Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ř 14,7-9

Jiří Voleský

 

Jako druhé čtení uslyšíme příští neděli úryvek ze 14. kapitoly listu Římanům. Abychom mu správě porozuměli, musíme vědět, co mu bezprostředně předchází. Začátek 14. kapitoly je věnován problému, který zřejmě tížil římskou církevní obec. Jedná se o napětí mezi tzv. „silnými“ a „slabými“. Tyto skupiny se chovaly naprosto odlišně v přístupu k přijímání pokrmů a zachovávání posvátné úcty k určitým dnům. Rituální přístup k těmto skutečnostem je přiřknut „slabým“, zatímco svobodný a velkorysý přístup je přisouzen „silným“. Kdo jsou tito „silní a slabí“, o jaký konkrétní problém jde při zdrženlivosti v přijímání určitých pokrmů a uctívání určitých dnů? Začněme problémem pokrmů. Pavel uvádí výslovně, že ti, kdo se zdržují určitých pokrmů, „jedí pouze zeleninu“. Ke konci kapitoly pak čteme, že se konkrétně jedná o půst od masa a vína – moderně řečeno – o vegetariánství a abstinenci. Pravděpodobně nejde o časově omezenou zdrženlivost od těchto potravin, ale o celoživotní zásadní rozhodnutí, nepřijímat vůbec zmíněné poživatiny. Dále z celé kapitoly vyplývá, že se nejde o pouhý asketismus, ale o věc svědomí a víry, že tedy toto vegetariánství a abstinence je důležitým výrazem vztahu k Bohu. Zdržovat se určitých pokrmů je všeobecným projevem oběti pro Boha, tedy určitou formou bohoslužby. Stejně je tomu s uctíváním určitých dnů. Snad můžeme pomýšlet na hluboce zakořeněné uctívání lunárních fází a slunovratů, jež bylo obecné v celém antickém světě a přítomné téměř v každém náboženství. Nejde však o židovské soboty a svátky. To by se Pavel zřejmě vyjadřoval jednoznačněji. Doklad o tom máme v listu Galaťanům a Kolosanům. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví? Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo. Zde šlo patrně o zastánce nutnosti zachovávání Mojžíšova zákona i pro křesťany. Kdo se podle tohoto názoru nepodřídí přísnému rituálnímu zachovávání určitých dnů a svátků, nemůže od Krista přijmout spásu. Proti tomuto názoru se Pavel rozhodně a ostře staví. Zde nezná kompromisu. V Kolosách se vyskytl podobný problém: Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. …Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předepisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se – jako byste stále byli v moci světa? Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní. I zde se autor listu ostře staví proti podobné praxi. V Kolosách jde však pravděpodobně o křesťanské gnostiky, kteří přísnou askezí a komplikovaným uctíváním určitých dnů dávají najevo svou přednostní vyvolenost a zároveň jsou přesvědčeni, že ostatní, kteří se touto praxí neřídí, nejsou Bohem přijímáni. Vyvyšování, pýcha, sobecká náboženská samolibost a ctižádostivé vědomí výlučnosti před Bohem je tedy společné oběma přísně káraným skupinám. Narozdíl od těchto postojů, které jsou v příkrém rozporu se svobodou evangelia a vykoupením hříšníka skrze víru, jsou mylně smýšlející křesťané v Římě – „slabí“ – považováni i se svým přesvědčením za právoplatné členy církevního společenství. Pavel se jich totiž očividně zastává navzdory jejich „slabosti“ ve víře. Jak vyplývá z dalšího textu 14. kapitoly, jde spíš o záležitost osobního svědomí, než o zásadní postoje víry a přijetí spásy. Proto apoštol tak důrazně nabádá ke vzájemné snášenlivosti a úctě. „Silní“, tedy ti, kteří se rituálními předpisy o jídle a uctívání určitých dnů neřídí, jsou napomínáni, aby „slabými“ nepohrdali, zatímco „slabí“ nemají odsuzovat a kritizovat „silné“ za jejich liberální přístup ke zmíněné praxi. Pavel se však ztotožňuje se „silnými“ a chápe jejich postoj jako autentičtější z hlediska široké svobody, kterou nám Kristus svou smrtí a vzkříšením vydobyl. Příznačný je následující citát z listu Galaťanům: Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. …Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehněte tomu, k čemu vás táhne lidská přirozenost. Lidskou přirozeností zde není míněno podléhání nižším pudům, ale přesvědčení, že pevnými rituálními předpisy si člověk může získat Boží přízeň. To však je v rozporu s pravdou o Bohu a člověku, protože záchrana člověka před smrtí a zlem je Božím darem, který nemůže být hříšným člověkem nikdy získán díky vlastnímu úsilí. Když tedy celou předcházející úvahu shrneme, můžeme říci následující: „Silní“ jsou křesťané, kteří plněji chápou svobodu, kterou člověk získává osobním odevzdáním ukřižovanému a vzkříšenému Pánu – v pevné důvěře, že jedině on je schopen svou láskyplnou milostí člověka vytrhnout z moci zla a smrti. „Slabí“ jsou naproti tomu ti, kteří ještě nedospěli k této osvobozující síle víry a jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že je nutné dodržovat určité rituální zákonitosti, aby se člověk Bohu zalíbil. To se podle nich týká především oblasti potravy a rituálního prožívání určitých posvátných dnů. Podle Pavla je zřejmé, že se mýlí. Byli jsme přeci vykoupeni láskou a jen přijetím a opětováním této Boží lásky získáváme Boží vykoupení. Rituální dodržování předpisů o pokrmech a zachovávání posvátných dnů nemá s tímto základem víry nic společného. Přesto však se Pavel „slabých“ ve víře zastává a nabádá „silné“, aby nepohrdali svými bratry v Kristu. Láska, která se mimo jiné projevuje tolerancí, solidaritou a úctou ke slabšímu, má být základním a nejvyšším pravidlem vzájemného soužití. Avšak i „slabí“ jsou napomínáni. Nesmějí kritizovat a odsuzovat „silné“ za jejich zdánlivě „laxní“ přístup k rituální bezúhonnosti. Pokud se sami stávají soudci druhých před Bohem, přivlastňují si úlohu, která jim nenáleží. Funkce soudce přísluší jedině Bohu, nikdo z lidí si ji nemůže přivlastňovat. Apoštol používá pro ilustraci obrazu z tehdejší společnosti: Kdo jsi, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. Služebníci či otroci tehdejší společnosti jsou zcela závislí na svých pánech, kteří jsou zároveň jejich majiteli. Je absurdní, aby se některý otrok či mírněji řečeno služebník, vyvyšoval nad svého spoluslužebníka a chtěl posuzovat a kritizovat jeho práci nebo chování. To je přece výsada jeho pána. Pokud se k tomuto chování služebník povyšuje, překračuje své kompetence a chová se proti pravidlům tehdejší společnosti. Zároveň tím nic nezíská, spíše ztratí. Svolává totiž na sebe hněv pána, který jistě ztrestá jeho opovážlivost. Křesťané jsou pouhými služebníky svého Pána, totiž Krista. Nemohou se tedy vyvyšovat jedni nad druhými a soudit se navzájem. Nemají na to právo. Toto právo vlastní jedině jejich společný Pán – Ježíš Kristus. On může své služebníky soudit, neboť je dobře zná, patří mu jako vlastnictví a jsou mu ve všem podřízeni. Každý služebník pak vykonává svou službu Pánu zvláštním způsobem, jeden tak, druhý jinak. Jestliže se jejich praxe nevzdaluje od podstaty víry, mohou svému Pánu sloužit rozdílnými úkony, ačkoli se jedná o stejnou záležitost. Svědomí je pak pro každého spojovacím článkem mezi služebníkem a Pánem. Kdo tedy jedná proti svědomí, proviňuje se proti poslušnosti svému Pánu.

