Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ř 9,1-5

Jiří Voleský

 

Ve druhém čtení následující neděle se dostáváme k dalšímu důležitému oddílu listu Římanům, k pojednání o vyvoleném Božím lidu Izraeli a o nepochopitelném tajemství jeho odmítnutí Ježíše jako Mesiáše. Pavel věnuje tomuto tématu celé tři kapitoly, ve kterých vášnivě zápasí o pochopení tomuto otřesnému tajemství Izraele a zároveň vyjadřuje oddanou a věrnou lásku ke svému národu, který ani po odmítnutí Ježíše nepřestává být národem vyvoleným, jemuž Bůh zůstává věrný a nadále s ním počítá. Počáteční verše celého delšího oddílu, které máme právě před sebou, svědčí silnými slovy o závažnosti tématu. Skrývá se za nimi palčivá apoštolova otázka: Jak je možné, že po staletí Bohem vychovávaný izraelský národ tak osudově zklamal v rozhodujícím okamžiku dějin? Jak je možné, že národ, který měl jako první přijmout Božího Mesiáše, jej nakonec odmítl a neuvěřil v něho? Pavel se těmito hlubokými a bolestnými problémy nezabývá akademicky, „z odstupu“. Naopak, jsou pro něho bezprostředně důležité, dotýkají se nejhlubších a nejcitlivějších oblastí jeho duše, sám se jimi cítí intenzivně zasažen. Vždyť on sám je Izraelita, je nerozlučně svázán s dějinami a osudem svého národa. Vždyť samotný Mesiáš, který Pavla tolik vnitřně uchvátil, pochází podle těla z jeho národa. Pavel je ochoten být osobně vyloučen z Kristovy spásy, kdyby tato zástupná oběť izraelský národ zachránila. Toto – na první pohled nevěrohodné – vyjádření Pavlovy lásky k vlastnímu národu, je nutno chápat v souvislosti s tím, co Pavel říká na úvod. Jeho zapřísahání, že mluví pravdu, chce jasně zdůraznit, že se nejedná o obraznou nadsázku, ale o opravdové vnitřní odhodlání, které by apoštol uskutečnil, kdyby mělo účinnost, jakou ve svém přání formuluje. Hluboká, niterná láska k vlastnímu národu, solidární ochota obětavě vytrpět cokoli pro záchranu Izraele, palčivá bolest nad zklamáním, které národ svým odmítnutím Krista v apoštolovi způsobil, to všechno jsou neklamné známky Pavlovy angažovanosti a náklonnosti vůči vlastnímu národu. Je nutno mít neustále na mysli tyto začáteční věty, chceme-li správně pochopit následující myšlenky, abychom neupadli do klamného názoru, že Pavel je vůči izraelskému národu nepřátelsky naladěn, že jej prohlašuje za Bohem odmítnutý a zavržený. Pavlovi bývá někdy přisuzován protižidovský postoj tváří v tvář nevíře národa v Krista. Z řádků, které máme před sebou, však jasně vyplývá, jak je apoštol s Izraelem nerozlučně spjat, jak se stále cítí být jeho dítětem – jeho příslušníci jsou apoštolovými bratry, jim patří první a výsadní Boží milost a neustálá otevřenost vůči obrácení, které je podle apoštola v budoucnu jistou skutečností. Navzdory tomu zůstává nevíra Izraele v Krista nepochopitelným tajemstvím, palčivým a nepřehlédnutelným problémem. Pavel se této bolesti nevyhýbá, setkává se s ní upřímně a otevřeně, poctivě se ji snaží pochopit a zahlédnout v ní naději na budoucí obrácení národa. Nyní ale konkrétně k našemu textu.

Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Těmito slovy chce Pavel vyjádřit vážnost následujících prohlášení. Nejde o žádné fráze či nadsázky, bude následovat ryzí pravda. Apoštol píše list v Korintu, bezprostředně před svou cestou do Jeruzaléma, kde chce odevzdat jeruzalémské křesťanské obci peněžní dar od křesťanů v Makedonii a Achaji. Zároveň si uvědomuje, že se vydává do města, kde mu hrozí veliké nebezpečí a pronásledování. V listu chce zdůraznit, že není zahořklý a nepřátelský vůči těm, kteří jej v izraelském národě považují za nebezpečného překrucovače Božího poselství spásy. Navzdory odůvodněné hrozbě nepřátelství a pronásledování ve Svatém městě, prohlašuje Pavel, že svůj národ miluje a bolestně se ho dotýká, že Bůh, který podle jeho přesvědčení eschatologicky jednal v Ježíši Kristu, není ostatními Izraelity přijímán. Zdá se, že Pavel mluví z hlediska své lásky, která je zaměřena velice intenzivně dvěma směry: na jedné straně vůči Kristu, s nímž touží apoštol sdílet svůj život, a na straně druhé vůči izraelskému národu, ke kterému patří a který je Bohem zvláštním způsobem vyvolen a veden. Tato dvojí láska bolestně trhá Pavlovo nitro, neboť oba adresáti jeho náklonnosti se nacházejí ve vzájemném nepřátelském postoji vinou lidské nevíry. Co Pavel miluje a co mělo být nerozlučně spojeno, je nevysvětlitelně rozděleno a odloučeno. Pavel tedy hovoří čistou pravdu. Zaručuje to jeho náležení Kristu. Apoštolova ústa jsou řízena jeho vnitřním spojením s Kristem. To se neprojevuje pouze v jeho kázání, ale zvlášť slavnostním způsobem též v následujícím prohlášení. Pravdu jeho bolestné lásky k Izraeli potvrzuje též jeho svědomí, které je osvíceno Duchem svatým. Apoštol tedy hovoří v nerozlučném spojení s Kristem a jeho nitro, z něhož slova vycházejí, je ovládnuto Duchem svatým. Snad má Pavel na mysli i staré pravidlo, podle něhož musí být potvrzena dvěma svědky každá výpověď, která má být před soudem uznána za pravdivou. Zde jsou tedy dvě záruky Pavlovy pravdomluvnosti, jejichž svědectví daleko přesahuje svou spolehlivostí každé lidské svědectví. Pavel je zasažen velikým, hlubokým zármutkem, v jeho srdci je neustále citlivě živá vnitřní bolest, která jej bez ustání tíží. Dvěma těžkými situacemi svého srdce vyjadřuje apoštol svou citlivou a hlubokou solidaritu se svým národem.

Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. O jakou bolest a smutek se jedná, je z tohoto verše ihned znát. Izraelité jsou Pavlem označeni jako „bratři“. Pojem „bratr“ má v bibli bohatou teologickou i symbolickou náplň. Bratr stojí člověku na lidské rovině nejblíže; bratr je ten, za něhož neseme zodpovědnost; ten, kdo je starostlivě milován. Nazývá-li tedy Pavel Izraelity „bratry“, pak tím vyjadřuje hlubokou, láskyplnou a nerozlučnou spřízněnost. Slova, která se nám mohou zdát přehnaně silná, jsou však ve své konkrétnosti brána apoštolem jako pravdivá. Pavel si přeje být proklet, tedy Bohem zavržen, od Krista vzdálen, tedy odloučen, jen kdyby tímto způsobem položil největší myslitelnou zástupnou oběť plodně a účinně. Nabízí se srovnání s velkými přímluvci za izraelský národ, především s Mojžíšem. Neustálá nevěrnost lidu, která pokouší Hospodinovu trpělivost, vede Boha k rozhodnutí pro přísný trest. Trest je pro závažnost hříchu roven rozsudku smrti. Mojžíš se však v každé takovéto situaci usilovně zasazuje za svůj lid, prosí Boha o odpuštění a novou, nezaslouženou milost. Sám se dokonce nabízí jako zástupná oběť za hřích svého národa. Tak čteme v Druhé knize Mojžíšově rozhovor Mojžíše s Hospodinem: Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš! Kniha, kterou Hospodin píše, je kniha živých, ten, kdo je z ní vymazán, je života zbaven, propadá nutně smrti. Jestliže tedy Mojžíš prosí o vymazání z Boží knihy života, znamená to, že je ochoten sám ztratit život a být od Boha zavržen, jen aby zachránil izraelskému národu život v Boží přítomnosti. Jistě, v dané situaci to můžeme považovat za jakési „modlitební násilí“, útočící na Boží milosrdenství, trpělivost a odpuštění. Ve své podstatě je však Mojžíšovo rozhodnutí – za každou cenu zachránit vlastní národ před spravedlivým Božím trestem a odloučením od Něho – srovnatelné s touto Pavlovou výpovědí. Obětovat i to nejcennější, co člověk má, pro milované „bratry“, jen aby byli uchráněni trestu a odloučenosti od Boha, to je Pavlův rozhodný postoj ve vztahu ke vlastnímu národu, který nepřijal víru v Krista. V této větě se zároveň skrývá tragika i naděje celého problému. Národ, který byl Bohem po celé své dějiny připravován k přijetí Mesiáše, selhal v rozhodující situaci, Mesiáše nepřijal. V tomto bodě však musíme číst dál a pozorně si promyslet celé následující tři kapitoly. I když se situace zdá tragická, není zoufalá. Bůh ve své všemohoucnosti a milosrdenství otevírá nové naděje i pro toho, kdo odmítá Boží dar. Konkrétní vyjádření této naděje je obsaženo v posledních verších 11. kapitoly: Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael, …Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, …pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. …Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak vzdálená je těmto veršům jakákoli zahořklost, nepřátelství, či dokonce nenávist a zavržení izraelského národa v Pavlově srdci. Naděje, která má svůj pevný základ v Božím všemohoucím milosrdenství, je budoucností Izraele, nikoli Boží přísný trest a zavržení.

Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu a zaslíbení. Průřez dějin Božího spásného působení v dějinách izraelského národa, který je výstižně charakterizován stěžejními pojmy sbližování Boha a Izraele, vystihuje Boží věrnou lásku k národu. Dal mu jméno, které vyjadřuje Jeho angažovanost pro národ – Bůh bojuje, zápasí pro a za svůj národ. Jednotliví příslušníci národa jsou přijati za Boží syny a dcery. Po čem člověk v hloubi duše touží, totiž po nerozlučném spojení s Bohem a po blažené účasti na Jeho věčném životě, stává se v Izraeli reálnou, konkrétní skutečností v daru Božího dětství. Boží „přebývání“ uprostřed národa je jedním z centrálních pravd izraelské víry. V této skutečnosti je Bůh neustále účinně přítomen v Izraeli, je tam „doma“, tvoří svou přítomností střed, naději a přítomné štěstí všech, kteří k národu náležejí. Smlouvu, kterou Hospodin se svým národem uzavřel v životním příběhu praotce Abrahama, neustále potvrzoval dalším zesílením tohoto svazku s Izákem, Jakubem, Mojžíšem. Hospodinova smlouva s Izraelem je nejpříhodnějším vyjádřením vztahu Boha a člověka, který žije ve společenství. Neustálé potvrzování a posilování smlouvy z Hospodinovy strany je neklamným potvrzením jeho lásky, věrnosti a starostlivé péče o lid. „Zákonodárství“ je dále skutečnost, která podřizuje člověka co nejdokonaleji Boží vládě. Toto podřízení se musí projevovat konkrétními skutky. Skutky pak musí mít své přesně vymezené hranice, neboť člověk je od své přirozenosti nakloněn k odmítání Boha. Pevné stanovení hranic konkrétního lidského jednání je vyjádřeno v Zákoně, který byl národu Bohem dán skrze Mojžíše. V jeho důsledném dodržování hledá věřící Izraelita setkání s Bohem. „Bohoslužba“ je pak prostorem, ve kterém se člověk prostřednictvím rituálů setkává s Bohem, který mu při tomto setkání daruje život a umožňuje mu jeho šťastné naplnění. Tyto rituály nejsou jen lidským pokusem přiblížit se Bohu, ale jsou Bohem národu darovány. Národ v nich tedy může mít jistotu Boží spásně působící přítomnosti. „Zaslíbení“ jsou pak v neposlední řadě všechna mohutná proroctví velikých osob – Božích přátel, jimž byly svěřeny obrazy o budoucí spáse, štěstí a blaženosti, která se jednou plně uskuteční Božím zásahem do lidských dějin.

Jejich předkové jsou praotci izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází Kristus – Bůh, který je nade všecko: buď veleben navěky! Amen.Linie praotců izraelského národa vede ke Kristu, který je podle lidské přirozenosti pevně spjat s Izraelem. Tato poslední výpověď o přebohatých Hospodinových darech pro izraelský národ korunuje celou předcházející řadu milostivých Božích projevů v dějinách vyvoleného národa. Kristus jako všeobecný spasitel všech lidí, je Žid. Jeho přirozené nerozdělitelné spojení s Izraelem je zároveň tragikou nepřijetí izraelským národem, avšak též nadějí, která má své kořeny v Boží věrnosti vůči nevěrnému protějšku. Mesiáš je Izraelita, Boží spása je jako první přednostně nabízena Izraeli. Co Bůh dává, nežádá nikdy ve své věrnosti nazpět – navzdory riziku, že Jeho dar nebude přijat. Izraeli je neustále otevřena cesta ke spáse v Mesiáši, který je podle svého lidství s tímto národem nerozlučně spojen.