Petr Chalupa

Jako první čtení zazní o šesté neděli v liturgickém mezidobí v cyklu A úryvek z patnácté kapitoly knihy Sirachovcovy. Autor tohoto spisu, moudrý jeruzalémský učitel, se pokouší najít správnou orientaci ve zmatcích své doby, tedy na začátku druhého století před Kristem. Vychází přitom z celých dosavadních dějin Izraele.
Úryvek je součástí delšího pojednání, které patří mezi Sirachovcovy úvahy, jež se věnují protikladům ve stvoření. Toto pojednání (Sir 15,11-18,14) je teologicky nejvýznamnější. Pokouší se hájit Boha proti obviněním, podle nichž je odpovědný za zlo ve světě. Chce však také pomoci člověku, aby nepropadl názorům, které vidí za vším osud nebo chápou lidskou svobodu jako ničím neomezenou možnost dělat cokoli.
Souvislý úsek začíná citací obžaloby Boha. Tyto verše (jedenáctý až čtrnáctý verš patnácté kapitoly) ovšem v neděli neuslyšíme, vybraný úryvek začíná až v následujícím textu. Bude však vhodné, když si tuto pasáž poslechneme a budeme se jí také věnovat:

Neříkej: Od Pána pochází můj hřích – nedělá přece to, co nenávidí.
Neříkej: On mě přivedl do nepravosti, vždyť nepotřebuje hříšníka.
Pán každou ohavnost nenávidí, nemůže být milá těm, kdo se ho bojí.

Tyto verše odmítají dvakrát námitku, podle níž zlo pochází od Boha. Dokážeme vytušit, že někde v Sirachovcově blízkosti probíhala živá debata o tom, kdo je odpovědný za zlo, případně za hřích člověka. Je možné, že podnětem byly představy o tom, že hvězdy určují lidské jednání nebo že člověk může dělat cokoli. První odpověď říká kategoricky, že Bůh není odpovědný za mravní zlo: „nedělá přece, co nenávidí.“ Bůh spíš chrání před hříchem toho člověka, který jej bere vážně.
Moudrý znalec Písma hledá další argumenty a položenou otázku vnímá v souvislosti s Božím plánem, který se týká stvoření.

On na začátku stvořil člověka a dal mu možnost rozhodovat.

K tomuto pohledu víry na člověka se ještě vrátíme. Nyní je na místě připomenout, že teprve následujícím, šestnáctým veršem patnácté kapitoly, začíná nedělní čtení.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.
Bůh před tebe položil oheň a vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá Bůh to, co kdo bude chtít.

Odpověď, podle níž se člověk může svobodně rozhodovat, se nachází na začátku i na konci tohoto úseku. Když byl člověk na počátku stvořen (srov. Gn 1,1.26), znamená to podle Sirachovce, že se stal odpovědným za své svobodné rozhodování, za to, co chce.  V předcházejícím textu jsme slyšeli tři různé tvary slovesa chtít. Člověk je tedy od počátku vyzýván, aby plnil Boží přikázání (srov. Gn 2,16). Protiklady v podobě ohně a vody, života a smrti jsou naléhavou výzvou: Člověk si má uvědomit, že jeho svobodná volba přináší důsledky. Oheň zastupuje ničení, voda schopnost žít. Zaslíbení života nebo smrti připomíná podobnou výzvu z Páté knihy Mojžíšovy: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí… Povolávám dnes jako svědky ve vztahu k vám nebe a zemi: Předkládám ti život nebo smrt, požehnání nebo kletbu. Zvol si život… (Dt 30,15.19). V Páté knize Mojžíšově je tato výzva spojena se vstupem Izraele do Zaslíbené země. Sirachovec ji propojuje se stvořením. Každý člověk musí podstoupit tuto nesnadnou volbu.

Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí.
Jeho oči hledí na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek.

Zdá se, že se Sirachovec setkával také s jinými námitkami. Byl zřejmě tázán na to, jaký je vztah mezi vševědoucí Boží mocí a zlem. V odpovědi poukazuje na četné projevy Boží moudrosti. Došlo k nim při stvoření, ale také v dějinách. Především však Sirachovec připomíná Boží všudypřítomnost a vševědoucnost.

Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.

