Jiří Voleský

Příští neděli budeme při druhém čtení pokračovat v četbě z listu apoštola Pavla Římanům. Velikým tématem 6. kapitoly tohoto listu je křest. Pavel rozvádí téma křtu ve vztahu k živému a působícímu Pánu. Řecké označení křtu má význam: „ponořit“ a „omýt“. Oba významy Pavel využívá v teologickém pohledu na proces křtu. Křest je podle něj ponořením do duchovně přítomné Kristovy smrti a jeho pohřbu – zároveň omytím od starého způsobu života, který podléhá smrti a bezvýchodné moci hříchu. Pavlův pohled na křest bychom mohli shrnout do tří základních bodů, které charakterizují jeho porozumění nabízené Boží milosti. Křest je v Pavlově pojetí 1) ponořením do Kristovy smrti, 2) pohřbením společně s ukřižovaným Kristem, a konečně 3) účastí na Kristově zmrtvýchvstání přijetím nového způsobu života pod vládou osvobozující Boží milosti. Tyto pohledy na křest je však třeba vysvětlit. Pavlovy názory mohou u povrchního čtenáře vyvolat obraz pojetí křtu ve smyslu antických mysterijních obřadů. V nich se zasvěcenec pohanských kultů připojoval přísně utajenými a extatickými obřady k uctívání umírajících a znovu oživovaných božstev – takto se stával mysticko-magickým způsobem spoluúčastníkem vzkříšení božstva k novému životu. Do této kategorie patří různá antická mystéria, která do značné míry křesťanství v prvních staletích silně konkurovala. Konkrétně můžeme zmínit mystéria boha Dionýsia, bohyně Deméter a z Východu přejatá mystéria boha Mithry. Všechna tato mysterijní náboženství a s nimi spojené zasvěcovací obřady byly spjaté s vegetačním cyklem, pozorovaným v přírodě. Fascinace člověka nad cyklickým „umíráním“ a „znovuožíváním“ přírody se tímto způsobem vtělovala do náboženských představ o umírání a znovuožívání božstev, jež přenášejí svůj tajemný osud do celé přírody. Musíme mít přitom na paměti mnohem hlubší sepjetí antického člověka s přírodou a jejími pochody. Pro nás, lidi technického a silně racionálního světa, jsou tyto představy poněkud cizí a odtažité. Nikoli však pro lidi, kteří se každodenně setkávají s ničivou a zároveň mocně tvůrčí silou přírody. Mystéria spoluprožívání božského umírání a znovuoživení přitahovala svou podmanivou silou lidskou duši toužící po životě a otevřené budoucnosti tváří v tvář nevyhnutelně se blížící smrti. Pavel se však od těchto představ viditelně distancuje. Pravděpodobně o těchto duchovních směrech své doby ví, snad dokonce do určité míry používá jejich představ, ale přísně rozlišuje Kristovo dílo a jeho účinky od vegetativních osudů pohanských božstev. Zároveň se přísně varuje mysticko-magického pohledu na křest, který je účastí na osudu umírajícího a vzkříšeného Pána. Ideálem nového života nejsou zvláštní extatické duševní a psychické stavy zasvěcence, ale reálné odevzdání se pokřtěného vzkříšenému Kristu. Křest je u Pavla reálným spojením s osudem Ježíše Krista v jeho umírání a vzkříšení, zároveň však skutečností, která je v životě věřícího přítomná pouze v zárodku a přísně podmíněná víře. Z tohoto pohledu nepůsobí nikdy samovolně a magicky, nýbrž je předmětem naděje, která očekává budoucí plné prožití této skutečnosti, nezajišťuje však plné prožívání jistoty vzkříšení již v přítomnosti. Křest je tak u Pavla spolehnutím na Boží láskyplnou milost, která člověka duchovně spojuje s umírajícím a vzkříšeným Kristem, ale zároveň zůstává plně zakusitelná teprve v posmrtné budoucnosti. Nynější reálné prožívání plodů křtu není však na úrovni psychologie a extatických duchovních stavů, ale na úrovni láskyplného vztahu k milujícímu Bohu. Tento vztah je vírou v Boha, který vzkřísil z mrtvých ukřižovaného Ježíše. Víra je zároveň živý počátek účasti na věčném Božím životě. Umírání a vzkříšení spolu s Kristem není ani tak mystické extatické prožívání těchto krajních životních situací, jako spíš rozloučení se starým způsobem života a ztotožněním s novou skutečností života pod osvobozující a životodárnou vládou Boží milosti. Starý život, jemuž máme ve křtu dokonale odumřít, je charakterizován temnou vládou hříchu, který člověka strhává do otročení sobectví. Nový život je charakterizován prožíváním Boží láskyplné, milostivé a životodárné přítomnosti. Podívejme se však nyní na jednotlivé myšlenky apoštola Pavla.

