Jiří Voleský

Příští neděli pokračujeme při druhém čtení v četbě z listu Římanům. Apoštol Pavelpokračuje v toku svých myšlenek příkladem člověka, který se stal pro celé dějiny lidstva vzorem víry a věrnosti Bohu a v němž docházejí požehnání všechny národy. Bůh žehná Abrahámovi na základě jeho víry. Abrahám je příkladem, jak dosáhnout požehnání, tedy Boží přízně a milosti. „V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země“, čteme v První knize Mojžíšově po prokázání krajní Abrahamovy věrnosti při ochotě obětovat Izáka. „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to připočteno za spravedlnost“, čteme v souvislosti s Abrahamovým spolehnutím na Boží zaslíbení narození syna. Abrahamova víra zůstává jako oddanost všemohoucímu Bohu pevná i tváří v tvář přirozené nemožnosti toho, na co se spoléhá. Abrahámovo spolehnutí na Boha, který činí věci lidsky nemožné, se tak stává vzorem pro všechny, kteří hledají odpověď na otázku po smyslu lidského života ve víře v Boha. Víra tedy není pouhým přitakáním k náboženským pravdám, ale spíš bytostným odevzdáním všemohoucímu Bohu, které však stále zůstane pro lidský rozum i pro konkrétní lidské náboženské zkušenosti hlubokým a neproniknutelným tajemstvím. Jen v této plně odevzdané víře jsou člověku otevřeny dveře k Boží záchraně před hříchem a smrtí. Mějme na mysli tyto myšlenky, když se pokusíme rozjímat řádky Pavlova listu křesťanům do Říma.

Ve 4. kapitole svého listu navazuje apoštol na předcházející vyvrcholení úvah o všeobecné hříšnosti a Boží nabídce spásy. Jen skrze víru, tedy odevzdanost ukřižovanému a vzkříšenému Ježíši Kristu, je člověku otevřena brána k Boží záchraně před smrtí. Nyní však Pavel potřebuje základ z Písma, kterým by mohl své zásadní prohlášení podpořit a zdůvodnit. Bez kořenů v Písmu svatém není žádná pravda o Bohu a člověku spolehlivá. Písmo, které má Pavel po ruce, je náš Starý zákon. Kdo by se lépe hodil ke zdůvodnění nezbytnosti víry pro spásu člověka, než praotec Abrahám. V První knize Mojžíšově je vylíčen jako člověk, který se osvědčil v naprostém spolehnutí na Boží zaslíbení, aniž by se stal svědkem či majitelem tohoto zaslíbení. V tom tkví velikost jeho víry: navzdory scházejícímu naplnění Božích slibů, zůstává pevný a věrný, neboť ví, že Bůh je pro člověka tajemstvím a jeho moc dokáže činit lidsky nemožné a nepochopitelné. Toto spolehnutí je výrazem víry, která je kladena za vzor všem lidem. Abraháma zachraňuje víra, nikoli plnění předpisů. Poznáváme to už ze skutečnosti, že Abrahám byl Bohem uznán za spravedlivého ještě před obřízkou. Obřízka zpečeťuje příslušnost k vyvolenému národu, který je podroben přesným morálním, kultickým a rituálním předpisům, jejichž dodržování bylo jediným přístupem k zachraňujícímu Bohu. Pavel s tímto přesvědčením úporně polemizuje. Ježíš Kristus, v němž se podle jeho přesvědčení zjevuje Bůh nejzřetelněji, je nabídkou „otevřených dveří“ k Bohu a k věčnému životu. Jedinou podmínkou zůstává víra, tedy naprosté odevzdání živému, vzkříšenému Ježíši Kristu.

„Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: „Tolik bude tvého potomstva!““

Abrahám doufá proti vší naději. V tom smyslu je jeho naděje nerozumná, její jistota se však neopírá o zákon příčinnosti, jinými slovy o pravidlo: „Vše, co se děje, má svou logickou příčinu, kterou lze na základě opakující se zkušenosti odhalit a definovat“. Abrahamova naděje se naopak zcela zakládá na odvážném odevzdání všemohoucímu, ale zároveň lidskému rozumu nepřístupnému Bohu. Tak se stává Abrahámova naděje především vztahem oddané poslušnosti, lze říci: láskou k Bohu. Pavel to na jiném místě vyjadřuje obratem: „víra, která se projevuje láskou“.

„A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné – vždyť mu bylo skoro sto let – a že neplodné je i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla.“

Co překládáme slovem „neplodný“, zní přesněji v původním textu „odumřelý“, tedy podřízený zákonu smrti. Zde má Pavel již bezpochyby na mysli rys Abrahámovy víry, která se v křesťanství naplňuje bezprostřední zkušeností při setkání se Zmrtvýchvstalým, který se ukazoval nejen apoštolům, ale který především žije a působí v křesťanských společenstvích. Abrahámova víra má tedy rys spolehnutí na Boží stvořitelskou a oživující moc. Bůh podle této víry povolává k existenci, co neexistuje, a k životu, co zaniklo ve smrti. Bůh, který oživuje a tvoří z ničeho, je Bohem Abrahamovy víry.

„Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest.“

Dalším upřesněním Abrahámovy víry je důvěra, že Bůh splní, co řekl a slíbil, i když je to lidsky nemožné. Boží zaslíbení jsou Abrahámovi ukazatelem, kudy se má ubírat jeho konkrétní, praktický život. Co je praotci od Boha zaslíbeno? Zdědí cizí neznámé území, na kterém se po celý zbytek svého života pohybuje jako víceméně nevítaný host a cizinec. Jeho potomci budou stejně nespočetní jako hvězdy na nebi. Proti oběma zaslíbením svědčily výmluvné známky, že se tak nestane. Země, po které se Abrahám pohybuje, je zemí poměrně vyspělou – s podstatně odlišnou kulturou a náboženstvím, než je kultura a náboženství kočovného Abraháma. Syn, který se oproti všem přirozeným předpokladům nakonec přece jen narodí, má být vzápětí obětován Bohu. Když vztáhneme tyto konkrétní skutečnosti na naše prožívání víry, jistě doznáme, jak se náš projev víry často liší od příkladné víry Abrahámovy.

„Byl pevně přesvědčen, že Bůh má dost moci, aby splnil, když něco slíbí.“

Ještě jednou zdůrazňuje apoštol Pavel, že víra praotce Abraháma čerpá svůj život a sílu ze spolehnutí na Boží všemohoucnost, nikoli z kalkulací lidského rozumu a opatrnosti. Abrahámova víra je odvážná a nebývale svobodná. Jediná jistota lidského života, o kterou se člověk může bez obav opřít, je Boží slovo. Bůh mluví a jeho slova, ačkoli se zdají neproveditelná a nemožná, jsou jediným pevným bodem, na němž může člověk bezpečně zakotvit celý svůj život. Toto bezpečné zakotvení však nevychází z dřívější zkušenosti, která se nyní bude opakovat, ale jen a jen z neslýchaného a jedinečného Božího zaslíbení, které zůstává neproniknutelně zahaleno v budoucnosti.

„A proto „mu to bylo uznáno za spravedlnost“.

Zde se Pavel dostává k jádru své argumentace. Námětem celého popisu víry praotce Abraháma je přístup k Božímu ospravedlnění, tedy k Boží záchraně člověka před věčnou smrtí. Uvedená slova čteme v První knize Mojžíšově – v 15. kapitole, ve které se vypráví o Božím zaslíbení Abrahámovi; o početném potomstvu, srovnatelném s množstvím hvězd na noční obloze. Abrahám se na zaslíbení spolehne navzdory svému stáří a manželčině neplodnosti. Co je podle obecné lidské zkušenosti již jednoznačně odsouzeno k smrti a zániku, má se stát životodárným pramenem pro celé národy. Jak veliká odvaha a láskyplná oddanost se musela zračit v Abrahámově víře. Taková víra je člověku uznána za spravedlnost, jinými slovy: otevírá člověku přístup k přátelství s všemohoucím a oživujícím Bohem. V tomto citátu Písma vidí Pavel také jasný důkaz správnosti své argumentace. Praotec všech věřících byl před Bohem ospravedlněn a zachráněn nikoli pro dokonalé skutky podle Mojžíšova Zákona, ale pro ryzí a oddanou víru.

„Ale v Písmu to není řečeno jen kvůli němu, „že mu to bylo uznáno“, nýbrž i kvůli nám.“

Písmo nechce přinést člověku jen informace o tom, co se událo, ale svědčí o zkušenostech člověka s Bohem, který živě zasahuje do lidských dějin, je v nich poznatelný a který se setkává i s člověkem, který není přímým účastníkem popisované události, ale který o ní pouze s vírou čte. Tak se biblické příběhy stávají příležitostí k setkání se s Bohem – zde a nyní – prostřednictvím poznání a víry v to, co se událo kdysi v jiné konkrétní situaci. Tak je každý biblický příběh cenným pramenem setkání s živým a působícím Bohem. Něco takového je možné proto, že u Boha není čas, že žije ve věčnosti – a v každém svém působení v našem časoprostoru se jeho věčnost prolamuje do našich dějin. Tak se stává důležitým pramenem zkušenosti člověka s Bohem nejen pro konkrétního člověka, ale pro všechny, kteří dotyčnému příběhu Božího působení v dějinách věnují svou důvěru. V tomto smyslu není četba Božího slova sbíráním informací o tom, co Bůh kdysi udělal, ale spíš setkáním s ním prostřednictvím čteného příběhu, v němž je Bůh působivě a živě přítomen.

