Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ř 5,12-19

Jiří Voleský

 

Budeme- li v neděli naslouchat úryvku z listu Římanům nepřipraveni a málo soustředěni, může se nám zdát příliš suchý, abstraktní, koncentrovaný na jedinou myšlenku – srovnání Adama a Krista – a jejich vlivu na celé lidstvo. Vše ostatní můžeme už vnímat jako pouhé zdůraznění, popřípadě ne zrovna nutné rozvedení, které na nás snad dokonce působí jednotvárně či nudně. Podívejme se však na věc důkladněji se sv. Pavlem, ve světle jeho myšlenkového a duchovního světa.

Proberme si především stěžejní pojmy, které se opakovaně či jako synonyma opakují, a sledujme jejich myšlenkovou souvislost. Slyšíme zde následující pojmy, které jsou zjevně pro celý oddíl stěžejní: jeden člověk – hřích – smrt – Zákon – Adam – Mojžíš – přestoupení – protějšek toho, který měl přijít – Boží dar – tím hojnější Boží přízeň – milostivý dar – Ježíš Kristus – odsouzení – ospravedlnění – síla nového života – kralování těch, kdo v hojnosti dostávají milost a ospravedlnění – celé lidstvo – neposlušnost – poslušnost. Celá dlouhá řada nepříliš rozdílných termínů, které by bylo možné zhustit ve stručné tvrzení: Skrze Adama hřích a smrt pro celé lidstvo – skrze Krista ospravedlnění a život pro všechny. To je podstata celé výpovědi, ale velice bychom se ochuzovali, kdybychom ostatní souvislosti a úvahy vypustili. Jen je třeba vniknout do nich spolu se sv. Pavlem jako průvodcem hlouběji a pozorněji. Zkusme jako metodu našeho dnešního rozjímání zvolit seřazení těchto důležitých pojmů do logické řady příčiny a důsledku, jak to z celého úryvku vyplývá. Potom se pokusme odhalit jejich hlubší smysl, jak jej snad zamýšlel samotný sv. Pavel a stanovme jejich přesnější vzájemný vztah mezi sebou. Na závěr vyvoďme praktické důsledky pro náš vlastní život.

Seřazení pojmů do řetězce příčina – důsledek by mohlo být následující: Skrze jedno Adamovo provinění, které spočívalo v neposlušnosti vůči Bohu, přišel na svět hřích, který s sebou jako nutný soud a trest nese smrt, jež padá na všechny lidi, protože i oni hřeší. Skrze Ježíše Krista je však díky jeho záslužné poslušnosti vůči Bohu všem lidem dán nesrovnatelně větší a mocnější dar Boží spravedlnosti, který se projevuje milostivou Boží přízní v ospravedlnění všech hříšníků a jehož plodem je nový život, v němž jsme pozváni k vládě v královské svobodě. Snad poněkud kostrbatě řečeno, ale vystihuje to již komplexněji Pavlovu výpověď.

