Jiří Voleský
O 21. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení slavnostní hymnus z 11. kapitoly listu Římanům. Uzavírá Pavlovy úvahy o spáse Izraele, opěvuje Boží štědrost, moudrost a poznání. Bůh, který velkolepým a tajemným způsobem vede celé lidstvo ke spáse, je nezměrně štědrý vůči všem lidem; neprobadatelně moudrý ve svém milostivém jednání s celým stvořením; nepochopitelně rozhodující o svém nádherném plánu se stvořením, které neponechává svému osudu, ale vede je k věčnému štěstí ve svém společenství. Vše, co existuje, je zahrnuto do jeho dobrotivé a všemohoucí péče. Vše je jeho starostlivou a milující péčí provázeno, vše má jediný cíl a smysl ve věčném setkání s ním. Jen jemu tedy patří veškerá sláva, úcta a pozornost.
Ó jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání.
„Bezedná“ míra je podstatnou Boží vlastností. Vyjadřuje jeho všemohoucnost a věčnost. V bezedné, pro lidské chápání neprobadatelné hlubině Boží moci a moudrosti se rozhodují osudy jednotlivců, celého lidstva i stvoření. Jen Duch svatý má vhled do těchto bezedných hlubin: Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží, říká Pavel v listu Korinťanům. Bůh je bohatě štědrý. O jeho překypujícím bohatství čteme v 9. kapitole listu Římanům: …stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě …Je to bohatství, které se touží rozdávat, sdílet, obohacovat ty, kteří jsou chudí. Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši, píše Pavel Filipanům ve vděčnosti za poslaný dar, který mu pomohl v nouzi. Boží štědrost tedy pramení z jeho nevyčerpatelného bohatství, které se vrchovatě dává každému, kdo se této Boží velkorysosti ve své nouzi otevírá. Bůh je však také hluboce moudrý. Tato Jeho moudrost je lidskému chápání nedostupná, odlišuje se od moudrosti, kterou pěstují lidé: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Boží moudrost je vložena do celého stvořitelského díla, je v něm přístupná a poznatelná. I zde je sice nakonec nepochopitelná, ale jasně se ukazuje jako moudrost živé osoby, která svými schopnostmi daleko předčí lidské možnosti. Boží moudrost však sahá ještě dál a hlouběji. Neukrývá se pouze v důmyslných a úžas budících přírodních zákonitostech, ale blahodárně a neočekávaně působí též ve skutečnostech pro člověka „bláznivých“, nemoudrých. To se jasně ukazuje na Ježíšově pohoršlivém kříži, skrze nějž Bůh projevuje své největší dobrodiní hříšnému, smrti podléhajícímu člověku. Tragické umírání Božího Syna v krajním ponížení a osamocenosti budí v člověku spontánně pocit zděšení, odporu a strachu. Něco takového se mu jeví jako bláznovství, když si uvědomí, že v člověku umírajícím na kříži je bezprostředně přítomen všemohoucí Bůh. Ježíšův kříž se vymyká veškerým pokusům o logické pochopení, odchyluje se od silné touhy po moudrosti, kterou si člověk osvojuje vzděláním a životní zkušeností. Snad právě zde se ukazuje, jak je Bůh jiný než člověk a jak je člověku zároveň blízký a přitažlivý. Vždyť i sám člověk ve veškeré své moudrosti a poznání musí nakonec doznat, že zůstává sám sobě tajemstvím, které svou moudrostí nikdy úplně nerozluští. „Poznání“ je posledním Božím projevem, který Pavel na tomto místě oslavně chválí. Jedná se patrně o poznání, které je často v bibli spjato s láskyplným přijetím a náklonností. V celém Starém zákoně je poznání často opisem pro naprosté odevzdání se milované a milující osobě. Týká se to jak mezilidského, tak náboženského světa. Muž poznává svou ženu, a tím se s ní spojuje celou bytostí. Poznávat Boha pak analogicky znamená odevzdávat se mu bezpodmínečně s maximální důvěrou v jeho dobrotu a moc. V tomto smyslu píše Pavel galatským křesťanům: Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Z těchto vět vyplývá, že takové poznání není ani tak intelektuální záležitostí, jako spíš celostní prožívání hlubokého a intenzivního vztahu. Pavel tedy oslavně chválí toto Boží blahodárné poznání, v němž Bůh milostivě objímá člověka i celé své stvoření. Všechny tyto Boží projevy se uskutečňují právě v jeho plánu spásy jak se Židy, tak s pohany. Celý předcházející text listu Římanům o tom hovoří.
Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí i neprobadatelné způsoby jeho jednání.
Tato věta má své kořeny ve Starém zákoně. Především v žalmech a prorocích čteme o Boží nepochopitelnosti: Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, jak propastná tůň nezměrné jsou tvoje soudy…čteme v 36. žalmu. Izaiášovými ústy prohlašuje Bůh: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje…Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Boží úmysly zde můžeme chápat jako jeho rozhodnutí, Boží cesty jako způsob jeho jednání. Tak se tato Pavlova věta téměř kryje s uvedeným prorokovým zvoláním. Bůh jedná v dějinách tohoto světa a řídí je způsobem pro lidský rozum nepřístupným, často dokonce paradoxním. Spása, tedy záchrana světa před smrtí, je uskutečňována cestami, které člověk nechápe, dokonce se proti nim často ostře bouří, ačkoli jen ony mohou člověka opravdu zachránit.
Neboť kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo odplácet?´
Trojí otázkou se Pavel řečnicky obrací na čtenáře, aby znovu uvažoval o tajuplné Boží moudrosti a bezbřehé štědrosti. Čtenář je tak aktivně zapojen do dialogu s apoštolem a zároveň veden ke spontánní odpovědi, která samozřejmě zní: „Nikdo!“ Boží moudrost je nepochopitelná, nikdo do ní nemůže vniknout a porozumět jí. Boží rozhodování a jednání je zcela nezávislé na lidských soudech a rozhodnutích. Nikdo si nemůže ani nesmí osobovat právo radit Bohu, svými názory jej ovlivňovat. Boží bohatství a štědrost jsou všeobsáhlé. Nikdo o sobě nemůže říci, že snad Bohu něco dává. Vždyť i každá oběť, každá bohoslužba předpokládá předcházející obdarování a umožnění Bohem. Vše, co dáváme druhým a Bohu, je nám nejprve dáno, nepatří to nám, jsme pouze správci. Každý dar Bohu je tedy jen jakýmsi návratem dotyčné záležitosti do rukou pravého majitele. Pavel zde opět čerpá inspiraci ze Starého zákona. V knize proroka Izaiáše čteme: Kdo změřil Hospodinova Ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání? Tato oslavná věta byla pronesena v souvislosti s vyvolením perského krále Kýra jako Božího nástroje pro vysvobození izraelského národa z babylónského zajetí. Bůh používá i pohanské panovníky a jejich světskou moc k uskutečnění svých plánů. Dřívější babylónský král Nabuchodonozor se stal nástrojem Božího trestu pro nevěrný národ, nyní se stává nový dobyvatel nástrojem Božího milosrdenství a pomoci zbědovanému a pokořenému Božímu lidu. Jak podivuhodné Boží vedení! Apoštol Pavel uvádí stejnou myšlenku k vyjádření nepochopitelného tajemství Kristova kříže, když píše korintským křesťanům: Vždyť kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat? Už předtím zpívá krátkou píseň k oslavě nevýstižné Boží moudrosti: Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. Z tohoto citátu jasně vyplývá, že radostně přijmout Boží moudré působení v dějinách tohoto světa dokáže spíš láska než rozum. Podobné myšlenky však nalézáme též v apokalyptické literatuře. I zde je čtenář vybízen k úžasu nad nepochopitelností a tajemností Božích rozhodnutí – nad Božím jednáním v dějinách jednotlivců i celých národů. Snad jen s tím rozdílem, že proroci i Pavel zvou k jásavé radosti na základě tohoto úžasného zjištění, kdežto apokalyptikové je konstatují s jistou dávkou nehybné bázně a úzkosti tváří v tvář nepochopitelnému Bohu.
Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko.