Bůh nepodporuje zlo. Poslední verš nedělního úryvku je závěrečným veršem patnácté kapitoly knihy Sirachovcovy. V šestnácté kapitole následují pak příklady Božího soudu nad pachateli zlých věcí, které známe z biblických dějin.
Je pozoruhodné, že učitel předávané víry navazuje na otázky a námitky, které byly aktuální pro lidi žijící v jeho době. Jedním z prastarých a zneklidňujících problémů je dotaz po odpovědnosti za mravní zlo. Sirachovcova odpověď, vycházející z řádu stvoření, nám může připadat velmi jednoduchá: Bůh nepřikazuje člověku, aby hřešil, ale dal mu možnost svobodného rozhodování, takže může rozhodnout, zda jeho život bude šťastný či nešťastný. Tato odpověď, opřená o víru, neřeší ovšem problém, zda se Bůh nějak podílí na původu zla.
V dějinách náboženství a filozofie se setkáme s názory, podle nichž je lidské jednání předem a nevyhnutelně stanovené. Buď zbožštěnými hvězdami nebo osudem. Stopy takového uvažování najdeme dokonce u starozákonního Kazatele (Kaz 3,1-15; 9,1-4.11n.). Nejmladší starozákonní spisy se pokoušejí ospravedlnit Boha jako údajného původce zla a považují za strůjce zla satana. Ukázkou může být satanovo ponoukání Davida k sčítání lidu v První knize Kronik (1 Pa 21,1). Židovská vyprávění, obměňující biblické látky, jako např. Henoch nebo Život Adama a Evy přesouvají odpovědnost za zlo ve světě na anděly a démony. Sirachovec zdůrazňuje lidskou svobodu a odpovědnost. Odmítá argumenty z oblasti, která člověka přesahuje. Navazuje přitom na silný proud izraelské tradice. K jejím nejvýraznějším příkladům patří dodnes vyprávění ze třetí a čtvrté kapitoly První knihy Mojžíšovy. V nich se Bůh táže lidí: „Kde jsi?… Cos to udělala?.. Kde je tvůj bratr?“ Také v Druhé knize Samuelově říká prorok Nátan Davidovi, když král odsuzuje zločince z vyprávěného příběhu: „Ty jsi ten muž.“ Rovněž jasné požadavky jiných proroků a jimi hlásané odsouzení mají smysl jen za předpokladu, že lidé mohou jednat svobodně a že se mohou provinit. Výzva k obrácení na konci našeho úryvku zve opět ke svobodě založené na Božím slitování.
Zvěst o lidské svobodě a odpovědnosti je stále aktuální. Setkáváme se totiž velmi často a v různých oblastech se snahou některých lidí ospravedlnit se odkazem na bezvýchodnou určenost lidského údělu. Sirachovcova odpověď nevylučuje současné tázání po tom, jak spolu souvisí Bůh, provinění a odpovědnost člověka. Nabízí základní orientaci: Člověk je skutečně člověkem, jen když nese odpovědnost před Bohem, který mu daroval možnost svobodného rozhodování.
Po prvním čtení následují některé verše 119. žalmu. Byly zřejmě vybrány, protože jsou významově blízké Sirachovcově větě: „můžeš plnit přikázání“. Druhý verš žalmu vidí jako blahoslavené ty, „kdo dbají na Hospodinova přikázání…“ Když si uvědomíme, že v neděli uslyšíme část Ježíšova takzvaného Horského kázání z Matoušova evangelia (Mt 5-7), zjišťujeme, proč asi byl vybrán právě probíraný úryvek z knihy Sirachovcovy. Ježíš říká jednoznačně: „Kdyby někdo zrušil jedno z přikázání Mojžíšova zákona – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“ (Mt 5,19). Zcela v duchu Sirachovcem zastávané odpovědnosti člověka jsou další Ježíšovy výroky: „kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,22); „kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28). Také svobodu rozhodování Pán Ježíš potvrzuje, a to v souvislosti s jejím uplatňováním při směřování k cíli lidského života: „svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe…“ (Mt 5,30).
Kniha Sirachovec patří mezi starozákonní spisy pojednávající o moudrosti. Ve druhém čtení uslyšíme v neděli úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům (1 Kor 2,6-10). Pavel sice hovoří na tomto místě o moudrosti v jiné souvislosti než v našem textu Sirachovec. Chceme-li však starozákonnímu učiteli moudrosti porozumět, může být velmi užitečné, když si všimneme charakteru moudrosti, kterou apoštol předkládá prvním křesťanům. Lidem, kteří se v Korintě holedbali tím, že umí filozofovat stejně jako Řekové, připomíná Pavel důrazně: „Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají… Moudrost, které učíme je od Boha, plná tajemství a skrytá.“ Takto chápanou moudrost obsahuje už Sirachovcův text. Neměli bychom tedy od něho očekávat více ve smyslu bravurního filozofování, nemusíme se však ani cítit zahanbení tím, že nabízí jakoby méně ve smyslu pravé křesťanské moudrosti.
Když si na závěr uvědomíme, jak náročné požadavky na nás klade Sirachovcovo pojetí svobody rozhodování ve spojení s odpovědností za ně, nezbývá nám než prosit slovy vstupní modlitby: „Bože, dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli tvým důstojným příbytkem.“