Vzájemná tolerance musí jako první vycházet od „silnějších“ ve víře, tedy od těch, kteří mají plnější poznání a jsou po přirozené stránce jaksi „nadřazeni“ ostatním. „Silnější“ nesmějí svou vyzývavostí ponižovat a pohoršovat „slabší“. Naopak, mají se jim při společném setkávání přizpůsobit, mají respektovat jejich náboženskou úzkostlivost a nevnášet do jejich svědomí zmatek a pohoršení. Velice moudré řešení, které se obecně vztahuje na všechny podobné případy a problémy. Hlavním pravidlem pro toto řešení je bratrská láska, tedy skutečnost, která tvoří páteř veškeré křesťanské morálky. A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. Nenič kvůli pokrmu Boží dílo!. Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí. Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem.

Je tedy dobré znát celé toto konkrétní pozadí k porozumění našemu úryvku, který stojí uprostřed celého Pavlova pojednání. Máme před sebou slavnostní prohlášení, které je do značné míry vyňato z konkrétního problému křesťanů v Římě, ale je pochopitelné právě na jeho pozadí. Je to zevšeobecnění pravidel pro veřejný život ve společenství církve. Všechny tři verše se točí kolem jediného tématu, kterým je služba Pánu. Celý lidský život i s jeho umíráním není soukromou záležitostí člověka. Jsme odpovědní za svou životní praxi Bohu, Pánu života i smrti. Všechno lidské jednání má v něm nalézat svůj cíl, má být prožíváno v jeho společenství a má mu být důsledně podřízeno.

Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána.

Pavel začíná všeobecnou lidskou náklonností sobecky si zcela přivlastňovat život bez ohledu na širší odpovědnost, především na odpovědnost před Bohem. Tento ješitný, sobecký, uzavřený přístup k životu je nejen neetický a nespolečenský, ale především nepravdivý. Popírá objektivní lidské postavení tvora před Stvořitelem. Člověk není samostatnou jednotkou, která by si mohla podle svého určovat pravidla jednání. Jako tvor zůstává vždy odpovědný před Bohem, který mu daroval život kvůli láskyplnému vzájemnému sdílení. Odpovědnost za naše skutky před Bohem se musí stávat smyslem, zacílením a náplní veškerého našeho vnějšího i vnitřního jednání.

Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.

Zatímco první myšlenka byla vyjádřením směru a cíle veškerého jednání věřícího člověka, druhá, kterou jsme právě slyšeli, zaměřuje naši pozornost na celoživotní náplň našeho vztahu k Bohu. Bůh je právoplatným vlastníkem celého našeho života. On nám život dává, ale zároveň po člověku žádá, aby mu jej odevzdával zpět – jedině On je schopen náš život naplnit smyslem. Toto odevzdávání života do Božích rukou není jednorázovou záležitostí. Je to spíše celistvý životní postoj, který vyžaduje každodenní rozhodnutí žít, trpět i umírat v Božích rukách.

Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.

Bůh je především skrze vtělení svého Syna Pánem života – se vším, co k tomu náleží. On je bez výjimky Vládce každého konkrétního lidského života. V této myšlence je zároveň na základě biblického myšlení obsažena pravda o Bohu jako soudci veškerého našeho pozemského jednání. Bůh bude jednou soudit každý náš skutek a my se mu budeme ze všeho zodpovídat. To je skutečnost, kterou zdůrazňuje nejen Starý zákon, ale o které často hovoří i Ježíš, když nabádá lidi k praktickému vyjádření svého vztahu k Bohu. Božský Soudce jednou naplní svým veřejným odsouzením veškerého zla a potvrzením veškerého dobra věčný řád a spravedlnost, která je v tomto světě lidským hříchem a nevědomostí tolik poškozována a překrucována. Tento svůj soud, který dokonale naplní a napraví veškerou spravedlnost a řád, odevzdává Bůh zcela do rukou svého Syna Ježíše Krista. Ten svým vtělením dokonale poznal a pronikl vše, co se lidského života týče. Prožil lidský život od početí v těle lidské matky až po bolestnou a osamocenou smrt. Takto si jej přivlastnil, přičemž toto vlastnictví lidského života z titulu své stvořitelské moci rozšířil na celé lidstvo. Tím, že vstal z mrtvých, potvrdil hodnotu a smysl lidského života a zároveň jej všeobecně pronikl zárodkem věčnosti a nesmrtelnosti. V tomto smyslu je tedy všemohoucím a svrchovaným vládcem každého lidského života i smrti. Jako takový se zároveň stává Soudcem každého konkrétního lidského života, neboť spravedlnost a řád nedílně patří k životu na této zemi. Není-li plně prosazena a prožívána, musíme jednou počítat s nápravou, která bude trestem pro toho, kdo ve svém životě jednal proti zásadám lásky a odpuštění, která však bude naplněna milosrdenstvím a odpuštěním pro toho, kdo sám byl vědomě milosrdný a odpouštějící.