Nyní se podrobněji zamysleme nad jednotlivými slovy a pokusme se odkrýt jejich hlubší význam. Figuruje zde jako ústřední postava Adam, jemuž je jako protějšek postaven Ježíš Kristus. Nejde o náhodné srovnání, které by snad Pavel použil jen jako nabízející se podobnost v dosahu působení těchto dvou osob. Židovský výklad Písma rád používal srovnání určité události, osoby nebo poučení s přítomnou či budoucí situací nebo Božím jednáním, přičemž vzájemná souvislost se hledala v podobnosti události a důsledků této události. My bychom snad dnes řekli příklad a podobnost, v tehdejším biblickém výkladu se však říkalo obraz a protikladný obraz. To je nakonec důslednější a přesnější označení pro pravidla tohoto výkladu. Oč tedy jde? Pro určitou situaci, která se dotýkala přítomnosti a ovlivňovala ji, se hledalo místo v hebrejském Písmu svatém, které by tuto situaci již jako předobraz vystihovalo. Postup mohl být samozřejmě i opačný: pro určité místo Písma se hledala odpovídající současná situace nebo skutečnost, která v Písmu nebyla konkrétně uvedena. Tento způsob výkladu vyrůstal z přesvědčení, že Písmo obsahuje zjevně či skrytě vše, s čím se člověk může v celém stvoření setkat. Obrazem je zde tedy Adam, první člověk, protikladným obrazem pak Ježíš Kristus, eschatologický člověk. Co je důležité na obou těchto lidech, co vede Pavla k tomuto srovnání? Je to jednoznačně skutečnost, kterou stále znovu neváhá zdůrazňovat: jednotlivcem je ovlivněno celé lidstvo. Adam, stejně jako Kristus, ovlivnil svým jednáním všechny lidi. Tento Adam se dopustil hříchu, provinění, které tak osudově zasáhlo celé lidstvo. Tento skutek není konkrétně popisován, apoštolovi stačí pouze zdůraznit, že záležel v neposlušnosti vůči výslovnému Božímu příkazu. Tato neposlušnost či hřích prvního člověka nese s sebou vzápětí důsledek, jenž je nutnou spravedlností a zároveň trestem Boha, jehož vůle jako stvořitele byla člověkem ignorována. Tímto důsledkem je smrt, jež zasáhla nejen Adama, ale všechny lidi bez výjimky. Adamův hřích a smrt, která jej následuje, však nepadá na ostatní jako slepý a nezaviněný osud, ale její všeobecnost má své oprávnění ve skutečnosti, že každý svobodně zhřešil či hřeší, a tím i sám nese odpovědnost za vlastní smrt. Zde však poněkud ztrácíme souvislost. Pavlova slova: “ … a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili” postrádají harmonickou návaznost na celý sled myšlenek. Spíše bychom čekali dovětek ve smyslu: ” v Adamovi všichni zhřešili ”. To však Pavel neříká, jednoznačně mimo souvislost zdůrazňuje osobní hřích člověka jako příčinu smrti jednotlivce. Jsou zde tedy obsaženy dvě navzájem těžko smiřitelné myšlenky:

Skrze Adamův hřích přichází na celé lidské pokolení smrt;
nutnost smrti je u každého člověka důsledkem jeho vlastního hříchu.

Pavel tuto nesrovnalost dále neřeší, ale přesto je pro něho očividně velmi důležitá. Snad tím chce říci: Osudová neposlušnost prvního člověka, který v Božím plánu nesl odpovědnost za celou lidskou budoucnost, uvedla na svět moc a vládu hříchu a smrti. Tyto mocnosti se jeví takřka jako samostatné veličiny, které určují dějiny tohoto světa. Sv. Pavel však nechce zcela potlačit lidskou odpovědnost každého jednotlivce za zlo a smrt ve světě. Proto připojuje: “protože všichni zhřešili”. Dějiny lidstva tedy neurčuje nezaviněný, nespravedlivý a nevyhnutelný osud, ale do jisté míry osobní svobodná odpovědnost každého za vlastní skutky, nakloněné k neposlušnosti vůči Bohu, jež nutně vede ke smrti. Z toho pak následně vyplývá, že si jednotlivec nemůže stěžovat na nespravedlnost svého osudu, končícího ve smrti, neboť sám je též viníkem. Pavel však též zdůrazňuje, že hřích a smrt jsou veličiny, které se svou závažností vymykají pouhé odpovědnosti jednotlivce, ale stojí za nimi typické jednání prvního člověka, jež v sobě již svou zvláštní odpovědností zahrnoval celé lidstvo.

