Kalendář akcí

<< Říjen 2021 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ř 5, 6-11

Jiří Voleský

 

O 11. neděli v mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu Římanům. V páté kapitole tohoto listu rozvíjí apoštol Pavel své porozumění průběhu ospravedlnění na základě víry, které se snažil zdůvodnit předcházejícími kapitolami. Mějme na mysli, že to, co nyní uslyšíme, navazuje na tento Pavlův myšlenkový postup: Všichni zhřešili. Nikdo se nemůže před Bohem prokázat jako spravedlivý. Každý člověk podléhá na základě své hříšnosti nutnému důsledku odklonu od životodárného Boha, totiž smrti. Z tohoto beznadějného stavu nemůže zachránit žádný pokus lidského ducha o záchranu. Pohanský svět, honosící se svou moudrostí, není schopen svým úsilím osvobodit člověka od tíživého osudu každého lidského života. Ani židovský přístup k otázce záchrany před smrtí nepodává člověku jisté řešení. Ačkoli jsou Židé vyvoleným Božím národem, vlastnícím Boží Zákon, který udává jasné podmínky pro dosažení přátelství s Bohem, staví se Pavel jednoznačně proti přesvědčení, že naplňování Zákona vede ke spáse. Nikdo totiž není schopen naplňovat předpisy Zákona dokonale. Jediné přestoupení jednotlivého přikázání však znamená přestoupení a porušení Zákona celého. Porušením propadá viník odsouzení, jemuž se nemůže vyhnout. Člověk zůstává odkázán jednoznačně na pomoc zvenčí. A kdo jiný by jej mohl z tohoto smutného stavu osvobodit, nežli sám Bůh, od něhož se člověk v zarputilosti svého hříchu neustále odvrací, a tím se stává obětí temnoty a smrti. Je tedy nutný zásah z Boží strany, který však může být provázen odmítnutím a násilnictvím ze strany člověka. Bůh, který jediný může člověka od smrti zachránit, nemůže tento proces při zachování lidské důstojnosti uskutečnit jinak, než s rizikem odporu a odmítnutí. Podstatou nabídky a daru je totiž láska, která však nikdy nejedná násilně a nevnucuje se. Zároveň však se nevzdává. Má-li dojít k radikálnímu řešení, je nutný radikální střet dvou světů: lidského, který podléhá hříchu a smrti, a Božího, který je plný obětavé lásky a nezničitelného života. Má-li zůstat až do posledního důsledku zachována radikalita Boží lásky na jedné straně a lidského odmítání milujícího Boha na straně druhé, musí Ježíš Kristus zemřít násilnou smrtí, způsobenou lidmi, kteří v bludném kruhu touhy po sebezáchraně nedokáží přijmout, že člověk je sám ze sebe neschopný získat Boží přátelství. Co je tedy cestou k záchraně člověka? Jediné, co vede k vysvobození ze smrti, je svobodné odevzdání se Ježíši Kristu. Toto svobodné a pokorné odevzdání se Božímu Synu nazývá Pavel vírou. Víra v Ježíše Krista tedy není abstraktním přesvědčením o určitých nadpřirozených pravdách, ale osobním krokem lásky k němu.

Poslechněme si však již úryvek, na který se dnes soustředí naše pozornost:

Bratři! Kristus v ten čas, když jsme byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.

Když se do tohoto úryvku pozorně zaposloucháme, zjistíme, že Pavel se soustřeďuje na popis spásného děje, který Bůh pro člověka uskutečňuje skrze smrt a vzkříšení svého Syna. Pokusme se charakterizovat Pavlovým pohledem protichůdné strany tohoto děje i průběh Božího ospravedlnění člověka skrze zástupnou smrt Ježíše Krista.

