Jaroslav Sýkora

Starozákonní termín spravedlnost má v hebrejštině jiný význam než jeho český překlad. V češtině slyšíme kořen, z něhož pochází i další česká slova –právo, pravda, pravý, kdežto původní význam hebrejského „cadýk“ je přítel.Síla přátelského vztahu a jeho upřímnost je víc než síla právního vztahu, který naznačuje český překlad. Termíny spravedlnost – spravedlivý se ve Starém zákoně objevují překvapivě málo v knihách Mojžíšových a podle očekávání velmi často v mudroslovné literatuře – v žalmech, příslovích a v knize Job. My se nyní podíváme na některé verše vybraných biblických knih, v nichž se oba termíny objevují, a pokusíme se přiblížit si jejich obsah.

První z biblických postav, o níž se dozvídáme, že byla spravedlivá je Noe – postava z modelových příběhů prvních jedenácti kapitol První knihy Mojžíšovy. Text nám sice neříká, jak se Noe spravedlivým stal, čteme však, že našel milost v Hospodinových očích, že byl bezúhonný a že chodil s Bohem (6,8n.). Tok vyprávění, k němuž ústí Noemova vyvolenost a záchrana, začíná v 1. verši 6. kapitoly zprávou o zkažení země a rozením zrůd ze synů božských a dcer lidských. Hospodin poznává, že stvoření je zlé a chystá se ho potrestat zkázou – potopou. Noe je ze zkázy vyňat, protože je spravedlivý. Noe svou spravedlnost získal postojem, který není vázán na právo či rozhodnutí, ale osobním vztahem k Hospodinu. Noe chodil s Bohem. Možná intuitivně, možná vědomě. Byl mu ale blízko. A právě tuto blízkost hodnotí Bible jako spravedlnost.

Druhá z biblických postav, o níž se dozvídáme, že je spravedlivá, je praotec Abraham. Čteme, jak Hospodin ujišťuje Abrahama, že bude jeho štítem – to znamená ochranou – a velice ho obdaruje potomstvem. Abraham Hospodinovým slovům o hojném obdarování uvěří a Hospodin to považuje za Abrahamův důkaz jeho opravdovosti. Abraham není spravedlivý tím, že dodržuje právo, ale díky svému opravdovému, pravdivému, správnému a upřímnému postoji k Boží vůli a jeho záměru. Činí tak jen silou své důvěry. Celou svou bytostí se spolehne na Boží slova.

Třetí z biblických postav, o níž se z Písma dozvídáme, že je spravedlivá je praotec Jákob. Slouží u svého strýce Lábana dlouhá léta za obě manželky, Leu a Ráchel, a dalších sedm let za stáda, která si chce odvést coby vlastní majetek zpět do země Kenaan. Uzavře se strýcem smlouvu, že všechny pruhované ovce a kozy, které se budou od daného dne rodit, budou jeho majetkem. Smlouva mezi Jákobem a Lábanem není uzavřena jinak, než ústní dohodou a slibem o poctivém a spravedlivém Jákobově jednání. Zaváže se, že Lábana neoklame. Dá mu své upřímné slovo. Není to Hospodin, kdo zde stanoví obsahu pojmu spravedlnost. Je to sám Jákob.

