Jaroslav Sýkora

Jestliže vezmeme do rukou některé vydání celé bible, zjistíme velmi snadno, že Starý zákon je asi čtyřikrát objemnější než Nový zákon. Zároveň víme, že starozákonní látka je obsažena i v novozákonních spisech. Budeme se nyní zabývat úlohou určit toto množství, všimnout si, kterou starozákonní látku autoři novozákonních textů vybrali, a na závěr se pokusíme zjistit důvody, účel a způsob použití starozákonních veršů pro novozákonní texty.

Začněme s čísly. David Stern, americký překladatel Nového zákona do angličtiny, zprůhlednil svůj překlad tím, že tučnými písmeny označil všechny starozákonní verše, poloviny veršů, slovní spojení nebo i jednotlivá slova, která měla ve starozákonních textech důležitou funkci a která v textech Nového zákona našla svou novou zvěstnou úlohu. Stern uvádí, že 484 starozákonních pasáží je na stránkách Nového zákona citováno 695 krát. Zjistíme snadno, že nejvíce starozákonních pasáží je převzato z pěti knih Mojžíšových – mezi nimi nejvíce z Páté knihy Mojžíšovy. Mezi prorockými knihami je nejvíce pasáží převzato z Izaiáše – velmi mnoho starozákonních pasáží pochází v Novém zákoně z knihy Žalmů. Naproti tomu nejméně často jsou citovány Druhá kniha královská, kniha Soudců, Jonáš a Nahum. Některé knihy nejsou citovány vůbec, jako například Rut, Ester, Jeremjášův Pláč, Kazatel, Píseň písní a jiné. Zůstaňme ještě chvíli u čísel: z 39 knih Starého zákona není v Novém zákoně citováno 12 knih.

Tato čísla nám dávají jasný obraz o známosti, důležitosti a častosti používání starozákonních knih v době prvního století, kdy žil Ježíš, jeho učedníci i apoštol Pavel. Proč je nejvíce pasáží z pěti knih Mojžíšových? Odpověď je jednoduchá. Všechny liturgické texty, které se v synagoze četly po celý rok, pocházely právě z pěti knih Mojžíšových. Proč Izaiáš? Protože právě texty tohoto proroka byly čteny nejčastěji jako druhé čtení v liturgickém roce synagogy. A proč žalmy? Protože žalmy sloužily jako každodenní liturgické texty – modlitby, zpěvy a chvály, které byly v chrámu zpívány a recitovány. Tímto pravidelným a opakujícím se užíváním a díky své výsadní roli v roční liturgii synagogy uložily se tyto texty do paměti Ježíšovi, apoštolům i věřícímu lidu, a to silněji než všechny ostatní biblické knihy.

Počet starozákonních pasáží v Novém zákoně je vysoký. Nutí nás to, abychom vybrali jen jeden spis a ukázali si na něm, jak autor zařadil starozákonní látku do kompozice celého textu a co tím sledoval. Nejlépe tomuto účelu poslouží Markovo evangelium, které pravděpodobně posloužilo jako předloha evangeliím podle Matouše a Lukáše. Český ekumenický překlad uvádí na všech stránkách při dolním okraji k jednotlivým veršům textu řadu odkazů na další biblické knihy Starého i Nového zákona, které jsou přístupné každému čtenáři bible, a proto z nich vyjděme i my. Napíšeme-li na list papíru pod sebe ty verše z Markova evangelia, ke kterým Český ekumenický překlad připojuje starozákonní odkazy, dospějeme k zajímavému údaji: je jich jedna sedmina z celého Markova evangelia! Tedy dost vysoký počet, abychom usoudili, že autor Marek velmi dobře znal starozákonní knihy a že pro kompozici svého evangelia použil jeho slovník, obraty, myšlenky a představy. Některé z těchto veršů jsou doslovnými citáty, jiné autorovi slouží jako doklad o naplněném zaslíbení a třetí skupina veršů, ta nejpočetnější, jsou verše podpůrné, které odkazují na podobnou situaci ve Starém zákoně. Podívejme se nyní na některé z nich.

Začněme od první skupiny starozákonních pasáží, které jsme nazvali skupinou doslovných citátů. První tři verše Markova evangelia jsou vlastně citací starozákonních textů. Můžeme si všimnout, že Marek zahajuje svou kompozici citací veršů, které připisuje Izaiášovi. Zjistíme však, že Izaiáš je autorem pouze druhého citátu (Mk 1,3), kdežto první citát je převzat z proroka Malachiáše (Mk 1,2). O čem verše vypovídají? Každý z obou starozákonních veršů má své domovské místo ve větším celku textu, jehož obsahem je spoluvytvářen i obsah jednotlivého verše. U Malachiáše (3,1) čteme: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu.“ Řečeno jinými slovy: Bůh před svým příchodem, posledním a definitivním, vítězným a soudícím, pošle posla, aby dokončil, co nevykonaly dlouhé generace kněží před ním – aby obrátil mysl a srdce izraelského lidu k Bohu – pokáním, obětí a dodržováním Mojžíšových přikázání. V rabínské tradici, kterou znal také Marek, je zmíněným Božím poslem Eliáš (Mal 3,23). On, a spolu s ním Mojžíš, bude o krůček předcházet Mesiáše, než nastane den Božího příchodu. Eliáš má mezi proroky a ostatními starozákonními postavami výjimečné postavení. Eliáš nezemřel, ale byl za živa vyvýšen do nebes na ohnivém voze (2 Kr 2,11).

