a tóny opravdového citu, které autor zakoušel při psaní tohoto listu. Mezi všemi křesťanskými obcemi to byla právě obec ve Filipech, která mu byla nejbližší a nejvíce mu ležela na srdci: byla první obcí v jeho misijním poslání na evropském kontinentu. Mezi apoštolem a Filipskou církevní obcí je zřejmý vzájemný vztah lásky, pochopení a vzájemné pomoci.

Bylo by záhodno říci více o této církevní obci a také o městě a prostředí, v němž filipští křesťané žili. Na cestě, která se jmenovala Via Egnatia a spojovala východní a západní pobřeží tehdejšího Řecka, se nacházelo a ještě dnes nachází město Filipi, pojmenované po svém zakladateli, makedónském králi Filipu II., otci Alexandra Velikého. V prvním století byla ve městě – díky strategické poloze – vojenská posádka a následně bylo osídleno vysloužilými římskými vojáky. Ve městě žili Řekové, Římané, Židé i národnostní skupinky z jiných římských provincií, které sem přivedl obchod nebo zmíněná vojenská či státní služba. Díky tomuto sociálnímu složení bylo město i po náboženské stránce velmi různorodé; kromě řeckých a římských chrámů, a vedle židovského náboženství, se ve městě praktikovaly také různé jiné kulty podrobených národů impéria, které dotvářely obraz prolínajících se náboženských představ ve městě.

Podle údajů, které nám podávají Skutky apoštolů, dorazili Pavel spolu s Timotejem a Silou do Filip kolem roku 50 po Kristu. Nezdrželi se však dlouho, protože museli město opustit, ale jejich krátké působení přineslo své duchovní plody.

O pár let později, v listu křesťanům do Soluně, vzpomíná Pavel na tento svůj pobyt ve Filipech: “Víte také, jak jsme před tím ve Filipech trpěli a byli pohaněni …” (1 Sol 2,2). Ale také v listu do Filip se Pavel zmiňuje o svém pobytu v tomto městě: “Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte.” (Fil 1, 29-30).

Církevní obec ve Filipech zůstala stále úzce spojená s apoštolem Pavlem a také ho materiálně podporovala. Toho si je apoštol vědom a s tímto vědomím začíná i svůj list: “Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až dosud ” (Fil 1, 3-5).

Při čtení tohoto listu můžeme objevit tři části, které se liší co do obsahu, přičemž někteří exegeté mluví o třech literárních blocích nebo dokonce o spojení tří textů.

První část mluví o filipské církevní obci, její věrnosti evangeliu, jejím misijním poslání a o pronásledování. Ve druhé kapitole nacházíme teologicky propracovanou nauku o Kristu, která vrcholí v liturgickém hymnu na Krista – pokorného Božího služebníka.

Ve druhé části poukazuje pisatel na vnější nebezpečí, které hrozí ze strany některých křesťanů ze židovství, kteří požadují od křesťanů z pohanství zachovávání Mojžíšova zákona a obřízku (Fil 3, 2-3).

Ve třetí části, v níž apoštol opět děkuje Filipanům, se opět objevují podobná témata, o kterých se píše v prvních kapitolách listu.

Po této stručné charakteristice listu vidíme, že základ nauky o Ježíši Kristu je rozvinut ve druhé kapitole, i když také na jiných místech nacházíme kristologické prvky. Text, vztahující se ke Kristu ve druhé kapitole, je poměrně krátký, přesto je významově a obsahově velmi bohatý a pestrý.

List Filipanům bývá také nazýván listem z vězení, ve kterém se apoštol nachází. Jeho zkušenost se odráží v nauce o pokorném Kristu. Charakter celého listu je životopisný, ale také výchovný a nechybí ani apoštolova napomenutí. Stálé poukazování na Krista jako na rozhodující a výchozí bod celého křesťanského života je něčím typickým pro tento list. Snad se v těchto odkazech projevuje apoštolova osobní zkušenost setkání s Kristem na cestě do Damašku. Ve vězení, téměř na konci svého apoštolského poslání a života, se Pavel vrací k tomu, co bylo v jeho životě rozhodujícím momentem – k osobnímu setkání s Kristem. On tehdy u Damašku opustil všechno, aby získal Krista a následoval jeho příklad. K tomu vybízí také ostatní křesťany: “Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista …” (Fil 3,7-9).

