Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat prvnímu čtení z liturgie příští neděle. Je vybráno z knihy Sirachovcovy. Tento text velmi úzce souvisí s úryvkem evangelia, ve kterém budeme číst o odpuštění. Petr se ptá Ježíše: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát!“ (Mt 18, 21-22). Evangelium pak rozvíjí toto téma vyprávěním o nemilosrdném služebníkovi.

Dříve, než začneme postupně probírat jednotlivé verše prvního čtení, povězme si několik základních poznatků o knize Ježíše Siracha. Jde o jednu z nejmladších knih Starého zákona. Byla sepsána pravděpodobně začátkem druhého století před Kristem. Je to jediná starozákonní kniha, která nás informuje o pisateli a překladateli. Autorem je „Ježíš, syn Sirachův, … z Jeruzaléma“ (Sir 50, 27), jak tvrdí předposlední kapitola této knihy. Původně byla sepsána hebrejsky, záhy pak přeložena do řečtiny. Hebrejský originál se však ztratil. Nalezen byl až v roce 1896 v geníze káhirské synagógy, tedy na místě, kde se uchovávaly opotřebované a znehodnocené svitky Písma. Zde byly nalezeny zlomky pěti různých rukopisů hebrejského textu. V roce 1952 byly v Kumránu u Mrtvého moře nalezeny další zlomky několika kapitol. O dvanáct let později bylo v pevnosti zvané Masada objeveno několik dalších kapitol hebrejského textu knihy Sirachovcovy. V současnosti tedy máme k dispozici přibližně dvě třetiny hebrejského textu. Celý text se dochoval v řecky psané Bibli, zvané Septuaginta, kterou používala pro svou liturgii také prvotní církev. Kvůli ztracenému hebrejskému originálu nebyla kniha přijata mezi kanonické židovské spisy. Řadí se proto k takzvaným „deuterokanonickým spisům“, jinak řečeno k takzvanému druhému kánonu, sepsanému řecky. Kromě Sirachovce patří k tomuto širšímu kánonu ještě Kniha moudrosti, Tobiáš, Júdit, Báruch, První a Druhá kniha Makabejská. Nesmíme zapomenout ani na dodatky ke knize Ester a Daniel. Celkem tedy jde o sedm knih a zmíněné dodatky. Katolická církev pokračovala v praxi prvotní církve, která tyto knihy řadila do sbírky posvátných starozákonních spisů. Protestantské církve vycházely z Hebrejské bible, ve které tyto knihy nenajdeme.

V předmluvě knihy Sirachovcovy se dozvídáme o překladateli do řečtiny. Byl to vnuk Ježíše Siracha, který žil v Egyptě za vlády krále Ptolemaia Euergeta, to je ve třicátých letech druhého století před Kristem.

Svým obsahem patří kniha k mudroslovné literatuře. Její jádro tvoří řada přísloví, rad, výstrah a zaslíbení. Často se Sirachovec přirovnává ke Knize přísloví nebo Knize moudrosti. Najdeme v ní mnoho básní, které opěvují moudrost, projevující se poslušností vůči Zákonu. Jsou v ní obsaženy i hymny, oslavující Boží velebnost a krásu jeho díla. Najdeme v ní rovněž mnoho modliteb. Celou knihu uzavírá děkovná modlitba za Boží vedení v padesáté první kapitole. Kromě předmluvy je celá kniha psána ve verších.

Našemu úryvku předchází několik zajímavých kapitol – o dobrém a špatném muži, o ženě v manželství, o ženě nestoudné a ctnostné – také kapitola o nebezpečích a svodech. Za naším úryvkem, který se věnuje odpuštění a sváru, následuje úryvek o zlolajném jazyku, o peněžních záležitostech a o výchově dětí. Už podle názvů jde o kapitoly velmi zajímavé a aktuální.