Mezi biblické postavy, které se stali obětí vlastní spravedlnosti, patří především Job. Čtenář se z biblického vyprávění dozvídá o sázce, kterou uzavírá Bůh se satanem a která má ověřit Jobovu bezúhonnost a přímost (1,1-12). Job je vydán satanovi cele všanc. Ten ho stihne vnitřní i vnější újmou: zahynou mu děti, služebnictvo a stáda – na těle mu naskočí bolestivé vředy. Ke vší jeho bolesti mu číši jedu přilévá i jeho vlastní žena, která mu spílá jako první mezi všemi. Zatouží dokonce po jeho smrti. Vinu přišlého neštěstí svaluje na Joba. Přátelé, kteří za Jobem přicházejí, nejdříve Joba litují a svůj soucit s jeho nesmírnou bolestí vyjadřují týdenním mlčenlivým pobytem v jeho blízkosti, avšak brzy jejich soucit vystřídá otázka po příčinách Jobova stavu, který si nedokáží vyložit jinak než podezřením, že tragédie je forma trestu, již zvolil Bůh, aby potrestal Jobovu nevíru, hříšnost, nespravedlnost, bezpráví a přestupek, jehož se pravděpodobně Job dopustil. Jobova jistota o vlastní spravedlnosti, přímost, bezhříšnost a bezúhonnost – to je jeho síla, kterou čelí řečnickým útokům svých přátel. Ti ale opakovaně vyvracejí jeho tvrzení a podemílají jeho sebejistotu. Job trvá na svém: byl a je spravedlivý. Odvolává se na své skutky, myšlenky a pocity, které byly a jsou upřímné, přímé a spravedlivé, avšak marně. Své přátele nepřesvědčil. Poslední argument, který proti němu vytáhnou a který má vyvrátit jeho jistotu ve vlastní spravedlnost zní: nemůžeš být spravedlivý už pouze proto, že jsi zdědil po matce vinu prvního páru Adama a Evy. Ti ztratili Boží blízkost kvůli touze po bohorovnosti, tedy kvůli tomu, že v zahradě Eden pojedli plody poznání dobrého a zlého (Gen 3,1-7). Jejich vina je dědičná a neunikne jí nikdo, „kdo se narodil z ženy“ (Job 15,14; 25,4), tedy žádný člověk. Ani spravedlivý Job! Přátelé Joba obviňují, že se chce ve své spravedlnosti rovnat Bohu, ba dokonce stát ještě výše (32,2). Jenže Job trvá na své nevině a svou spravedlnost nechápe jako bohorovnost a neposkvrněnost dědičným hříchem, ale jako upřímnost v jednání a myšlení, úctu a bázeň před Bohem a dodržováním všech přikázání Zákona (29, 14-17). Spor o Jobovu spravedlnost zdramatizoval a vyhrotil redaktor knihy Job rolí Boha, který pokračuje v dalších a závěrečných rozhovorech. Je Bohem Stvořitelem, pánem nad zlem, životem i smrtí, Bůh milující i trestající, který může vše, aniž by svůj úmysl a vůli zdůvodňoval. A takového jej také na závěr dramatu uznává i sám Job, aniž by spor o jeho spravedlnost byl pro čtenáře knihy dořešen. Spravedlivý Job svou spravedlnost obhájil, aniž by pochopil tajemné úradky Božích zkoušek, které jsou často bolestivé a sužující.

Přibližně polovina žalmů je v žaltáři zkomponována k liturgickým a osobním účelům králů davidovské dynastie. Ostatní jsou určeny zpěváckým skupinám nebo pro příležitostné účely pro slavení slavností a svátků. Zpíval a recitoval je i prostý lid – v žalmech 120-134 šlo například o tzv. poutní písně. Ačkoli autoři žalmů jsou neznámí a ačkoliv žalmy byly zkomponovány pro více účelů, přece jen je mezi nimi velká tématická podobnost, a to právě ve vyznání jedné z Božích charakteristik, jíž je právě Boží spravedlnost a uznání Boha jako spravedlivého. Naproti tomu žalmista sám o sobě ve srovnání s Bohem skromně přiznává, že je nespravedlivý (143,2). Ale jen ve vztahu k Bohu. Ví, že spravedlnost, na rozdíl od svévole, je vlastnost, kterou Bůh od člověka nekompromisně vyžaduje a která je Bohu mírou pro jeho spásu či záhubu (1,6). Spravedlivému Bůh žehná a ochraňuje ho (5,13), spravedlivého odměňuje podle práva (18,21), spravedlivého udržuje naživu a vede ho přímou cestou (23,3), ke spravedlivému obrací své oči, když volá o pomoc (34,16), je na straně spravedlivého, vede-li soudní spor (35,24), spravedlivý obdrží od Boha zemi a bude v ní bydlet navždy (37,29), Bůh se stará o spravedlivého a nedopustí, aby se zhroutil (55,23), spravedlivý bude zapsán do knihy živých (69,28), pro spravedlivého je zaseto světlo a radost pro toho, kdo má přímé srdce (97,11), spravedlivý najde příbytek před Boží tváří (140, 14). Spravedlnost je pro Boha tou největší obětí (4,6), a vyžaduje ji od člověka podobně jako pravdu, právo, milosrdenství, věrnost a pokoj (85,11). Spravedlnost a právo jsou pilířem Božího trůnu (89,15; 97,2), na němž Bůh sedí coby spravedlivý soudce (7,12), který soudí spravedlivě podle práva (9,9). Jednou rovněž přijde a „nebesa se zaradují, rozjásá se země, moře i s tím, co je v něm, se rozburácí, pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy zaplesají všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. On bude soudit svět spravedlivě a národy podle své pravdy“ (96,11-13).

