Kalendář akcí

<< Březen 2022 >>
PÚSČPSN
28 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Sk 6,1-7

Ivana Meclová

 

O páté neděli velikonoční uslyšíme jako první čtení úryvek ze Skutků apoštolů. Nejprve se pokusme vžít do situace, o které svědčí prvních 7 veršů 6. kapitoly.

Nacházíme se v úvodní epoše církve, která stále žije v úzkém společenství s Židy. Má ale také už svá samostatná shromáždění, při kterých naslouchá učení apoštolů, modlí se a stará se o své potřeby. Příčinou prvního závažného sporu uprostřed křesťanské obce je charitativní péče o potřebné. Prvotní církev v Jeruzalémě se starala o chudé, zejména o vdovy ve svém společenství a zajišťovala je v materiální oblasti. Nejprve tuto službu chudým vykonávali pravděpodobně apoštolé osobně, snad ještě s pomocí několika dalších křesťanů, pocházejících ze židovství. To se ovšem nezamlouvalo křesťanům helénského původu a předkládají společenství stížnost, že jejich vdovy jsou při každodenním rozdělování pomoci přehlíženy. Nevíme, jestli byla tato stížnost oprávněná nebo jestli zde hrála svou roli žárlivost i na to málo, co bylo vdovám rozdělováno. V každém případě nemohli apoštolé dopustit, aby spor rozdělil obec. Věděli a byli přesvědčeni, že z jejich úřadu vyplývá právo vedení obce, na druhé straně měli také na paměti důstojnost a spoluodpovědnost celého společenství. Rozhodují se tedy svolat všechny učedníky a společně s nimi situaci řešit. Charitativní činnost byla u apoštolů nepochybně ve velké vážnosti. Charita náleží od počátku k podstatě církve, v ní se zachovává a zviditelňuje přikázání bratrské a sesterské lásky. Naplnění příkazu charity se dotýká člověka v jeho zištnosti a hrabivosti – a zabraňuje tak nezdravému lpění na majetku. Apoštolé uznávají nezastupitelné místo charity v křesťanské obci, navrhují proto, aby obec ze svého středu vybrala sedm mužů, kteří budou ustanoveni pro službu u stolu. Její důležitost se odráží v požadavku, aby kandidáti byli vybráni opravdu pečlivě. Mají mít dobrou pověst a být plni Ducha svatého a moudrosti. Pro tuto službu je nutná nejen vnější bezúhonnost a přirozená inteligence, ale navíc moudrost, kterou dává Duch svatý, moudrost plynoucí z niterného spojení s Bohem. Sami apoštolé se rozhodují pro povinnosti, které jsou nejbližší jejich poslání a které obdrželi od Pána, totiž pro modlitbu a službu slova. Služba slova v sobě zahrnuje především příkaz hlásání evangelia všem národům. K tomu patří modlitba nejen osobní, jak ji naučil své učedníky Ježíš, ale především služba modlitby ve společenství a se společenstvím obce. Apoštolé se vzdávají služby stolu, tedy starosti o materiální zabezpečení obce, pevně a jasně se rozhodují věnovat všechen svůj čas hlásání Božího slova, službě, ke které byli zavázáni Pánem a která vede k růstu obce. Návrh apoštolů se zamlouvá celému společenství. Je vybráno sedm mužů, zřejmě helénských křesťanů, protože všichni mají řecká jména. Na prvním místě je jmenován Štěpán, na druhém Filip, oba se ještě později objeví ve vyprávění o dalších osudech církve v Jeruzalémě. Další se jmenují Prochor, Nikanor, Timón, Parmén a Mikuláš -a není o nich nic bližšího známo, pouze poslední z nich, Mikuláš, bývá v tradici ztotožněn se stejnojmenným biskupem v Antiochii. Muži jsou představeni apoštolům, kteří na ně s modlitbou vzkládají ruce a ustanovují je tak do jejich