Když se pozorně zaposloucháme do předložek, které předcházejí zájmeno označující Boha, zjistíme, že je v nich obsažen určitý směr pohybu, popis cesty, odpověď na otázky: Odkud? – Jak? – a Kam? Zde jsme již na půdě filozofického uvažování, které od nepaměti zaměstnává lidského ducha. Odkud pochází vše,co existuje s veškerou svou důmyslností a hlubokým tajemstvím? Odkud pochází samotný člověk se svou schopností samostatně uvažovat o sobě a rozhodovat se i proti spontánním podmětům? Jak má člověk chápat celý svůj pozemský život a jak jej prakticky utvářet, aby naplnil to, co je jeho smyslem? Kde jsou všeobecně platná pravidla pro správné zvládnutí a naplnění života? Jaký má vůbec lidský život smysl ve svém beznadějném směřování vstříc smrti, zániku? Kam vlastně směřujeme? Co je naším cílem? Je to skutečně pouhá temnota smrti, nebo můžeme, či máme čekat něco i „potom“? Má život posmrtné pokračování, a jestliže ano – jaké? Kam vlastně jdeme, co o tom vypovídají naše skryté touhy po plném životě? Mnoho otázek, které nemohou být nikdy úplně zodpovězeny. K jejich rozluštění schází totiž dostatek zkušeností a důkazů. Můžeme se pouze blížit svými teoriemi k popsání smyslu svého života a existence světa – i tehdy zůstává pouze u teoretizování. I nejkrásnější teorie a nejlogičtější vývody zůstávají abstraktní, nemohou být podloženy důkazem zkušenosti. Jde o styčné pole mezi filozofií a náboženstvím. Populární stoická filozofie, která ovládala tehdejší svět kolem Středozemního moře svým přístupem k pochopení smyslu vezdejších věcí, měla podobný pohled na vše existující kolem nás. Tuto myšlenku však chápala panteisticky, tedy ve smyslu: Ve všem a vše je bůh. Aristoteles tuto myšlenku vyjadřuje ve svých spisech následovně: Veškerenstvo je tedy určitým slovem /logos/, které je všem lidem vlastní. Neboť od boha pochází všechno a skrze boha je všechno udržováno v existenci. Tato myšlenka je jistě přijatelná i pro víru v jediného Boha, snad jen s výjimkou, že se nejedná o ztotožnění stvoření se Stvořitelem, nýbrž o podřízení stvoření Stvořiteli, který nad ním vládne svou moudrostí a láskou – a zve je k účasti na svém životě. Teprve víra proniká jasněji a hlouběji do řešení těchto otázek. Pavel řeší v této krátké větě věčný filozofický problém přesvědčením, že veškerá vláda ve světě je plně v Božích rukou. Vše vychází od něho, všemohoucího Stvořitele, vše je jím mocně a dobrotivě řízeno jako moudrým Otcem a Králem, vše nalézá jen v něm svůj smysl a cíl, ke kterému všichni směřujeme a kde mohou všichni nalézt dokonalý odpočinek a věčné štěstí. Stejná myšlenka se vyskytuje v mnoha jiných Pavlových listech. Tak čteme v krásném hymnu na Kristovo věčné božství v listu Kolosanům: Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Bůh je tedy ve všem přítomen, s ničím se však neztotožňuje, nýbrž je přítomen svou vládou, starostlivou péčí a zákonitostmi řádu, který sám do stvoření moudře vložil. V tomto smyslu zve Pavel každého křesťana do dobrodružného světa oddanosti pozemské skutečnosti, ve které se projevuje Bůh – a zároveň k neúnavné práci na dotváření Božího stvoření, které je do značné míry svěřeno odpovědnosti člověka.
Jemu buď sláva navěky. Amen.
Kéž tomuto Bohu vzdávají chválu všichni lidé. Jestliže vše povolal k bytí, vše udržuje svou mocí a dobrotou, jestliže pouze On dává všemu bohatý a krásný smysl, pak jen jemu náleží veškerá vděčnost, veškerá moc, kterou si lidé tak často přisvojují, veškerá chvála a čest, na kterou jsme my lidé tolik citliví. Jak silné a aktuální napomenutí pro veškerou naši ješitnou zranitelnost při nepřijetí, zneuctění, výsměchu či lhostejnosti ze strany druhých lidí. Slavnostní „amen“ zakončuje věroučné pojednání celého listu. Veškerá sláva i se všemi svými stupni a odstíny patří jen a jen Bohu. To je vyvrcholení mohutné Pavlovy snahy vniknout do zákonitostí Božího působení v lidském světě.