Přečtěme si však první část třicátého verše dvacáté sedmé kapitoly, kterým začíná první čtení příští neděle:

Zášť a hněv, obojí je ohavnost,

Východiskem Sirachovcových úvah je tvrzení, podle kterého patří zášť a hněv k pohoršlivým zvrácenostem. O zášti hovoří Sirachovec jen zřídkakdy, zato hněv je podle něho jádrem mnoha dalších věcí. V Sirachovcově slovníku má hněv jen málo společného s nespoutaným výbuchem citu nebo potlačovanou vnitřní silou, která hodlá udělat něco zlého druhému člověku. Hněv je dokonce Boží energií, která vedla v dřívějších dobách i v době Sirachovcově k mocným záchranným činům. Mezi lidmi nabývá ovšem i negativního významu. Jde například o odmítání, které dávají silní pocítit slabým. V našem úryvku se však pomýšlí na nespoutanou zuřivost. Jestliže si uvědomíme, jaké rány může způsobit hněvivé slovo, pochopíme, proč se učitel moudrosti věnuje tématu „zášť a hněv.“

Druhá část verše si všímá nositele těchto vášní:

jen hříšný člověk v nich setrvává.

Sirachovec si všímá lidí, které nelze od zášti a hněvu odvrátit, kteří na nich naopak lpí: jsou to hříšníci. Slovo „hříšník“ má Sirachovce mnoho významových odstínů. Jako hříšníci jsou označeni lidé, kteří se provinili nepatrně, ale také takoví, kteří se dopustili závažných zločinů. V rámci našeho úryvku, v němž jde o skutečnosti podporující společenství, se vztahuje na velmi negativní projevy. Avšak právě u hříšníka, který si uvědomil zločin, souvisí vyhlídka na obnovení života s odstraněním hříchu. Teprve až je odstraněn, může začít nový život ve společenství s Bohem a lidmi.

 Kdo se mstí, okusí pomstu od Hospodina, on pečlivě sečítá jeho hříchy.

Namísto msty je třeba odpustit. Sirachovec uvažuje o možnostech nového začátku. Předpokládá, že hněv není bezdůvodný, ale představuje určitou reakci. Pak je pochopitelné, že Sirachovec začíná případem, v němž by se někdo chtěl pomstít. Už teď zdůrazňuje učitel moudrosti, že takový člověk musí počítat s pomstou od Hospodina.

V pozadí této výzvy tušíme důležité úvahy. Rozhněvaný člověk nemá reagovat na útok, neboť mu nepřísluší obnovit řád panující mezi lidmi. Podle Páté knihy Mojžíšovy (Dt 32, 35) i podle listu Římanům (12, 19) náleží výhradně Bohu „pomsta i odplata“. V žalmech vkládá modlící se člověk takové záležitosti svým nářkem do Božích rukou. Proroci hrozí, že Bůh bude postupovat proti zlu se stvořitelskou mocí. Moudrost argumentuje poklidně v Knize Přísloví: „Neříkej: Odplatím za zlo! Čekej na Hospodina a on tě zachrání“ (Př 20, 22). Klid umožňuje důvěra v Hospodina. S tou se pojí nezdolné očekávání, že zlo se neprosadí, protože Hospodin pomáhá slabému. Sirachovec se připojuje k této argumentaci. Dodává však, že hříšník nemůže očekávat odnětí hříchů – budou spíš uchovány až do konce.

Odpusť svému bližnímu, pokud ti ukřivdil. Až ty budeš jednou prosit, budou i tobě hříchy odpuštěny.

Sirachovec mění pravidla obvyklého jednání a liší se tak od svých teologických předchůdců. Na začátek verše klade rozkaz: „Odpusť svému bližnímu!“ Nejde tedy jen o zřeknutí se msty, ale namísto ní o odpuštění tomu, kdo se dopustil křivdy. Rozsah odpuštění není nijak vymezen. Naprosto všeobecně se má odpustit „bližnímu.“

