Ludmila Černochová

Více než před tisíci lety byli na území Velké Moravy pozváni bratři Cyril a Metoděj. Přicházejí do pohanského prostředí a mají zde zasévat semeno křesťanství. Víme, že této misii předcházely modlitby, studia, vytvoření písma zvaného hlaholice a v neposlední řadě dlouhodobá práce na překladech textů. Cyril a Metoděj byli k této službě Bohem posláni.
U pojmu „poslání“, a to z biblického pohledu, bychom se dnes spolu s vámi chtěli zastavit.

Pátráme-li po přesném významu slova poslání, zjistíme, že je užíváno ve významu „mít významný úkol“. Ve Starém zákoně jsou posílány jisté osobnosti, aby králům či jiným osobám sdělily určité zprávy nebo rozhodnutí. Vyslanec se ztrácí za osobností, která jej vyslala. Tato forma poslání je důležitá, neboť umožňuje setkání mezi dvěma lidmi navzájem vzdálenými. K nezbytným osobním předpokladům takového vyslance patří věrnost, poslušnost a poddanost.

Boží poslání je nejzřetelnější na příkladech proroků, konkrétně na prvním z nich,
tj. Mojžíšovi. Ústředním bodem každého prorockého povolání je Boží rozhodnutí. Mojžíše vysílá Bůh těmito slovy: „Jdi tedy, já tě posílám k faraonovi, abys můj lid, Izraelity, vyvedl z Egypta.“ (Ex 3,10). Proroku Jeremiášovi Hospodin řekl: „Neříkej, jsem ještě příliš mladý, neboť kamkoli Tě pošlu, půjdeš, a vše, co Ti rozkážu, budeš mluvit.“ (Jr1,7). Prorok Ezechiel byl poslán těmito slovy: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele.“ (Ez 2,3). Každý odpovídá svým osobním způsobem. Izaiáš je ochoten jít hned: „Zde jsem, mne pošli!“
(Iz 6,8), Jeremiáš formuluje své výhrady: „Ach, Pane, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý.“ (Jr 1,6) a Mojžíš žádá znamení, která by potvrzovala pravost jeho poslání
(Ex 3,11n.), pokouší se mu vyhnout (4,13) a později si stěžuje na nesnadnost úkolu (5,22). Nakonec ale všichni uposlechnou, s výjimkou Jonáše, který pohoršeně odmítá přijmout poslání hlásat národům spásu (Jon 1,1n.). Charakteristickým rysem pravého proroka je právě toto vědomí osobního povolání. Úkolem proroků je obrátit srdce lidí, ohlásit Boží zaslíbení nebo tresty, a to v úzkém spojení s Božím slovem, které přinášejí.

Každé vyslání Božího zmocněnce směřuje ke zjevení a k uskutečnění Božích záměrů spásy, většinou v přímém vztahu k izraelskému národu. Někdy je obsahem jejich poselství historický osud židovského národa. Josef je tak poslán připravit přijetí Jákobových synů v Egyptě (Gn 45,5), Mojžíš je má odtamtud později vyvést (Ex 7,16). Podobně je tomu v případě všech vůdců a osvoboditelů Božího lidu, mezi něž patří Jozue, David, soudci, obnovovatelé židovství po návratu z vyhnanství nebo vůdcové makabejského povstání. Třebaže svatopisci v jejich případě výslovně o poslání nemluví, považují je za Boží vyslance, protože jejich zásluhou spěje záměr spásy ke svému cíli. Dokonce i pohané mohou v tomto záměru hrát významnou roli. Například Asýrie je vyslána potrestat nevěrný Izrael (Iz 10,6), perský král Kýros je poslán zničit Babylón a osvobodit tak Židy (Iz 43,14; 48,14n.). Celé dějiny spásy jsou výsledkem součinnosti těchto dílčích poslání.

Své specifické poslání má také izraelský národ jako celek. Je totiž vyvolen ze všech národů jako zasvěcený lid, kněžský národ, jemuž je zvláštním způsobem svěřena služba Hospodinu (Ex 19,5n.). Izrael je tedy určitým „majákem“ pro celé lidstvo. Bůh mu svěřil znalost svých záměrů spásy, aby do nich zasvětil ostatní národy. Jasné vědomí tohoto poslání se v Izraeli prosazuje od návratu z vyhnanství. Ví, že je služebníkem Hospodinovým, jehož Bůh poslal jako posla (Iz 41,9) svědka ke všem pohanským národům. Jeho úkolem je přivést všechny k poznání jediného Boha (43,10), pohanské národy mají být obráceny. V Knize proroka Jonáše se píše o poslání, z něhož mají užitek pohané, a v knize Přísloví zvou vyslanci Moudrosti k hostině všechny lidi (Př 9,3n.).

V novozákonních evangeliích čteme o Janu Křtiteli, posledním a největším z proroků. Je také nazýván Božím vyslancem a novým Eliášem (Mt 11,9-14). Po něm přichází Ježíš Kristus, pravý vyslanec Boží, o jehož poslání tolik mluví prorok Izaiáš (Lk 4,17-21;
sr. Iz 61,1n.). Také  podobenství o proradných vinařích (Mk 12,2n.) odkrývá skutečnost, jak Ježíšovo poslání navazuje na starozákonní proroky a jak je přesahuje.

