Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Půst (biblicky)

Marie Klašková

 

Půst může označovat skutečnost, které se musí podrobit člověk, jenž se dobrovolně vzdává jídla či jiné běžné věci v jeho životě. Podle biblického chápání postit se znamenalo nejen zdržet se jakékoli potravy, nápojů, ale také sexuálního styku – po celý den nebo i několik dní po sobě. Půst se držel obvykle od východu do západu slunce. V současné době se často diskutuje nad tím, zda má půst nějaký smysl. Člověk je v jistém pojetí jednota těla, duše a ducha. Duše se projevuje prostřednictvím těla. Proto tedy půst spolu s prosebnou modlitbou, která ho má vždycky doprovázet, vyjadřuje pokoru člověka před Bohem.

Židovská tradice zná takzvaný ´velký půst´ v Den smíření. Jeho zachovávání bylo podmínkou náležení k vyvolenému národu. Den nařízeného postu znamenal den naprostého pracovního klidu: „Desátého dne sedmého měsíce se budete pokořovat a nebudete vykonávat žádnou práci“(Lv 16,29). Přestoupení tohoto postního příkazu bylo trestáno vyobcováním nebo i smrtí. V dobách neštěstí a pohrom byly však vyhlášeny také veřejné posty, které byly ohlašovány troubením. Půst se dodržoval přes den, tedy od východu do západu slunce. Některé posty trvaly tři dny a tři noci. Zbožní Židé se pak ještě pravidelně postili dvakrát týdně. A to ve čtvrtek, protože toho dne podle tradice vystoupil Mojžíš na horu pro desky Desatera, a v pondělí, protože tehdy se vracel a uviděl lid, jak tancuje kolem zlatého býčka. Půst se tak stával pravidelnou součástí kultu. Tím se ocitl v nebezpečí zpovrchnění – jako předepsaný úkon zbožnosti. Proroci nepřestávali klást důraz na vnitřní proměnu člověka, jejímž vnějším výrazem měl být půst. Prorok Izajáš říká o postu: „Zdalipak půst, který já si přeji není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost a každé jho rozbít. Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ (Iz 58,6-7). Pravý půst, který má mít spasitelný účinek, musí vést k náboženským a mravním činům. Často se však zdálo, že proroci mluvili nadarmo. Zvláště v době exilu, kdy půst nahrazoval oběť v chrámu, byly rozmnoženy postní dny. V Ježíšově době bylo až 28 postních dnů. Půst začal zaujímat stejné místo jako dobrý skutek, avšak často bez ohledu na vnitřní stav člověka. Půst býval pokládán za záslužnější čin než almužna. Když se člověk postil, oblékl se do drsného žíněného roucha, které mívalo podobu pytle, a přepásal se provazem. Sedl si do popela nebo si jím posypával hlavu.

O dobrovolném postu se v Pěti knihách Mojžíšových nedočteme. První zmínku o dobrovolném, tedy nepředepsaném postu, nalezneme ve Druhé knize Samuelově, ve 12. kapitole. Král David se postil na znamení pokání, aby takto podpořil prosbu za záchranu svého dítěte, které zplodil s Uriášovou ženou. Po chlapcově smrti David říká: „Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal, neboť jsem si říkal, kdo ví, zda se Hospodin nade mnou neslituje a zda dítě nezůstane naživu“ (2 S 12,22). Půst tedy doprovázel úpěnlivé modlitby k Bohu nebo zármutek nad smrtí. Také Ester, než předstoupila před krále, prosila všechen lid, aby se s ní modlil a postil. Mordokajovi řekla: „Jdi, shromáždi všechny Židy, kteří jsou v Šůšanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit“ (Est 4,16).