úřadu. Proč bylo vybráno právě sedm mužů?V Bibli označuje číslo sedm tradičně „dokončení řady“, úplnost, plný počet nebo také dostatečný počet. Kniha Leviticus nařizuje např. sedmkrát kropit krví při oběti za hřích; při posvěcení jeruzalémského chrámu bylo obětováno sedm druhů zvířat; anděl Rafael v knize Tobijáš se označuje za jednoho ze sedmi andělů, kteří stojí před Hospodinem – a podobně. Jaké postavení mělo těchto sedm mužů v obci a jaké úkoly vlastně plnili? Způsob výběru sedmi jáhnů a jejich ustanovení do služby modlitbou a vzkládáním rukou napovídá, že se jednalo o určitý a trvalý úřad ve společenství, ne pouze o pomocnou nebo zástupnou roli ve chvíli, kdy se apoštolé nemohli věnovat některé ze svých povinností. V této souvislosti nelze také přehlédnout, že v celém řeckém textu Skutků apoštolů je uveden pojem „Dvanáct“ – rozumí se apoštolů – pouze při této příležitosti. Lze to chápat jako určitý protiklad nebo lépe paralelu k „Sedmi“ – rozumí se jáhnům. Oba počty pravděpodobně označují určitý úřad v obci. Pouze ze Skutků apoštolů těžko určíme, jaké byly přesně úkoly těchto sedmi mužů. Jejich služba byla bezesporu alespoň zpočátku podstatně odlišná od služby apoštolů, kteří si vyhradili službu slova. Těchto „sedm“ bylo v první řadě ustanoveno pro službu stolu, která v podstatě zahrnovala každodenní rozdělování materiální pomoci chudým ze společného majetku církve. Když však sledujeme činnost Štěpána nebo Filipa, vidíme, že významně zasahují i do služby slova. Štěpánova řeč před veleradou vede až k jeho mučednické smrti. Podobně také Filip káže v Samaří a v městech na pobřeží, je dokonce označen za „hlasatele evangelia“. Zdá se, že u obou ustoupila nakonec charitativní služba do pozadí. Poněkud jasnější představu získáme o činnosti sedmi jáhnů, jestliže se zaměříme na požadavky ohledně jáhnů v Prvním listu apoštola Pavla Timoteovi. Jáhnové mají být „čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu a ne ziskuchtiví.“ Tyto předpoklady poukazují na veřejný charakter jejich služby, kdy je důležitá umírněnost ve slovech i činech, stejně jako důstojnost a upřímnost jejich životního stylu. Pravděpodobně byli také správci majetku obce, měli možnost s ním volně disponovat, přijímali dary a rozdělovali je mezi potřebné. Před ustanovením do úřadu měli být vyzkoušeni, aby si celá obec mohla vytvořit úsudek o jejich křesťanském životě a vybrala skutečně pečlivě. Zmíněné požadavky vychází ze snahy nedávat nekřesťanskému prostředí důvod k obviňování a útokům. Pouze ten, kdo se svým chováním nekompromituje a nemá špatnou pověst, může svobodně konat službu, ke které byl povolán, aniž by vzbuzoval pohoršení. Lukáš zdůrazňuje ve Skutcích apoštolů, že jednota obce nesmí být rozdělena spory; že napětí vzniklé ve společenství a hrozící konflikt lze vyřešit, když se správně určí priority. Lukáš klade službu hlásání slova na první místo a zbavuje apoštoly služby stolu. Uvědomuje si však důležitost charitativní služby a z ní vyplývající pečlivý výběr kandidátů tohoto úřadu. Apoštolé zabránili svým rozhodnutím svolat všechny učedníky vznikajícímu dojmu, jako by církev byla jen věcí těch, kdo jsou zplnomocněni k jejímu vedení. A když požadovali od vybraných mužů určitou způsobilost, projevili tím starost, která by měla být vždy církvi vlastní, totiž aby muži pověřovaní službami jich byli skutečně hodni.