V První knize Mojžíšově čteme o Jakubově výzvě Josefovi, aby odpustil hřích svým bratrům (Gn 50, 16). K ustáleným projevům modlitby patří prosba o odpuštění hříchů jednotlivce nebo národa. Sirachovec přichází s požadavkem všeobecného odpuštění mezi lidmi. Důsledkem je Boží uvolnění z pout hříchu – v případě, že o ně člověk prosí. Odpuštění není už jen znamením lidskosti. Je úkonem, po kterém Bůh skutečně odpouští hříchy. Ovšem hříchy nejsou odpuštěny samotným dobrým skutkem, nýbrž až ve chvíli, kdy se hříšník obrátí na Boha. Na tyto myšlenky navazuje Nový zákon. Staly se důležitým prvkem novozákonní etiky, jak čteme například v listu Římanům: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.“ (Ř 12, 17).

Když se člověk na člověka hněvá, může hledat uzdravení u Hospodina?
Když s člověkem sobě rovným nemá slitování, může se modlit za odpuštění svých hříchů?
Když chová zášť, ač sám je jen smrtelník, kdo smíří jeho hříchy?

Jestliže se člověk uzavře ve svém hněvu vůči jinému člověku, nemá smysl, aby hledal uzdravení u Hospodina. Každému musí být jasné, že od Boha nemůže člověk očekávat, co sám nedokáže v soužití s druhými.

Sirachovec si libuje v rozvíjení protikladných postojů nebo způsobů jednání. Člověk je roven druhému člověku, přinejmenším proto, že je Božím tvorem. Jak by mohl odpírat slitování druhému a zároveň prosit za odpuštění svých hříchů?

Pojmy z teologie stvoření se vyhrocují. Člověk je „smrtelník“, doslova „tělo“. Tohoto výrazu se používá pro stvořeného člověka, který je pomíjivý, přirozeně slabý a nakloněný ke hříchu.

Autor opět ironizuje: každému, kdo uzná, že je pouhý člověk, je jasné, že se musí vzdát hněvu a netrvat na něm. Mohl by snad při takové bezvýznamnosti a současné nerozumnosti počítat s usmířením svých hříchů?

Pamatuj na poslední věci a zanech nenávisti, mysli na svůj konec ve smrti a dbej na přikázání.
Pamatuj na přikázání a nechovej zášť vůči bližnímu, mysli na smlouvu Nejvyššího a přehlédni neúmyslná provinění.

Nejprve je třeba pamatovat na konec života. Život je krátký a vymezený. Sirachovec chce opět zdůraznit nevyslovenou myšlenku. Bůh chce plnost života, ale člověk jí zabraňuje vlastní zatvrzelostí. Jestliže je třeba život využít, pak je třeba vyhnout se každému napětí a nepřátelství. Ty jen umenšují radost ze života.

Člověka stejně očekává nakonec smrt. Má snad být život zničen neochotou vůči dobru? Člověk se má držet přikázání. Slovo přikázání má u Sirachovce přídech nepříjemného omezení. Argumentace však postupuje jinak: skutečnost ukazuje, že lidé se sami připravují o krásné stránky života. Bůh proto určil, jak má člověk žít – sám, ve společenství a před Stvořitelem. Výzva „pamatuj na přikázání“ je pokynem k jednání, jež vede k cíli. I když je konec života nevyhnutelný, může být sám život krásný a hodnotný, když se řídí podle pravidel, která člověku slouží.

 Zdržuj se sváru, budeš mít méně hříchů. Prchlivost rozněcuje svár.
Hříšný člověk znepřátelí mezi sebou přátele a vnáší pomluvy mezi pokojné.

V závěru úryvku se Sirachovec vrací ke svému hlavnímu záměru. Hovoří nyní k člověku, který si osvojil život podle přikázání. Takovému nepřipadá neuskutečnitelná výzva: „Odpusť svému bližnímu.“

Nedělní úryvek z Matoušova evangelia rozvíjí Sirachovcovy moudré úvahy Ježíšovým vyprávěním o nemilosrdném služebníkovi. I zde je závěr stejný: Od Boha nemůže očekávat odpuštění ten, kdo sám nedokáže odpustit.