Z listu zaznívá hluboká sounáležitost a vnitřní spojení mezi Pavlem a filipskou církevní obcí. Vztahy jsou postaveny na Kristu, kterému všichni náležejí. Na několika málo stránkách textu se setkáváme s velkým množstvím formulací, která tuto přináležitost zdůraznějí a která jsou typická pro Pavla. Jsou jimi výrazy:

–         být v Kristu (Fil 1,13);

–         být v Kristu Ježíši (Fil 1,1; 2,5; 4,7; 4,21);

–         být v Pánu (Fil 1,14; 2,24; 2,28; 3,1; 4,2; 4,4);

–         být v Pánu Ježíši Kristu (Fil 2,19).

Je to Ježíš Kristus, který vymezuje celou oblast života, ve které existuje a pracuje jak apoštol Pavel, tak i Filipané,. Díky tomu může apoštol prohlásit: “Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk” (Fil 1,21). Pavlův “kristocentrismus” není jen jistým klíčem pro pochopení a výklad celého listu, nejedná se také jen o výklad přítomnosti, ale jde také o pozitivní výhled do budoucnosti.

“Den Krista Ježíše” (Fil 1,6; 1,10; 2,16) je dnem jeho slavného a posledního příchodu; tento den je očekáván všemi křesťany. Pavel si je naprosto jist, že “Pán je blízko” (Fil 4,5). V jeho případě se však nejedná o nějakou apokalyptickou vizi – jen podtrhuje skutečnost našeho setkání s Pánem (Fil 1,10; 2,16). Apoštol nevstupuje do hypotetických úvah o budoucnosti, ale jen poukazuje na velikost naděje, která je v tom, že jsme “s Kristem” (Fil 1,23).

V listu představuje apoštol Pavel novou normu, nové parametry, podle kterých se mají Filipané poměřovat. Jejich život má souznít s novou skutečností jejich života: jsou svědky a hlasateli Kristova evangelia. Novost jejich existence je založena na smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Mají se úzce přimknout k evangeliu, jak jim bylo Pánem hlásáno a toto připoutání ke Kristu je vyjádřeno ve vyznání víry, jak zaznívá v listu: “Ježíš Kristus je Pán” (Fil 2,17).

V listu se objevuje i další nový prvek: dát přednost druhému před vlastním já a nezištná služba druhým: “Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu” (Fil 2,4). I zde se opět jedná o následování Krista a připodobnění Kristu, který se dává ve prospěch druhých.

Krista nestačí chápat ve smyslu etickém, považovat jej za příklad hodný následování. Je pravdou, že Pavel napomíná a povzbuzuje posluchače, aby se chovali jako Kristus, ale základem všeho je nová skutečnost, kterou křesťan prožívá. Skrze křest je křesťan bytostně ponořen do smrti a vzkříšení Ježíše Krista – žije v Kristu.

Apoštol nechce jen poukázat na Krista, ale když mluví o Kristu, mluví o křesťanech, kteří jsou skrze milost křtu uvedeni do tajemství spásy. Kristus je mnohem více než nějaký vzor poslušnosti a služby bližním, je jádrem naší křesťanské existence a našeho jednání. Podstatné je být v Kristu a vstoupit do stejné logiky poníženosti a poslušnosti, která je středem celé evangelijní zprávy o Ježíši z Nazareta.

Zabýváme-li se naukou o Ježíši Kristu v listu apoštola Pavla Filipanům, nemůžeme opominout hymnus o Kristu ze druhé kapitoly (Fil 2,6-11). Jak jsme již dříve naznačili, jedná se o liturgický text, který byl začleněn do listu. Celá kompozice listu se pohybuje ve dvou směrech, sestupném a vzestupném, což dává textu živou svěžest a dynamiku. Otvírá se obrazem od věčnosti existujícího Krista, který sestupuje na zemi, aby přijal lidskou přirozenost a stal se člověkem. To je tajemství vtělení, pro liturgii centrální bod. Text dále představuje Krista jako druhého Adama, který má napravit vinu Adama prvního. Tato náprava spočívá v tom, že má zvítězit tam, kde první Adam prohrál. Jako byl první člověk pokoušen v ráji, tak i Kristus je pokoušen, ale díky svému božství vítězí. I když je Kristus roven Bohu, je Božím Synem, nelpí na této své totožnosti a ponižuje se k smrti. Zde, jakoby ozvěnou, zaznívá Izaiášův text: “…vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky” (Iz 53,12).

Kristus je v hymnu představen jako:

1.      trpící Boží služebník, jak jej popisuje prorok Izaiáš (Iz 53,3-4): “Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkroušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.

2.      je představen jako druhý Adam, který “umírá” jako první Adam, ale přináší lidstvu záchranu, nikoli smrt. Vidíme zde jistý typ lásky k lidem, která je známá i u jiných národů.