Abychom lépe porozuměli dnešnímu postavení jáhnů v církvi, musíme se nejprve vrátit k jejich kořenům a podniknout malý exkurs do dějin církve. První čtyři staletí života církve mělo jáhenství významné místo v církevní hierarchii a široce se uplatňovalo v životě křesťanských obcí. Dobové prameny, např. „Učení dvanácti apoštolů“, „Apoštolské konstituce“ nebo „Kánony apoštolů“ nás poměrně dobře informují o postavení jáhnů a jejich úkolech v církvi. Již od počátku existoval velmi těsný vztah mezi jáhnem a biskupem. Jáhen je nazýván spolupracovníkem a pomocníkem biskupa, okem a uchem svého biskupa. Byl svěcen k tomu, aby konal, co mu biskup nařídí, měl mu sloužit ochotně a bezúhonně. Jáhen se také stával prostředníkem mezi biskupem a lidem, např. shromažďoval stížnosti a žádosti věřících a předkládal je biskupovi, který jeho prostřednictvím odpovídal. Jáhen zajišťoval pořádek v obci, zejména při bohoslužbách, sledoval, zda na bohoslužbu nepřišel někdo nepovolaný, káral nevhodné chování věřících a mohl je v případě potřeby i vykázat z  chrámu. K jeho povinnostem patřilo i vyhledávání lidí v nouzi a poskytnutí odpovídající pomoci. Jestliže měl podezření, že biskup špatně spravuje příjmy obce, měl o tom uvědomit biskupskou synodu, která biskupa vyzvala, aby ze svého chování složil účty. Podobně když biskup propadl herezi, byl povinen se proti němu veřejně postavit. Chování a činnost jáhnů byly velmi brzy upravovány předpisy na synodách a koncilech. Jáhen měl být vzorem chování pro křesťany i nekřesťany, jeho poklesky byly považovány za zneuctění celé obce, proto také tresty byly přísnější než u ostatních věřících. Jáhen se musel vyznačovat zbožností, skromností a horlivostí, musel mít pevnou víru a dobrou pověst, musel vést řádný život a nedávat důvod k pohoršení. Sesazení z úřadu nebo také exkomunikace mu hrozila, pokud byl usvědčen z opilosti, hazardu, krádeže, smilstva, půjčování s úroky nebo z křivé přísahy. Jaké konkrétní úkoly měli jáhni? Při liturgii především asistovali biskupovi, konali katecheze, starali se o katechumeny, v případě nouze směli křtít, mazat olejem smrtelně nemocné a pohřbívat cizince. Od počátku byli pověřováni charitativními úkoly, osobně se starali o nemocné a chudé, navštěvovali vdovy a sirotky, vedli hospic pro ubytování cizinců. Sestavovali seznam chudých, kterým bylo rozdělováno jídlo ze společných prostředků obce. Z pověření biskupa mohli také vést venkovskou obec. Starali se o kajícníky, v případě těžkého provinění je poučovali o podmínkách, které musí splnit, aby byli znovu přijati do církve. Poměrně rozsáhlé pravomoci jáhnů a jejich úzký vztah k biskupovi měl v mnoha oblastech církve za následek nárůst jejich vlivu na život obce. Na začátku 5. století se proti tomuto trendu zvedla opozice. Zejména kněží vyčítali jáhnům rozpínavost, pýchu, opovážlivost a úplatnost. Také upozorňovali, že jáhni mají zájem jen o liturgickou službu a ostatní úkoly zanedbávají. I některé biskupské synody kárají jáhny, že raději zpívají žalmy, než aby se starali o chudé. Význam jáhenství v církvi byl pomalu, ale o to důsledněji potlačován, takže na konci prvního tisíciletí se stává pouze nutným a téměř bezvýznamným stupněm na cestě ke kněžství.