My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.

Základními účinky křtu jsou podle Pavla: ponoření v Krista Ježíše, ponoření do jeho smrti, pohřbení spolu s Kristem, nový život se vzkříšeným  Kristem. Tento nový život s Kristem je radikálním životem pod Boží vládou. Vše se pochopitelně týká člověka věřícího v Kristovo vzkříšení, který se nechá do tohoto tajemství křtem ponořit a s ním ztotožnit.

My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti.

Pavlova argumentace odpovídá na předcházející námitky určitých kruhů proti Pavlově teologii: Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že člověk má mnoho hřešit, neboť „kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost“. Toto Pavlovo prohlášení však neznamená, že je nutno mnoho hřešit, aby člověk hojně zakoušel Boží milost. Znamená pouze zdůraznění Boží lásky, která nezůstává netečná nebo jen přísně trestající vůči hříšnému a zlému člověku, nýbrž milostivě se člověka v jeho bídě ujímá a zachraňuje jej ze zoufalé situace. Tato Boží záchrana se uskutečňuje odevzdáním umírajícímu a vzkříšenému Kristu. Cestou k dosažení Boží záchranné milosti není rozmnožení hříchu, ale odumření starému způsobu života spolu s umírajícím Kristem. Boží láska ke hříšnému člověku nevede k souhlasu z jeho hříšností a zlomyslným sobectvím, ale je pozváním do nového života, který je natolik jiný vzhledem k dosavadnímu životu, že vyžaduje radikální zlom. Takovým zlomem je připojení ke smrti Božího Syna, Ježíše Krista ve víře. Ježíš Kristus svým lidským životem na zemi pronikl jako Bůh do pozemské skutečnosti, podléhající zlu a smrti, pronikl ji svým životem a tak jí vtiskl božskou pečeť svatosti a věčného života. Jeho ztotožnění se s nejpalčivějším lidským problémem, totiž smrtí, znamená naprosto nový smysl lidské smrti, která jinak zůstává beznadějným závěrem celého lidského snažení a marné touhy po nekončícím životě. Lidská smrt se v jeho umírání stává branou k novým obzorům posmrtného života. V Ježíšově umírání se uskutečňuje přechod ze světa, který podléhá zlu a zániku, do božského světa plného života, lásky a věčného štěstí. Člověk je doslova ponořen do tohoto Božího jednání s dějinami, poznamenanými hříchem a smrtí; stává se spoluúčastníkem tohoto Božího zásahu do dějin. To však neznamená pouze účast na novém, nezanikajícím životě, ale též radikální odumření starému a sobecky hříšnému životu. Starý způsob života, podléhající smrti, není překonán krkolomným duchovním vypětím, ale věrnou odevzdaností víry do rukou Boha, který pozvedá člověka k novému, věčnému životu. V tomto duchovním procesu odumírání starému životu spolu s Kristem se člověk oprošťuje od osobní hříšnosti, od sobecké úzkoprsosti, od beznaděje vzhledem k nevyhnutelné smrti.

Tímto křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni.

Podle starověkého vnímání ztvrzoval teprve pohřeb, že člověk je skutečně mrtev. Nenávratně odešel z tohoto světa. Pohřeb je tečkou, pečetí za dosavadním životem. Co nastává, je radikální změnou. Dřívější život nelze žádnou analogií srovnat s novou kvalitou života, do kterého člověk vchází. Křest spojuje věřícího člověka tak hluboko s osudem Krista, že jeho dosavadní život před křtem je radikálně ukončen a nastává naprosto jiná kvalita života, která je vnitřní duchovní skutečností, stojící na rozhodnutí víry v Boží zjevení skrze Ježíše Krista.

A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.