Na jedné straně stojí Bůh a Jeho Syn Ježíš Kristus. Tato strana celého procesu je charakterizována těmito zásadními vlastnostmi: láskou, která je ochotná obětovat nejcennější, co má, totiž vlastní život, za milovaného – bez ohledu na to, jak se tento milovaný konkrétně chová. Výraznými projevy této lásky jsou: nabídnutá záchrana a ospravedlnění před Bohem. Tyto dary mohou poskytnout člověku to, po čem v hloubi duše touží: věčný život. Boží láska je připravená zcela se obětovat, ano prolít svou krev v zápasu o dobro milovaného. Zachraňuje před spravedlivým trestem, usmiřuje lidskou nevěrnost a hřích. Nabízí se jako dar. Na druhé straně stojí člověk, který podléhá hříchu a pyšnému sobectví. Je nepřátelský vůči Bohu, odmítá poslušnost, na jeho lásku odpovídá lhostejností nebo dokonce nenávistí. Je zcela zapleten do hříšného stavu, který přivolává spravedlivý trest svatého Boha. Sám ze sebe si není schopen zajistit, po čem vlastně v hloubi duše touží: štěstí věčného života. Marně je hledá ve svých lidských schopnostech, ať už v lidské moudrosti nebo v přísném dodržování předpisů. Člověk však stále znovu poznává, že jeho síly selhávají, protože jsou zaměřeny více na vlastní sobectví, než na všemohoucího a milujícího Boha. Jaké je tedy podle této krátké charakteristiky východisko pro vzájemné smíření mezi Bohem a jeho tvorem? Jasně vidíme, že ze strany Boží žádné překážky nejsou. Bůh je člověku zcela otevřen ve svém postoji přijímající a tolerantní lásky. Na lidské straně je třeba hledat překážky, do kterých člověk zůstává ve své zaslepenosti a hříchu neustále osudově ponořen. Hlavní překážkou není lidská slabost, která se neustále projevuje nedokonalými a hříšnými skutky. Takovou překážkou je lidská zatvrzelost ve svém sebeospravedlňování, spoléhání se sama na sebe, neschopnosti přijmout omezenost a závislost na Bohu, vylučování živého Boha ze života. To se někdy může dít natolik rafinovaným způsobem, že zvnějšku se něco takového může budit dojem slušnosti, poctivosti, moudrosti, dokonce snad i zbožnosti. Člověk však v tomto tragickém postoji zůstává uzavřen vůči živému, osobnímu Bohu, který jediný dokáže člověka zachránit od největšího nepřítele, totiž od smrti. Pavel tento vnitřní rozpor a sebeklam člověka prožil na vlastní kůži. Patřil dříve do tábora těch, kteří svou vlastní pílí usilovali o dosažení Božího přátelství. Na tom by ještě nebylo nic zlého, ale farizejské duchovní hnutí, do jehož řad Pavel dříve patřil, chápalo tuto snahu jako příčinu spásného Božího jednání vůči člověku. Zde je teprve jádro celého problému, totiž přesvědčení člověka, že je schopen zajistit si vlastním úsilím Boží přízeň a také účast na věčném životě. Pavlovo setkání se zmrtvýchvstalým Kristem zcela proměnilo jeho vnitřní postoj vůči Bohu. Bytostně prožil skrytý sebeklam člověka, že vlastním úsilím je schopen se vymanit z tíživých okovů pozemské slabosti a pomíjivosti. Ten, kterého vlastně Pavel nevědomky ve svém náboženském nadšení pronásleduje, není nebezpečná náboženská sekta křesťanů, ale samotný Bůh, kterému chce Pavel naopak svou zaslepenou horlivostí sloužit. Poznání vede Pavla k osvobozující proměně. Bůh není neživou myšlenkou a předmětem, který by bylo možno uchvátit lidskou strategií a důsledným úsilím. Je živou bytostí, která člověka bezpodmínečně miluje jako tvora a dítě, které potřebuje pomoc. Zde padají všechny hranice náboženského a národnostního vymezení. Všichni jsou Božími tvory, všichni jsou Božími dětmi, i když více či méně nevěrnými. Všichni potřebují jeho životodárnou náklonnost a lásku. Hloubka Pavlova poznání se projevuje pochopením Božího otcovství pro všechny lidi, přijetím Boží lásky jako výlučné cesty k spáse a životu. Člověk je z tohoto hlediska volán k jedinému, co z jeho strany odstraní překážky na cestě k zachraňující Boží lásce. Je to víra, kterou bychom mohli definovat jako pokorné odevzdání se Bohu, ukazujícímu svou zachraňující lásku v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Vírou tedy, jinými slovy odevzdáním se vzkříšenému Ježíši Kristu, se člověku otevírá brána k milujícímu a zachraňujícímu Bohu.