Ve Starém zákoně půst také vyjadřuje obrácení k Hospodinu, pokoření se před ním. V knize Ezdráš čteme: „U řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, abychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, pro své dítky i pro všechen svůj majetek přímou cestu“ (Ezd 8,21). Příležitosti a motivace k postu byly velmi různé, společným jmenovatelem však byla touha předstoupit s pokorou a vírou před Boha a očekávat jeho zásah do situace. Takto lze vysvětlit čtyřicetidenní Mojžíšův půst před přijetím Desatera: „A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání“ (Ex 34,28). Jako se Mojžíš postil při setkání s Hospodinem, stejně tak i Eliáš, když šel k hoře Chorebu, kde měl Hospodin procházet, 40 dní a 40 nocí nic nejedl a nepil, jak o tom můžeme číst v První knize Královské (1 Kr 19,8). Těchto čtyřicet dnů postu nám jistě připomíná Ježíšův půst na poušti po křtu. „Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu. Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl“ (Lk 4,1-2). Podstatný rozdíl mezi postem Mojžíšovým, Eliášovým a Ježíšovým je v tom, že Ježíšův půst není přípravou na Boží zjevení. Ježíš se postí až po křtu, tedy až po přijatém zjevení. Půst je pro něho příležitostí, aby osvědčil ve křtu danou mesiášskou moc. Nemáme žádné další zprávy o tom, že by se Ježíš postil. Je však pravděpodobné, že zachovával obvyklé postní předpisy, protože mu jeho odpůrci nikdy nevyčítali, že by půst nedodržoval.

Ježíšovi posluchači však zachovávali dobrovolný půst jako obvyklý projev zbožnosti. Ježíš však tomuto postu dává naprosto jiný smysl. Půst není záslužný skutek, kterým by se člověk měl chlubit, ale je znamením a obrazem návratu k Bohu. Jako je návrat k Bohu záležitostí čistě osobní mezi Bohem a člověkem, tak i půst jako vnější výraz tohoto návratu má být vnitřní záležitostí každého člověka. Protože návrat k Bohu je radostnou záležitostí, nemá mít půst ráz smutečního obřadu. V Matoušově evangeliu Ježíš říká: „Když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci. Ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou si umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt. A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ (Mt 6,16-18).

V otázce postu byl Ježíš konfrontován s postojem učedníků Jana Křtitele a farizeů. Ti k němu přišli s otázkou: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí? Ježíš jim řekl: Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat. Potom se budou postit“ (Mt 9,14-15). Ježíšovým učedníkům tedy nelze vytýkat, že se nepostili, protože pro ně nastala mesiánská doba. Mezi nimi byl přítomen Ježíš – Mesiáš, a proto nemohli truchlit, ale právě naopak se měli radovat. Ježíš však podotýká, že i pro učedníky nastane doba postu, kdy Mesiáš dočasně odejde a oni budou očekávat jeho druhý příchod. Půst se tak stává výrazem vnitřní připravenosti na nový příchod Mesiáše.

Prvotní církev užívala postu jako prostředku k duchovnímu soustředění před důležitými rozhodnutími. Před Pavlovou první misijní cestou se všichni modlili, postili se a Duch svatý jim řekl: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal. A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu“ (Sk 13,2-3). Také v každé církevní obci, kterou Pavel zakládal, v modlitbách a postech odkazoval nové učedníky Pánu, ve kterého uvěřili (Sk 14,23).

Je zajímavé, že v nejstarších rukopisech naprosto chybí v Matoušově evangeliu v 17. kapitole 21. verš, který zní: „Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.“ (Mt 17,21). Podobně u Marka (9,29) je ve starších rukopisech psáno: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“ Pozdější rukopisy dodávají: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou a postem(Mk 9,29). Také ve Skutcích apoštolů, když důstojník Kornélius vypráví Petrovi: „Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli postil a modlil ve svém domě odpolední modlitbu a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu…“ (Sk 10,30). V nejstarších rukopisech tedy tyto zmínky o postu chybí. Teprve pozdější rukopisy mají zmínku o postu, která pravděpodobně vychází z vědomí, že modlitba a půst patří dohromady. V Českém ekumenickém překladu najdeme doplněné verše o postu v poznámkách pod textem. Tyto doplňky jsou tedy známkou toho, že už v prvních křesťanských obcích měl půst své nezastupitelné místo.

Podle Didaché, Učení dvanácti apoštolů, tedy knihy, která nepatří do biblického kánonu a byla napsána pravděpodobně ve 2. století, se křesťané postili ve středu a v pátek – na rozdíl od Židů, kteří zachovávali půst v pondělí a ve čtvrtek. Potraviny, které člověk ušetřil postem, byly rozdávány chudým. Ve druhém století se ujal zvyk, dodržovat půst v době Ježíšova utrpení, když byl Ježíš v hrobě. V neděli však byl půst zakázán. Proto také naše doba postní trvá čtyřicet dní plus neděle, kdy se půst nedrží.