Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu

Marie Zouharová

 

Zítřejší slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, nás vede k úvahám nad biblickými základy tohoto svátku.

Základní pravda víry o Panně Marii říká: je matka. Výpovědi Nového zákona, Otců i vyznání víry jsou jednoznačná od nejstarších dob. Tato nauka nemůže být zpochybněna historicky ani biblicky. Mariino mateřství je pak zcela spjato s pozemským životem Ježíše Krista. Je v těchto pramenech uváděno jako zvláštní: Maria se stala Ježíšovou matkou bez účasti muže, Maria se stala matkou Ježíše Krista působením Ducha svatého. Toto zvláštní mateřství je proto označeno jako panenské.

Obě skutečnosti, tedy mateřství i panenství, spjatost s Otcem, Synem a svatým Duchem vedly církev k dalšímu poznání: Maria je Bohorodička.

Následující doba ji ozdobila mnoha biblickými obrazy, z nichž některé se dostaly do mariánských litanií a modliteb, až už soukromých nebo i liturgických.

V této zbožnosti uzrály další dvě pravdy, které o Marii vyznává katolická církev: jedinečný dar svatosti vylučuje hřích – Maria byla uchráněna veškeré poskvrny hříchu díky zvláštní Boží milosti. V důsledku toho bylo pak zvláštním Božím činem oslaveno i její tělo.

První a nejstarší Mariin přívlastek zní: svatá. Řečtí Otcové tím myslili její zvláštní vztah k Bohu, účast na Boží svatosti.

Osobní bezhříšnost Mariinu hájí pak na Východě Hippolyt, na Západě zdůrazňuje sv. Ambrož Mariinu víru.

V 7. století se začal slavit svátek Početí Panny Marie.

Liturgická oslava Početí Panny Marie se konala nejprve na Východě, v 9. století přešla z Konstantinopole do jižní Itálie a na Sicílii. Koncem 11. století zavedl tento svátek ve své diecézi sv. Anselm z Canterbury a v té době se objevují náznaky této úcty také u nás v tzv. Opatovickém homiliáři. Z Anglie se svátek šířil i jinam. V roce 1476 rozšířil papež Sixtus IV. jeho slavení na celou církev.

V úvahách teologů se řešily hlavně dvě otázky: kdy byla Maria posvěcena a od čeho byla osvobozena?

Na konci 13. století se pokoušejí o novou odpověď Vilém z Ware a Duns Scotus:

1. Maria je „předem vykoupená“ – tj. uchráněna hříchu, a to

2. milostí Boží, která jí byla předem určena – milostí, kterou nalezla a byla jí naplněna podle Lukášova evangelia, kde se praví (1,28): „Zdrávas, milostiplná, Pán s tebou“ – a o několik veršů dále: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha“ (1,30).

Tato nauka se postupně stávala obecně platnou. Jednoznačně se pro ni vyjadřují papežové 17. století, například Alexandr VII.

8. 12. 1854 píše papež Pius IX.: „…autoritou našeho Pána Ježíše Krista, sv. apoštolů Petra a Pavla a naší vyhlašujeme, zvěstujeme a definujeme, že nauka, která učí, že blahoslavená Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí – zvláštní milostí a výsadou všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu – uchráněna vší poskvrny dědičné viny, je Bohem zjevená, a proto všemi věřícími má být vírou pevně a stále přijímána“.

Definice užívá výrazu Dunse Scota, že Maria nejen hřích neměla, ale že byla „uchráněna vší poskvrny“. Motivuje vyhlášení úctou k Bohu, jak to předtím činil sv. Augustin, Anselm a Tomáš. Uvádí také řešení otázky, zda byla Maria vykoupena Kristovým dílem: Marii se dostalo „milosti a výsad…vzhledem k zásluhám Ježíše Krista.“

Co se míní výrokem, že Panna Maria je o od prvého okamžiku svého početí uchráněna vší poskvrny dědičné viny?

V dřívějších dobách církve se slavil svátek vyvolení Panny Marie. Její neposkvrněné početí se v dějinách spásy považovalo za přípravu Panny Marie pro její zvláštní úlohu, se kterou ji poslal sám stvořilel světa. Bůh si připravuje posly pro jejich úlohy. V knize Izajáš (Iz 6, 5-7) například čteme: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů. Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Bůh sám připravuje svého posla k úloze zvěstovat lidem Boží slovo.

Církev pak vyznává, že Panna Maria není připravena teprve před svým povoláním, ale už od samého počátku je „uchráněna vší poskvrny dědičné viny“. Už od počátku si ji Bůh vyvolil a povolal.

Nauka o neposkvrněném početí Panny Marie se opírá o dvě místa v Písmu.