Podívejme se však ještě krátce na jednotlivé myšlenky našeho dnešního úryvku.

Kristus v ten čas, kdy jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky.

Čas, ve kterém Kristus umíral, je čas lidské slabosti a bezbožnosti. Je to tedy čas, ve kterém vládne smrt, což je logický důsledek bezbožnosti, oddělení od Boha. Do této temné doby však zazáří naděje obětavé a nezištné lásky. Boží Syn bere na sebe zástupně stav hříšného člověka. Sám se ponořuje do temnoty smrti, aby ji prodchnul láskou, která je silnější než smrt. “Láska nikdy nezoufá“ “láska nikdy nepřestává“ – čteme v Prvním Pavlově listu Korinťanům. Spojíme-li to s Ježíšovou definicí pravé lásky –Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele – , pochopíme význam a působení Boží lásky vůči člověku v zástupné smrti Jeho Syna Ježíše. Přáteli jsou samozřejmě myšleni všichni, kteří se ke Kristu vírou přiznávají. Zemřít za někoho je tedy výsostným projevem lásky, která oživuje a vnáší radostnou naději do bezbožného stavu člověka.

Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

V těchto dvou větách máme shrnutu podstatu nevídané Boží lásky. Ve svém Synu obětuje Bůh nejcennější, co má – ne za nějaký vysoký ideál ani za nějakou ušlechtilou osobu či láskyhodného přítele – , ale za bezbožníka a neposlušného příjemce jeho darů. Do očí bijící paradox “smrti za nepřítele” – bez jakékoli jistoty jeho vděčnosti a změny smýšlení – je vysvětlitelný jen milosrdnou a odpouštějící láskou, která miluje člověka bez jakýchkoli podmínek a předpokladů.

Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví.

V této větě je již přítomna také druhá strana Boží lásky. Tou je spravedlnost, která musí být nutně naplněna. Boží láska není beztvarým dobráctvím, které nahrává vychytralým a zanedbává ubohé. Boží láska v sobě nutně zahrnuje pravdivost a ryzost, která se musí projevit spravedlivým odhalením zlých skutků na jedné straně a dobra na straně druhé. Projevem spravedlivé Boží lásky je Boží hněv, který odsuzuje vše špatné a zlé. Z tohoto pohledu nemá člověk šanci zůstat před Bohem čistý a vyhnout se tak jeho hněvu. Bůh však ve svém milosrdenství nabízí člověku východisko, které ho hněvu uchrání a zároveň nenechá zlo nepotrestané a neoznačené. Konkrétní projevy Božího hněvu jsou sneseny na jeho Syna, který prolitím své nevinné krve zástupně nese spravedlivé následky lidského zla.

Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem.

Násilná a bolestná smrt Božího Syna je jasným a pravdivým zjevením následků lidského zla, které člověka odděluje od Boha, dárce šťastného života. Vzkříšení Ježíše k věčnému životu vtahuje do oblasti svého vlivu všechny, kteří se mu s vírou a důvěrou odevzdávají. Zástupná smrt Ježíše Krista naplňuje veškerou spravedlnost, jeho vzkříšení otevírá druhou stránku lásky – záchranu pro věčné sdílení naplněného života s Bohem.

Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.

Zásadním a zároveň možná málo srozumitelným pojmem této Pavlovy myšlenky je “chlouba”. Chlubit se znamená v Pavlově pojetí vkládat spoléhající důvěru do určité zásadní skutečnosti. Jde o hlavní hodnotu, ke které se člověk upíná, ve které hledá a nachází smysl a cíl svého života. Chlubit se “tělem” znamená hledat poslední smysl lidského života jen v tomto pozemském životě, kdežto chlubit se “Bohem” znamená hledat a nalézat hodnotový střed a cíl mimo sebe, v Bohu Stvořiteli, který člověku otevírá věčnou budoucnost.