Ježíšovo vědomí, že je vyslán Bohem, se odráží v jeho výrocích z evangelií: „Byl jsem poslán…“, „Přišel jsem…“, „Syn člověka přichází…“ hlásat evangelium (Mk 1,38), naplnit Zákon a proroky (Mt 5,17), uvrhnout oheň a meč na zem (L 12,49; Mt 10,34), povolat hříšníky (Mk 2,17), hledat a zachránit, co bylo ztraceno (L 19,10), sloužit a dát svůj život jako výkupné (Mk 10,45). Celé Ježíšovo vykupitelské dílo, od kázání v Galileji až k oběti na kříži, je tak založeno na poslání, jehož se mu dostalo od Otce. „Skutkem Božím je“, prohlašuje Ježíš, „abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ (J 6,29). Posláním Syna se tedy v tomto světě zjevuje podstatný rys Boží existence – jediný Bůh vysílá svého Syna a zároveň se tím zjevuje jako Otec. Ten, kdo miluje Boha, bude proto také milovat Ježíše (8,42). Platí tedy to, co již bylo v úvodu našeho zamyšlení nastíněno, že totiž vyslance nelze oddělit od toho, kdo jej posílá.

Toto jeho poslání je spásou pro svět (J 3,17), a aby o ní všichni mohli vědět, posílá Ježíš své učedníky (20,21) před sebou už v průběhu své kazatelské činnosti s úkolem kázat
a uzdravovat (L 9,1n.), což je i jeho vlastním posláním. Vysílá je jako ovce mezi vlky
(Mt 10,16; L 10,3), bez peněz a zásob i bez obuvi a náhradního oděvu (Mt 10,10). Přitom je však upozorňuje, že moc, kterou k této činnosti obdrželi, není z nich samých, nýbrž od Boha. Oni jsou dělníci, které pán žně vysílá na svou žeň (Mt 9,38), služebníci vyslaní králem, aby svolali pozvané na svatbu jeho Syna (Mt 22,3).

Misijní úkol ukládá Ježíš i apoštolům. „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“
(J 20,21). Zmrtvýchvstalý Kristus v průběhu svých zjevení posílá dvanáct apoštolů slovy „Jděte…“ a oni jdou. Mají hlásat evangelium (Mk 16,15), získávat učedníky ve všech národech (Mt 28,19) a všude vydávat svědectví o Kristu (Sk 1,8). Jeho poslání tak má zasáhnout všechny lidi prostřednictvím apoštolů.

Skutky apoštolů zaznamenaly povolání apoštola Pavla. Zmrtvýchvstalý Kristus Pavla oslovuje: „Jdi, neboť já tě chci poslat daleko mezi pohany.“ (Sk 22,21). Tímto způsobem, jak již víme, byli vysíláni jak proroci, tak i Hospodinův Služebník (Sk 26,17; sr. Iz 42,7), který přišel v osobě Kristově. Pavel svůj titul „apoštol“, což znamená poslaný, zdůvodňuje posláním, kterého se mu dostalo na cestě do Damašku (1 K 15,8n.). Nepochybuje o platnosti vlastního poslání a vydává se kázat evangelium pohanům. Chválí činnost všech kazatelů evangelia (Ř 10,14n.), jejichž přičiněním klíčí v srdcích lidí víra v Kristovo Slovo.

Po smrti apoštolů pokračuje ve výše zmíněných posláních celá církev. Již o Letnicích dostává Ducha svatého. Ten činí z apoštolů Ježíšovy svědky (Sk 1,8) a umožňuje jim splnění svěřeného poslání (J 20,21n.). Duch svatý v církvi způsobuje, aby hlásala Slovo a plnila tak poslání, které jí bylo uloženo.

Svatí Cyril a Metoděj jsou ti, kteří toto poslání církve plnili. Splnit poslání znamená vykonat onen osobní úkol a snášet přitom vše to, co s sebou tato služba přináší. O tom, že být poslán, neznamená jen mít „na růžích ustláno“, svědčí i literární památky z velkomoravského období, jakými jsou Život svatého Konstantina Cyrila a Život svatého Metoděje. Ústy těchto mužů však promluvil Kristus k našim předkům slovanským jazykem.

Na závěr dnešního pořadu a v souvislosti s jeho názvem si připomeňme, že to byli právě oni, kteří před více než tisíci lety zprostředkovali našim otcům Bibli v liturgii.
Za zmínku též určitě stojí, že svatý Cyril napsal Předzpěv k slovanskému překladu čtveroevangelia. Předzpěv se ve staroslověnském jazyce řekne „Proglas“. A Proglas – to je
i název rádia, jehož vysílání právě posloucháte. Víme-li tedy, že slovo „proglas“ znamená předzpěv, pak nám zajisté neunikne, čím chce toto rádio být. Když tedy Cyril, křestním jménem Konstantin, Předzpěv napsal, sdělil v něm o Božím slově našim, tehdy ještě pohanským, předkům následující verše:

„Slyšte nyní svým rozumem,
slyšte všichni lidé slovanští,
slyšte Slovo, které od Boha přišlo,

slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum,
slovo, jež vede k poznání Boha.“ (vv. 22-27)

Kéž tedy, na přímluvu svatých Cyrila a Metoděje, Boží slovo můžeme slyšet, o něm rozjímat a nosit ho ve svém rozumu i srdci. Nechť nás přivádí k poznání Boha i k poznání našeho osobního originálního poslání.