Ve Starém zákoně o První knihu Mojžíšovu (Gn 3,15): „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“. V Hospodinově zaslíbení prvním lidem po jejich pádu je několik významových vrstev. Pro mariologický význam jsou důležité dva momenty. Především je tu řeč o nepřátelství mezi hadem – symbolem všeho protibožského – a ženou. Kdo je tato žena? Rozhodně ne ta, která v tomto okamžiku právě hadovu svodu podlehla, tj. Eva. „Potomstvo ženy“, které zvítězí nad hadem, je potom v křesťanském výkladu církev, která nemůže přemoci hada bez Ježíše Krista. Kristus je vtělený Boží Syn a vtělení se nemohlo uskutečnit bez Marie. Maria má tedy zvláštní, mimořádnou a ojedinělou účast na vítězství nad hříchem.

V Novém zákoně je andělem oslovena jako „milostiplná“ (L 1,28), vyznamenaná Boží přízní a náklonností. Slovo milostiplná vyjadřuje „skutečnost, způsobenou svobodným Božím jednáním“, obdarování. Toto oslovení, nikoli samo setkání s andělem, Marii poleká. Anděl jí vykládá tento pozdrav biblickým citátem z proroka Izajáše (Iz 7,14): „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to znamená S námi je Bůh).“ V tomto smyslu nalezla u Boha „milost“ a tato milost spočívá v jejím vyvolení za lidskou matku od Boha poslaného Mesiáše, „Syna nejvyššího“, který nastoupí na Davidův trůn ve smyslu Nátanova proroctví (2 S 7, 12-14): „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.“

Maria nebyla „plná milosti a pravdy“ jako Kristus (J 1,14). Tuto plnost měl Kristus sám od sebe, ze svého božství. Ani to nebyla „plnost Ducha svatého“, kterou měl ve vytržení jáhen Štěpán ze Skutků apoštolů (Sk 7, 55). Bylo to radikální posvěcení a zasvěcení Marie k jejím úkolům. Celá její bytost byla proniknuta milostí, její jednání bylo zcela zapojeno poslušností do do díla celé nejsvětější Trojice. Zde ukazuje Lukáš, že již od počátku je Maria chápána jako ta, která je osvobozena od hříchu jinak než ostatní lidé. Jedná se zde o základní a podstatnou výpověď, která určuje osobní charakter Panny Marie – osvobození od hříchu.

Nauka o neposkvrněném početí není hlavním článkem katolické víry. Je logickým domyšlením významu Panny Marie v Božím díle stvoření, vykoupení a dovršení.

Ve svatosti Mariině vidíme původní Boží myšlenku o člověku v neporušenosti a v přátelství s Bohem.

Maria je prvním a novým stvořením, počátkem nového Božího lidu, příkladem a výzvou.

Marie byla člověk, skutečná žena. Její rodiče ji dostali darem jako všichni ostatní lidé dostávají své dítě darem od Boha. Ale lidstvo ji dostalo zvláštním činem Boží lásky jako plnou milosti, požehnanou mezi ženami, aby se mohla stát matkou jediného Vykupitele a Prostředníka, Ježíše Krista a Matkou naší.

Její mimořádná a ojedinělá svatost je zvláštním Božím dílem, nikoli její zásluhou; ale její naprostá oddanost Bohu je pro nás víc než výzvy proroků; její poslání je nám nejvyšším příkladem služby lásky: stojí skutečně nad námi, aby nás, stižené hříchem, přitahovala k Bohu.

Papež Pavel VI. říká: „Je blízká všem, kdo jsou čistého srdce. Ale i těm, kdo po něm touží. V moři špatnosti dává všem věřit v ideál nevinnosti. Je školou pravé lidskosti.

Její ojedinělá svatost je nám nadějí, že s její přímluvou dojdeme do pravé vlasti: k Otci a Synu a Duchu svatému. Když byla spolupracovnicí při vtělení, nemůže se neúčastnit dokonání Kristova vítězství nad hříchem. Proto ho byla uchráněna.“

V listu apoštola Pavla Efezanům čteme: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za děti.“

Druhý vatikánský sněm nevyhlásil žádný nový článek víry, ale zařadil pojednání o Panně Marii jako 8. kapitolu do konstituce o církvi. Název kapitoly zní: „O blahoslavené Marii Panně Bohorodičce v tajemství Krista a církve.“

V 56. odstavci zde čteme: „Otec milosrdenství chtěl, aby souhlas předurčené matky předcházel vtělení, takže žena nyní přispívá k dílu života, tak jako se kdysi podílela na smrti. To platí mimořádně o Ježíšově matce, jež přivedla nám na svět Život, který vše obnovuje, a proto dostala od Boha dary, odpovídající tak velikému úkolu. Není tedy divu, že mezi svatými Otci je zvykem nazývat Bohorodičku naprosto svatou, nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření. Panna z Nazareta byla od prvního okamžiku svého početí ozdobena jasem jedinečné svatosti a z rozkazu Božího je zdravena jako „milostiplná“.