Nyní přichází zmínka o Mojžíšově Zákonu a Mojžíšovi. Tento motiv je opět velice důležitý, i když se zdá, že je zde zmíněn jen mezi řádky. Hlavním problémem prvotního křesťanství totiž bylo, jak je možno přijmout Kristovu spásu, tedy záchranu od hříchu a smrti. Bůh Ježíše Krista je tentýž Bůh, který si již po staletí vychovával a ke Kristu vedl svůj národ. Praktické projevy víry, jako je obřízka, svěcení soboty, kultická čistota a mnoho jiných zásad vyplývajících z Mojžíšova Zákona byly před Kristem přijímány jako nutné předpoklady Boží spásy. Kristus sice kritizoval formalismus v náboženské praxi Židů, ale jednoznačně ji nezrušil. Je tedy nutné i pro křesťana, chce-li dosáhnout Boží spásy nabídnuté Jeho Synem, aby to vše dodržoval? Mnozí, hlavně křesťané z palestinského židovstva, prohlašovali, že ano. Pavel však, ačkoli byl dříve též vášnivým zastáncem přísné praxe Mojžíšova Zákona, se po svém obrácení stává vášnivým bojovníkem za dokonalé osvobození od této náboženské a kultické vnější praxe, která se podle něho stává člověku spíše břemenem, než pomocí k přijetí víry. Zákon je jím nyní kritizován jako skutečnost, která není schopna člověka zbavit hříchu, ba naopak, Zákon je spíše tvrdou pravdou, která člověka teprve činí v pravém slova smyslu hříšníkem, neboť teprve díky znalosti Zákona si člověk uvědomuje závažnost a tragičnost vlastního hříchu, kterému se však vlastními silami ani s tímto poznáním není schopen vyhnout. Hřích a smrt tedy přesto vládnou nad člověkem – i přes poznání Zákona, který je v podstatě dobrý. V tom se Pavel hluboce odlišuje od soudobého převládajícího židovského pohledu, který kladl svou naději na osobní spásu, tedy záchranu od hříchu a smrti, do věrného naplňování předpisů Zákona. Ani toto věrné naplňování všech předpisů Zákona nemůže člověka vymanit z moci smrti, které nutně i on jednou podlehne. Nyní je již připravena půda pro zvěstování a představení Adamova protějšku, totiž Ježíše Krista, původce pravé spásy. Pavel neváhá opakovaně zdůrazňovat vysokou převahu Kristova spásného díla nad hloubkou pádu člověka do hříchu a smrti. Spása, přinesená lidem jako Boží dar skrze Ježíše Krista, je skutečností, která daleko hojněji a vrchovatěji zahrnuje celé lidstvo svou blahodárností, než je tomu u neblahého působení hříchu. Hřích totiž byl a je v celých dějinách neustále opakován a rozmnožován všemi lidmi. Smrt tedy vládne celému lidstvu nejen na základě jediného Adamova hříchu, ale i na základě celého obrovského souhrnu hříchů celého lidstva. Kristus však jako jediný svým jedinečným, neopakovatelným dílem, osvobozuje celé lidstvo ponořené do bahna obrovského množství hříchů, k ospravedlnění a novému životu, nezničitelnému tělesnou smrtí. Zde je téměř cítit Pavlovo nadšení a radost, čišící z jeho slov, když se rozepisuje o tomto nezaslouženém, a přitom tak toužebně očekávaném Božím zásahu do lidských dějin. Kristovo dílo bylo prakticky uskutečněno poslušností vůči Bohu. Zde si vezměme na pomoc jiný Pavlův list, který píše do Filip: “… sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži”. Láskyplné zřeknutí se sebe, ponížení božské důstojnosti na lidskou rovinu podrobenou slabosti a pomíjivosti, poslušnost Boží vůli až za hranici vlastního zániku, totiž podrobení se násilnému prolití vlastní krve na krutém a ponižujícím kříži. Z tohoto jediného a jedinečného díla člověka Ježíše a vzkříšeného a oslaveného Krista, nám plyne Boží ospravedlnění od našich hříchů, tedy také záchrana od beznadějného propadnutí smrti a otevření nového života, jenž je milostivým darem Boží přízně, tedy zároveň životem plným a nepomíjejícím. Velkolepý popis průběhu a důsledků Božího spásného zásahu do temných a beznadějných lidských dějin. Ježíš Kristus je zde vlastně vylíčen jako původce i cíl Boží spásy, jež se uskutečňuje v novém daru života, po němž člověk v hloubi své bytosti touží.