Jiří Voleský

Tři verše, které uslyšíme z listu Římanům jako 2. čtení následující neděli, shrnují předcházející úvahy apoštola Pavla o lidské ubohosti, která je Bohem v Ježíši Kristu pozvána k účasti na Boží slávě. Již v předcházejících rozjímáních nad texty 8. kapitoly listu Římanům jsme se snažili proniknout do Pavlova myšlení, především osvětlením stěžejních pojmů Pavlovy teologie vykoupení, totiž „utrpení“ a „slávy“. Stav utrpení je charakteristikou lidského stavu, neboť člověk navzdory svým touhám po věčném životě nevyhnutelně spěje ke smrti. Na této bezvýchodné „pouti ke smrti“ jej často provází předchuť konečného ztroskotání, totiž tělesné i duševní slabosti, častá trápení a úzkosti, nenaplněná přání, palčivý rozpor mezi touhami a ideály na jedné straně a nevyhnutelností postupného ztrácení životní síly na straně druhé. To vše se projevuje neustálým „sténáním“, do kterého je s člověkem zapojeno celé stvoření. Dílem Ježíše Krista, jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, přestává být toto sténání zoufalým a nevyslyšeným, neboť skrze Ježíšovo zástupné utrpení nachází svůj nadějný cíl a pomoc u všemohoucího a dobrého Boha. Ten na toto sténání odpovídá zjevením smyslu a cíle lidské existence a zároveň již předchutí naplněného života. Skutečnost, po které člověk touží a které může dosáhnout jen u Boha, pramene života, nazývá Pavel „slávou“. Sláva je podstata Boží osoby, je Božím životem a dobrem naplněného bytí. Do této Boží slávy jsme pozváni. Její plné prožívání je sice ještě věcí eschatologické budoucnosti, ale i přítomnost je již touto Boží slávou proniknuta. Boží Duch, svědek a zároveň nositel této slávy, je totiž věřícímu člověku Bohem vylit do srdce, ovládá a naplňuje jeho vnitřní život. Naplnění Duchem je tedy stavem, který předchází skutečnosti, která nás čeká na věčnosti: plného přijetí do Boží slávy po vzkříšení. V plném prožívání účasti na Boží obšťastňující a životem naplňující slávě brání člověku stále ještě tělesná slabost, nevyhnutelnost smrti a neustálé nebezpečí propadnutí zlu a hříchu. Toužebné „sténání“ člověka není tedy pouze stavem nevykoupeného lidstva, ale i vykoupených věřících v Krista, které navzdory pevné naději provází životem tělesná slabost a smrt. Následující Pavlovy myšlenky obracejí náš pohled na lásku Boží a lásku člověka, která je prostorem uskutečňované Boží spásy. Dosud byla řeč především o víře, která člověka vtahuje do Boží záchrany před smrtí, nyní obrací Pavel naši pozornost na lásku. Je však důležité podotknout, že láska je s vírou nerozlučně spjata. Jedno bez druhého není myslitelné. Podle Pavla je víra spasitelná, jen když je oživována a prakticky uskutečňována láskou. Láska je tedy jakýmsi motorem, předpokladem a zároveň vnějším i vnitřním projevem víry v Krista.

Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, …

Sloveso „víme“ chce zdůraznit jistotu spásy věřícího člověka. Víra není pouze projevem iracionální mystiky člověka, ale je hluboko spojena s lidským rozumem, který se s ní radostně spojuje. Uvození věty tímto slovesem dává zároveň tušit, že to, co následuje, je předmětem poučné zkušenosti a jistoty duchovního mistra. Následující poučné pravidlo je tedy vyzkoušené, prožité, poznané – proto také jisté a spolehlivé. Jak zní toto pravidlo? –Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, …Dosud hovořil Pavel jen o lásce Boží. Člověk k ní dostává přístup vírou, kterou se Boží lásce otevírá. Nyní je však řeč o lásce člověka vůči Bohu. Vyplývá z toho, že lidská víra je v Pavlově myšlení úzce spjata s láskou člověka k Bohu. Co však znamená „milovat Boha“,  se dozvídáme z následující části věty: …těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Z minulých úryvků předcházejících nedělí víme, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán na základě Kristovy oběti na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Boží láskou jsme tedy vnitřně naplněni do té míry, do jaké se Bohu v dětinné odevzdanosti otevíráme. Tato Boží láska, která nás naplňuje, však není určena jen k pasivnímu zakoušení. Vzbuzuje v člověku odpověď, odezvu, která nemůže být jiná, než osobní aktivní láska vůči Bohu. Mezi řádky se stále vrací úvaha, že člověk není schopen zaujmout osobní, láskyplný vztah k neviditelnému Bohu, jestliže sám nejprve nezakusí bohatství osobní Boží lásky. „Povolání“ těch, kteří Boha milují, musíme v našem kontextu chápat jako vědomé zakoušení Boží lásky ze strany těch, kteří ji pak opětují. Lidé, „kteří Boha milují“, jsou tedy k této lásce Bohem vyvoleni pomocí projevů jeho láskyplné náklonnosti. Jan, hlasatel Boží a lidské lásky, píše ve svém prvním listu: Podle toho jsme poznali, co je láska, že on /rozumí se Kristus/ za nás položil svůj život. Je to i psychologicky samozřejmé, že nemohu milovat někoho, koho nevidím, jestliže nezakusím jeho konkrétní lásku. Boží láska tedy vzbuzuje ve věřícím člověku láskyplné a vděčné opětování vztahu vůči milujícímu. To, že jsme Bohem milováni, se jasně projevuje na obětavé zástupné smrti Božího Syna a na skutečnosti, že vnitřní život věřícího je veden a naplňován zakoušením intenzívní lásky Ducha svatého, který přebývá v našem srdci. Boží láska je nutným předpokladem lásky člověka k Bohu. To také jasně chápe Jan, který ve svém listu jasně píše: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Zde se Janova teologie dotýká teologie Pavlovy, myšlenky se vzájemně doplňují. Skutečnost, že láska je ústředním projevem lidské víry v Ježíše Krista, dává Pavel jasně najevo především ve svém pohledu na působení Ducha svatého, jehož přítomnost je podstatně spojena s láskou a jejími projevy. Největším důkazem naplnění a ovlivnění Duchem svatým je láska, jak čteme především ve 13. kap. Prvního listu Korinťanům. Láska k Bohu musí však být spjata s nadpřirozenou láskou vůči druhým lidem, ano k celému Božímu stvoření. Tuto zásadu jasně cítíme z následující citace apoštolova listu do Galacie: Ve víře v Ježíše Krista není důležité rituální prožívání vztahu k Bohu, rozhodující je víra, která se naplňuje láskou.

V dalších dvou verších čteme o Božím „poznání a předurčení“ těch, kteří láskou dokazují svou víru v Boha, a o vývoji zapojení do Božího plánu spásy u těch, kteří jsou vírou spjati s Božím Synem, Ježíšem Kristem.

Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. Ti, kteří jsou Bohem „poznáni“, jsou Bohem vyvoleni a přijati do Jeho rodinných vztahů. Vyvolení jsou dále ti, kteří odpovídají na Boží lásku aktivním opětováním láskyplné náklonnosti k milujícímu Bohu. Tak čteme v Prvním listu Korinťanům: Kdo však miluje Boha, je od něho poznán. Bůh tedy „poznává“ ty, kteří odpovídají na jeho otcovskou lásku opětováním lásky v synovské odevzdanosti. Boží „předurčení“ pak není osudové a slepé vyvolení bez opory v lidské svobodné vůli. Spíše je takto zdůrazněna Boží svrchovanost a všemohoucnost, která však zároveň nevylučuje lidskou svéprávnost a svobodu. Člověk je ústředním objektem Boží pozornosti a péče. Bůh je však ve své činnosti všemohoucí a věčný. Čas a jakékoli omezení slabostí je mu cizí. Proto tedy od věčnosti s jistotou ví, kdo mu náleží, kdo bude zahrnut jeho spásnou mocí a dobrotou, aniž by tím omezoval či snižoval lidskou svobodu a možnost rozhodnout se i proti Stvořitelově vůli. Tak čteme v listu do Efezu: Kristus je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání. Bez Božího působení, daného rozhodnutím jeho svrchované vůle, není žádné skutečnosti, která buduje a formuje pozemské stvoření. Ti pak, kdo jsou Bohem předurčeni k zakoušení jeho spásné moci, jsou Boží všemohoucností formováni a pozváni ke sdílení života a bohatství Božího Syna Ježíše Krista. „Být ve shodě s obrazem Božího Syna“ znamená spíše pozvání ke sdílení Kristova nadpřirozeného života, než osobní připodobnění Kristu. Být podobný Kristu není výsledkem lidského úsilí a asketického výkonu, ale plodem odevzdání do Božích rukou vírou, jež pak zve věřícího člověka do intimního společenství s Božím Synem. Toto společenství není však jen jakousi vnější skutečností, ale dotýká se nejhlubších vrstev lidské duše. Hluboce člověka ovlivňuje a přetváří,  takže se člověk stále více cítí členem Boží nadpřirozené rodiny. Hluboká a mocná náklonnost Božího Syna vůči každému jednotlivému věřícímu je Pavlem definována jako „bratrství“ s Božím Synem. Bratrství je ideální mezilidský vztah. Bratrství s Božím Synem tedy znamená zahrnutí člověka do nejintimnějších vztahů s Bohem, sdílení Jeho nejhlubších životních projevů, které jsou určovány štědrou dobrotou a láskyplným milosrdenstvím. „Shoda s obrazem Božího Syna“ tedy neznamená, že by se věřící stával jakýmsi „malým bohem“, ale chce nedokonalým lidským jazykem vyjádřit výsledky Boží všemohoucí a milostivé lásky vůči člověku. Boží milostiplná náklonnost vůči člověku se projevuje ve svých plodech zahrnutím věřícího do nejbližšího sdílení Božího života a Jeho osobního vnitřního světa. Ve Druhém listu Korinťanům čteme: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. Boží přítomnost, působení a pronikání, nás vtahuje do silového pole jeho intimní náklonnosti, jež je natolik silná, že je schopná zcela určovat naše prožívání veškeré skutečnosti jako projevu neustálé intimní Boží lásky k nám. Tu lze lidskými slovy vyjádřit jako přijetí do Božího synovství, do bratrství s Božím Synem, Ježíšem Kristem. Ježíš Kristus je pak „prvorozeným“, nikoli však jediným a posledním Božím synem. V Boží všeobjímající lásku jsou zahrnuti všichni, kteří se mu v láskyplné víře otevírají. Následují v tomto vztahu k Bohu Ježíše Krista, který jako první dokonale prošel cestou věrného a láskyplně odevzdaného synovství vůči Bohu. Nejen svým prvenstvím, ale i svým výlučným a neopakovatelným vztahem k Bohu je „prvorozený“. Podle židovského chápání je prvorozenství syna označením pro nejintenzivnější otcovskou lásku. Prvorozenému patří v židovském světě hlavní podíl otcovské autority a největší část hmotného dědictví. Prvorozený syn je zároveň chápán jako plod a držitel podstatné otcovy síly a moci. Tím vším je přijímán jako hlavní „oblíbenec“ otce. Tato skutečnost samozřejmě ovlivňovala i náboženský jazyk, který pak na duchovní rovině označoval „prvorozeným synem“ Božím zaslíbeného mesiáše. Křesťané tento obraz vztáhli výlučně a zároveň neopakovatelně na Ježíše Krista. V Novém Zákoně máme Kristovo prvorozenství zdůrazněno ve třech důležitých rovinách: Kristus je „prvorozený“ celého stvoření: On /totiž Kristus/ je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, jak čteme v listu Kolosanům. Boží Syn je dále „prvorozený“ ve svém vzkříšení z mrtvých. Opět se to dozvídáme z listu Kolosanům: On je počátek – prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Kristus, který je Božím Synem podstatně a bezprostředně, zahrnuje svou milující solidaritou do nejužšího vztahu k Bohu i věřící, neboť celým svým pozemským životem projevoval svou lásku k člověku tím, že se bytostně podílel na všech okolnostech lidského života. Věřící jsou tedy Kristovými bratry opět ne svou zásluhou, ale díky Boží lásce, jež se k člověku milostivě sklání a jíž Stvořitel přijímá tvora do svého nejužšího společenství. Člověk je může na základě své zkušenosti nejlépe vyjádřit pojmy „synovství“ a „bratrství“.  Zde jsme tedy u třetí roviny Kristova „prvorozenství“ mezi Božími dětmi, která se nejcitelněji dotýká celé existence věřícího: A on /Kristus/, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry … Kristus se jako Boží Syn svým vtělením natolik ztotožnil s údělem člověka, že jej právem nazývají křesťané svým bratrem. Jako „bratři“ Kristovi se však zároveň stáváme Božími syny. Díky této skutečnosti pak máme bezprostřední účast na věčném Božím životě.

A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. V této větě je řetězcem stupňovaných pojmů vyjádřen celý proces životní cesty věřícího křesťana. Je utvářen Boží láskou, jež mocně ovlivňuje a provází pozemskou existenci toho, kdo věří. Bůh ví od věčnosti o těch, kteří svou otevřeností odpoví na volání Boží lásky a otevřou se pro přijetí Boží přítomnosti ve svém životě. Bůh, který je pak přítomen v životě věřícího, se především postará o to, aby byl dotyčný povolaný „ospravedlněn“, tedy odstraněním všech překážek zahrnut do spoluprožívání božského života. Toto Boží ospravedlnění je branou, která vede do světa Boží slávy. „Sláva“ je pak mocné a bohatě obšťastňující Boží působení v celém životě věřícího křesťana. Mít účast na Boží slávě znamená tedy vrchol lidského života a zároveň naplnění všech hlubokých a podstatných lidských tužeb a nadějí.

Láskyplná oddanost Bohu, který nekonečně miluje člověka, vede věřícího křesťana do věčně šťastného života, který se vrcholně uskutečňuje ve spoluprožívání Boží spásné přítomnosti. Stát se a zůstávat Božím dítětem je tedy cílem a smyslem celého lidského života.