3.      je představen také jako Syn člověka nebeského původu, jak jej popisuje prorok Daniel: “... s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; … byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.” (Dan 7, 13-14).

Mudroslovná literatura představuje Krista jako Boží moudrost: myšlenky postupují od Kristovy existence od věků, stvoření světa a ke Kristovu příchodu na svět. Postava Vykupitele je na způsob gnostiků chápána jako postava toho, kdo osvěcuje mysl člověka. Kristus sestoupil podle tohoto učení na zem, aby osvítil mysl lidí, tj, dal jim správné poznání věcí, a potom vystoupil na nebesa.

Celý hymnus se pohybuje dvěma směry: ponížením a povýšením. Jedná se o první teologii kříže, která se potom bude rozvíjet v celých dějinách teologie a duchovního života. Osud Ježíše z Nazareta spojuje dvě odlišné oblasti: v první je On sám aktivním činitelem – sám je poslušný a ponižuje se; ve druhé části “hraje Kristus roli” pasivní – Bůh jej povyšuje.

Kristus je Božím obrazem a v něm se Bůh stává “podobným” člověku. Kristus je člověkem, který nese lidské slabosti a nakonec umírá. V okamžiku vtělení neprohloubil Kristus svou božskou existenci, ale naopak přijal porušitelné a smrtelné lidské bytí. V hymnu vystupuje Kristus ve třech vzájemně spojených polohách: je Božím obrazem, je poslušným služebníkem, který se stává člověkem, a díky Božímu zásahu se stává Pánem.

Autor textu chce vyřešit jistý rozpor, který nachází v osobě Ježíše Krista: Jak můžeme vyznávat božství toho, který žil a zemřel jako každý jiný člověk? Jak můžeme nazývat Pánem toho, který se během své pozemské existence ztotožnil s otrokem? Abychom odpověděli na tyto otázky, je řeba si uvědomit, že Kristus není ledajakým člověkem. Kristus je obrazem Boha, který se zřekl bytím v čase toho, čím je od věčnosti. Zvolil si poslušnost a přijal smrtelnou existenci, která je pro ostatní určena. Kristova poslušnost není lidskou zkušeností, kterou učinil, je něčím daleko hlubším, je jeho existenciálním postojem. Tato poslušnost se projevuje na kříži, který je “pohoršením pro židy” (1 Kor 1,23) a “prokletím od Boha” (Gal 3,13).

Tato poslušnost se pojí s povýšením: “proto jej Bůh povýšil”. Autor mluví o tomto vyvýšení v superlativech. Žádné srovnání není adekvátní, podobně jako není adekvátní žádná jiná poslušnost. Otec mu dává důstojnost, která je nesrovnatelná a nevypověditelná. Je vyjádřena větou: Kristus je Pán – to je jeho pravé označení. Povýšení Bohočlověka, jemuž se klaní celé stvoření, je novou skutečností, které odpovídí nové jméno, které je nade všechna jména: On je Pán“ (Fil 2,6–11).

Hymnus končí královským prohlášením Krista za univerzálního Pána. Je zde představena pravá a opravdová liturgie – svědčí o tom i závěrečný chvalozpěv: “sláva Bohu Otci” (Fil 2,11). Ještě je třeba objasnit spojení Kristova lidství s jeho úkolem Spasitele a královskou mocí, která jej činí Pánem. Jeho královská moc a panování záleží v poslušnosti Otci. Účast člověka na Boží moci, na jeho poslání spásy, je účastí na dokonalé Kristově poslušnosti.

Na závěr bych chtěl stručně shrnout nauku o Ježíši Kristu, tak jak ji představuje list apoštola Pavla Filipanům. Autor listu rozpracoval základní pravdy o Ježíši Kristu v několika směrech, přičemž je zřejmá teologická návaznost na Starý Zákon.

Celá kristologická nauka listu nám bude zřejmá, když si uvědomíme následný myšlenkový postup:

1.      první člověk, Adam, byl stvořen k Božímu obrazu,
2.      Bůh chrání život člověka,
3.      Skrze hřích přichází na svět smrt,
4.      Spravedlivý však žije navěky, Bůh jej přijímá k sobě,
5.      Kristus, druhý Adam, Spravedlivý, Boží služebník – platí dluh za jiné, zač je následně oslaven.

Apoštol chce připomenout církevní obci ve Filipech, že osud Ježíše z Nazareta v ponížení a povýšení je spásou i pro každého z nás.