Snaha o obnovu jáhenství jako samostatného a stálého úřadu, včetně vymezení úkolů odpovídajících jeho důstojnosti, se poprvé objevila ve 30. letech 20. století a došla naplnění na II. vatikánském koncilu. V první řadě se jednalo o obnovení úkolů, které byly vždy jáhenství vlastní, ale během dějin postupně vymizely a většinou přešly do rukou kněží nebo řeholních společenství. Druhým cílem bylo rozšíření jáhenské služby o úkoly, které sice nejsou přímo doloženy v tradici, ale které vyplývají z nového obrazu diakonátu zejména v misiích. Je třeba zdůraznit, že jáhen není „náhradní kněz“ nebo „nedokonalý kněz“, který kopíruje úkoly nepřítomného kněze. Má své vlastní, důstojné úkoly, které vyplývají z jeho svěcení. Přijetí svátosti svěcení způsobuje u jáhna připravenost a způsobilost sloužit biskupovi jako Kristus sloužil svému Otci, být nástrojem služby v Božích rukou. Už od 2. století jsou jáhni označováni za „reprezentanty Krista“, jsou ztělesněním jeho služby, mají pomáhat budovat Boží království jako pomocníci biskupa. Kandidát říká při svěcení „jsem připraven“, nechává se tedy uchopit Bohem, který ho povolal, vnáší do své služby celý svůj život, všechny své schopnosti. Jáhen získává při svěcení specifický dvojí vztah – k Vykupiteli Ježíši Kristu a k Božímu lidu. Jáhen jako služebník biskupa slouží také všem členům církve, protože zastupuje biskupa v této jeho službě. Biskup sám světí své jáhny, aby byli jeho zástupci v očích věřících, ale zároveň zástupci věřících v očích biskupa. Jáhnu bytostně přísluší tato prostřednická funkce, stojí na pomyslné hranici mezi světem a církví, účastní se takzvané předběžné evangelizace, slouží lidem, kteří stojí na prahu církve, hledajícím, katechumenům apod. Stojí také na hranici mezi hierarchií a věřícími. Věřící ho většinou nevnímají striktně jako příslušníka hierarchie, zejména má-li rodinu a civilní zaměstnání, naopak díky svému svěcení nesplývá v očích kléru s ostatními věřícími. Tradice církve se shoduje na třech základních oblastech činnosti jáhna: liturgie, charita a pastorace. Všechny tři oblasti tvoří jednotu a nelze je od sebe oddělit. Je špatným pochopením jáhenství, stane-li se některý jáhen určitým „specialistou“ pouze v jedné oblasti a ostatní zanedbává. Tři základní oblasti vytváří jakoby strany rovnostranného trojúhelníku a pouze společně jsou v rovnováze. Služba pastorační nebo také služba hlásání spočívá nejčastěji ve vedení bohoslužeb slova a v přípravě dětí a dospělých na přijetí svátostí. V případě nedostatku kněží může být jáhen z pověření svého biskupa také správcem křesťanské obce. Působení jáhna při liturgii zahrnuje v podstatě pomocné činnosti, stává se prostředníkem mezi lidem a knězem, asistuje knězi nebo biskupovi a doprovází ho. Smí předsedat bohoslužbám, není-li přítomen kněz, uděluje křest, asistuje při svátosti manželství, vede pohřební obřady a uděluje svátostiny. Charita v životě jáhna nesmí stát na okraji, naopak musí být integrována do jeho středu. Služba jáhnů se zaměřuje především na lidi jakkoli potřebné, přistěhovalce, opuštěné děti, tělesně i duševně postižené, svobodné matky, trestance apod. Zaměřuje se na všechny, kdo se ocitli nejen v materiální, ale i v duchovní, osobní nebo náboženské tísni. Samozřejmě se po něm nežádá, aby všechny úkoly zvládl sám, má spíše úlohu koordinátora pomoci.

Všechny oblasti služby jáhna se musí vyznačovat rovnováhou a vzájemným propojením. Liturgie, jakkoliv je právem považovaná za vrchol jáhenské činnosti, se nesmí stát jedinou povinností bez aktivní pomoci bližním v nouzi. Eucharistie je podle sv. Augustina svátostí a znamením lásky, takové znamení se ale stává nevěrohodným, není-li zakotveno v opravdové každodenní lásce. Na druhé straně pastorační a charitativní činnost by se bez liturgického slavení stala pouhou humanitární pomocí bez nadpřirozeného rozměru. Životním rytmem jáhenské služby je přinášení a rozdávání. Když jáhen vystupuje s dary k oltáři, nese v nich sám sebe a přináší zároveň všechna svá setkání a zkušenosti z křesťanské obce. Rozdává přijímání, ale tím jeho služba nekončí; nosí Pána v sobě, přináší lidem Boha ve své službě každý den. Když při doxologii pozdvihuje kalich, klaní se Kristu a poukazuje na něj gestem vyjadřujícím „ne já, ale On“; hlásí se tak ke své službě nikoliv s hořkostí, ale s vděčností a pokorou.