Přísloví nejsou příběhy ani modlitby, novely či drama, ale stručné a monotematické rady a poučky, které shrnují lidskou zkušenost do snadno zapamatovatelné věty. Jsou tedy stále platné, neboť se neváží ani na místo, ani na dobu. V přísloví se často objevuje dvojice záporných postav – každá z nich je nositelkou opačných hodnot. Jsou jimi spravedlivý a svévolný.Boží přízeň je jednoznačně na straně spravedlivého, kdežto svévolníka Bůh nenávidí. Ověřme si to na následujících ukázkách: „Hospodin nedopustí, aby hladověl spravedlivý, kdežto choutkám svévolníků činí přítrž“ (10,3); nebo: „Spravedlivý bývá zachován, je-li v soužení, kdežto svévolník se dostane na jeho místo“ (11,8); nebo: „Svévolník bude sražen zlem, jež páchá, kdežto spravedlivý má útočiště i při smrti“ (14,32). – Spravedlivý není pouze ten, koho Bůh chrání, vede a zachraňuje, ale je to zároveň člověk morálnější, přínosnější pro blaho pospolitosti, duchovnější a rozumnější, kdežto svévolník je jeho pravým opakem. Zřetelné je to na těchto příkladech: „Mnohé požehnání spočine na hlavě spravedlivého, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí. Památka spravedlivého bude k požehnání, kdežto jméno svévolníků zpráchniví“ (10,6n.); nebo: „Jazyk spravedlivého je výborné stříbro, srdce svévolníků nestojí za nic. Rty spravedlivého připravují pastvu mnohým, ale pošetilci umírají na to, že jsou bez rozumu (10,20n.). – Kniha Přísloví byla podle tradice přisouzena coby autorovi moudrému králi Šalomounovi (1,1). Ačkoli je jeho autorství velmi nepravděpodobné, přece jen kniha neztratila na svém určení. Přísloví jsou nástrojem „jak poznat moudrost a kázeň, jak pochopit výroky rozumnosti, jak si prozíravě osvojit kázeň, spravedlnost, právo a přímost, aby prostoduší byli obdařeni chytrostí, mladík poznáním a důvtipem(1,2n.). Přísloví jsou tedy cestou ke spravedlnosti, jejíž směr ovšem vede přímo k Hospodinu.

Čtyři starozákonní knihy nám dovolily ukázat přesvědčivě a názorně významovou bohatost termínů spravedlnost – spravedlivý. Víme již, že se vždy váží k Hospodinu. V příbězích První knihy Mojžíšovy byla tato vazba vyjádřena spontánností ve vztahu mezi Bohem a Noemem. Podobnou sílu vztahu si získalo i důvěřivé Abrahamovo spolehnutí na Boží zaslíbení. V knize Job obhájil spravedlivý Job svou spravedlnost, dosvědčenou skutky i myšlenkami, před přáteli i Bohem. V knize žalmů jsme četli, že spravedlivý Bůh si na člověku nejvíce cení jeho spravedlnosti, která je vstupní branou do jeho království. A na závěr jsme zjistili, že k témuž cíli sloužila i přísloví. Spravedlnost je ve Starém zákoně hodnota, kterou se formuje právo, pravda, přikázání a zákon. Spravedlnost je vstupním klíčem do Božího království, za jehož dveřmi se rozprostírá Boží milosrdenství, světlo a pokoj.