„I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána.“

Abrahámova víra je také vítaným osvětlením pro podstatu víry v Ježíše Krista. Víra v Ježíše se soustředí na vyvrcholení jeho života. Smrt a vzkříšení je základem věřícího pohledu na Kristův život. Kdo se tedy podobně jako Abrahám v plné důvěře odevzdá Bohu, který oživuje mrtvé k věčnému životu, nalézá v této odvážné Abrahámově víře ospravedlnění před Bohem. Víra v Ježíšovo vzkříšení má hluboké rysy víry Abrahámovy. Věřil pevně, že Bůh může oživit a učinit plodným již odumírající a neplodné tělo. V křesťanské víře je však postup opačný. U Abraháma byla víra založena na zaslíbení, které se na základě praotcovy víry Božím zásahem naplnilo. U křesťana však nejdříve Bůh křísí z mrtvých svého Syna a teprve po této události vede člověka k víře v tuto skutečnost. Křesťanská víra však zde nezůstává stát. Postupuje dále, chápe Kristovo vzkříšení jako zaslíbení pro vzkříšení smrtelného těla každého člověka. Zde je nutná v plném slova smyslu Abrahámova víra, neboť tento Boží zásah do dějin je pro každého věřícího obsahem budoucnosti, která se vymyká přímé zkušenosti. Zde se každý křesťan rovněž vydává na pouť věřící odevzdanosti Bohu podle vzoru věřícího Abraháma.

„Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“

Tyto věty vyjadřují zhuštěně celý obsah křesťanské víry a naděje. Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání jsou zde již vyloženy jako spásný Boží čin pro člověka. Ježíšova smrt na kříži je zástupnou obětí za hříchy lidí. Ježíš na sebe bere následky lidského hříchu, jako jediný spravedlivý nese zástupně trest za hřích až do krajnosti. Hlavní důsledek hříchu, odloučení od Boha, je smrt, které se Ježíš dobrovolně vydává, aby sám zaplatil daň za vysvobození z otroctví hříchu a smrti za ty, kteří se k němu a k jeho oběti připojují věřícím odevzdáním. Vzkříšení pak proměňuje díky Boží všemohoucnosti beznadějný stav hříšnosti a smrtelnosti v nové stvoření, které má otevřenou budoucnost ve věčném životě, kde již není hříchu ani smrti. Tímto Božím činem pro záchranu člověka se věřícímu otevírá dokořán brána k věčně živému a milosrdnému Bohu, který dává skrze víru lidem účast na své věčnosti a lásce. Ježíšovým zmrtvýchvstáním je tedy naplněna odvěká lidská touha překonat smrt těla a proniknout do nedostupného Božího světa. Ospravedlnění hříšného a smrtelného člověka je tímto zachraňujícím činem Božího Syna nabídnuto všem lidem. Jedinou podmínkou je věřící odevzdání živé osobě Zmrtvýchvstalého.

Pokusili jsme se pod vedením apoštola Pavla rozjímat o procesu víry v Ježíše Krista s ohledem na pouť víry praotce Abraháma. Některé vlastnosti Abrahámovy víry se mohou stát i pro nás světlem při neustálém prohlubování a oživování naší osobní víry. Abrahám věří proti veškeré lidské naději. Navzdory lidsky beznadějné situaci se spoléhá, že Bůh může činit věci lidsky nemožné. Zde bychom mohli praotcovu víru charakterizovat jako odvážnou a vytrvalou. Když se zamyslíme nad skutečností vlastní víry, zjistíme, že bez odvážného vykročení do nejisté temnoty se víra stane mělkou, omezenou jen na abstraktní přesvědčení, které však ztrácí existenciální náboj setkání s živým a všemohoucím Bohem. Vytrvalost a věrnost je druhou stranou této odvahy víry. Jak často se setkáváme s lidmi, kteří se cítí zklamáni Bohem, jenž nereagoval na jejich modlitby a životní úzkosti. Mnozí pak víru zcela opouštějí a snaží se nalézt východisko z těžkého stavu v jiných oblastech. Jaký rozdíl ve srovnání s Abrahámovou vírou. V odvážném „bláznovství“ víry opouští na Boží výzvu vše, ačkoli nemá kromě Božího zaslíbení žádnou jistotu, že svůj život tímto krokem nezkomplikuje a zbytečně nepromarní. Jsme také často v nebezpečí otupění a rezignace víry, která necítí z Boží strany odpověď na konkrétní úzkosti života. Obracejme se v těchto situacích na Abraháma, který právě v těchto beznadějných úzkostech zůstává věrný a odvážný ve spolehnutí na Boha.