Boží sláva, která znamená Boží, životodárně působivou moc, prolamující všechny hranice a lidská omezení, tedy i smrt, je silou, která zajišťuje věřícímu člověku nadějeplné pokračování nového, kvalitnějšího života po odvážném kroku opuštění všech podmínek a pravidel dosavadního pozemského života. Tento proces však nepůsobí ani magicky, ani automaticky. Vyžaduje spolupráci člověka, který se na tuto cestu vydává. Takto je nový, s Bohem prožívaný život nezaslouženým darem a zároveň skutečností, podmíněnou neustálým lidským snažením. To pak spočívá v důsledné a odvážné víře, tedy odevzdání se Bohu, a v napodobování Ježíšova životního příkladu.

Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít.

Snaha o novou kvalitu života po křtu nese s sebou stále sílící naději, že nový život s Bohem bude jednou plně prožívá ve věčném štěstí u Boha, který se Ježíšovým poselstvím a obětavou láskou člověku zjevuje jako milující Otec.

Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vlády.

Jistota o Ježíšově vzkříšení není jistotou smyslové zkušenosti, ale víry. Tato víra však přerůstá do stále plnějšího poznání, které se ponenáhlu stává pevnou jistotou. V tomto smyslu může Pavel říci, že přesvědčení o Ježíšově vzkříšení a věčném životě je předmětem vědění. Nejde o vědění založené na vědeckých pokusech. Takové vědění je uzrávajícím plodem Bohu oddané víry. Smrt je pak v tomto verši Pavlem pojata jako mocnost, která vykonává vládu nad těmi, kteří jí podléhají. V tomto pohledu může Pavel na jiných místech hovořit ve svých listech o otroctví hříchu a smrti, které na člověka tíživě a beznadějně doléhá. Jediným východiskem je připojení k osudu Ježíše Krista. Tak je člověk zbaven otroctví smrti a stává se svobodným dítětem Boha Otce, jenž dává člověku účast na svém věčném životě.

Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha.

Spojení lidského života s osudem Ježíše Krista se uskutečňuje vírou, jíž se člověk odevzdává Bohu, který vzkřísil z mrtvých Ježíše. Kristus však svou smrtí nejen naplnil všeobecný lidský úděl, ale posvětil a naplnil smyslem lidskou smrt. Ta již není hrozbou, ale naopak nadějí, že život má nejen pokračování, ale že se naplnění života uskutečňuje právě za touto hranicí. Pavel však Ježíšovu smrt pro lidi rozvíjí myšlenkově dál. Člověk, který se křtem nechává ponořit do Kristova umírání, má již za pozemského života účast na věčném Kristově životě. K následování zve člověka nejen Kristova smrt, ale též jeho vzkříšení. Kdo se tedy dá pokřtít, umírá nejen starému a smrtelnému životu, ale zároveň již zakouší život v přítomnosti věčného Boha. Tento život v silovém poli věčného Božího života však není automatickou a samozřejmou záležitostí. Není ještě naplněním toho, co již prožívá „prvotina vzkříšených z mrtvých“ – Ježíš Kristus. Pro tento pozemský život je důležité stálé a věrné rozhodnutí rozejít se s hříchem a soustředit pozornost na živého a spasitelně působícího Boha, jenž zasahuje do života každého věřícího. V této souvislosti též dobře porozumíme poslední, shrnující a vysvětlující větě:

Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.

Smrt radikálně osvobozuje od dosavadních zákonitostí a pravidel minulého života. Kdo zemřel, musí začít zcela nový život. Starý život je hříchem a smrtí. Nový naproti tomu milostivou přítomností Boha Otce, láskyplným přátelstvím vzkříšeného Ježíše Krista a nadějí, která přemáhá každou lidskou úzkost a utrpení.

Hluboké Pavlovy myšlenky, spojené s jeho pochopením křtu, stojí za osobní rozjímání. Podle církevní tradice a naší víry není křest ukončenou skutečností, ale živým procesem, který má tendenci se rozvíjet a zaplavovat svou blahodárnou přítomností celý život pokřtěného. Pavlovými slovy jsme zváni, abychom v sobě znovu probudili vnímání blahodárných účinků této svátosti, která může postupně svou mocnou silou zcela proměňovat naši často tak ubohou a křehkou lidskou existenci.