Jak je tomu s druhým citátem? Izaiáš řekl: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu. Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ Ten volající hlas patří Bohu a jeho slova jsou určena izraelskému lidu, který byl Babylóňany přesídlen z Judska k městu Bábel na břehu řeky Eufrat. Volající Boží hlas sděluje přesídlencům útěšnými slovy, že se doba jejich nedobrovolného vyhnanství schyluje ke konci a s ní i míra nakupeného provinění za ne-víru, která byla nejvlastnější příčinou této bolestivé události. Bůh se opět sklání ke svému potrestanému lidu a Boží „návrat“ Izaiáš popisuje těmito obraznými obraty: Připravte na poušti cestu, vyrovnejte mu na pustině silnici.

Nyní se vraťme zpět k Markovi a nechejme se jím poučit, jak a s jakým záměrem použil oba verše pro svůj zvěstný záměr. Jeho kompozice evangelia je pro všechny čtenáře svědectvím VELKOLEPÉHO VYZNÁNÍ. V Markovi se dočítáme o ztotožnění postavy Eliáše s postavou Jana Křtitele, který vystoupil na poušti a kázal o nezbytnosti pokání. Ztotožnění Jana Křtitele s Eliášem je velkolepé vyznání, které dává nezbytný počátek příchodu Mesiáše, jímž je podle svědectví Ježíšových žáků a současníků Ježíš. Marek použil známé starozákonní verše, z nichž první (Mal 3,1) se na svém původním místě vztahoval k Eliášovi a druhý (Iz 40,3) byl hlasem útěchy pro izraelský lid, násilně přesídlený do Mezopotámie. Marek jim dává nový obsah – vyznává, že Ježíš je Mesiáš a že Boží příchod, poslední a definitivní, vítězný a soudící, je na dosah ruky.

Druhá skupina starozákonních pasáží v Novém zákoně jsou verše, které rovněž spojuje těsné pojítko osobního vyznání. Jde o pasáže, které na svém původním místě ve Starém zákoně u k a z u j í na postavu Mesiáše a s velkou dějovou přesností předznamenávají jeho vlastnosti, skutky, situace a chování. Těmto textům se však z časových důvodů nemůžeme věnovat podrobněji.

Nejpočetnější skupina veršů, které Český ekumenický překlad svým čtenářům nabízí, jsou odkazy novozákonní látky na verše Starého zákona,

které jsou vázány podobným motivem, situací, myšlenkou a údajem, jenž je již v důsledku svého stáří neprůhledný, a tedy nejasný,

a verše, které se opírají o právní výrok ze zákoníku v pěti knihách Mojžíšových. Nenajdeme zde ani citáty, ani doklady naplnění starozákonního zaslíbení a proroctví v Ježíši Kristu.

Vybereme jeden z každé podskupiny podpůrných veršů a ukážeme si na nich, jak nám pomohou objasnit Markův kompoziční a zvěstný záměr.

Ve Druhé knize Mojžíšově (Ex 24,8) čteme: Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov.“ Marek (14,24) praví o Ježíšovi: A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.“

Už při prvním poslechnutí vnímáme, že mezi oběma verši je přímý vztah, který tkví ve stejném motivu. Díky této podobnosti může jeden verš objasnit verš druhý. Společným motivem obou je smlouva, jejíž výjimečný, převratný význam je zviditelněn krví. Krev má v orientálním myšlení hodnotu života. Čteme-li oba verše pozorněji, zjistíme, že jsou mezi nimi i nepatrné rozdíly. Ve Druhé knize Mojžíšově uzavírá prostřednictvím Mojžíše smlouvu s izraelským lidem Hospodin a každý ze shromážděných takřka okusí její vlhkost a barvu, každý se jí dotkne, každý je jí pokropen. Je to krev obětních býčků. V Markově evangeliu uzavírá smlouvu Ježíš během večeře, při které se jí velikonoční beránek. Kolem stolu sedí úzký kruh jeho učedníků, kteří zde zastupují všechen lid. V okamžiku promluvy k učedníkům Ježíš krví nekropí, ani ji neprolévá. V poháru před ním je víno a nekvašený chléb. Ježíš dobrořečí Hospodinu za dary vína a chleba a říká: Toto je má krev. Učedníci rozumějí dobře této skutečnosti. Vědí, jak mají přijímat jeho slova a nepohoršují se nad nimi. Vědí, že za pozření krve by podle Mojžíšova zákona byli ukamenováni. Rozumějí svému mistru, jako by řekl: toto víno, čiré a rudé, tolik podobné krvi člověka a zvířete, je znamením mé smrti, mého blízkého konce. Již brzy bude za vás prolita a potvrdí význam mého poslání mezi vámi.

Dalším příkladem může být porovnání textu ze Třetí knihy Mojžíšovy (Lv 24,16), – kde čteme: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Božímu Jménu – s textem Markova evangelia (14,64): Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte? Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti.

V tomto verši se skrytě zrcadlí právní výrok, který znali a uznávali přítomní členové soudní rady, přísedící i Marek. Týkal se rozsudku za znevážení Božího jména, za rouhání. Rozsudek právní moci v procesu s Ježíšem se tedy opět musel opřít o autoritu Zákona. Tentokrát podle formulace ve Třetí knize Mojžíšově (Lv 24,16): Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Co řekl Ježíš tak rouhavého, že za to byl odsouzen? Odpověď najdeme v Markově evangeliu: Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Sebevědomé Ježíšovo přiznání k vlastnímu mesiášství před veleradou nebylo nejvlastnější příčinou, proč byl odsouzen za rouhání, ač kvůli svému mesiášskému nároku byl veleradou vyslýchán. Stalo se tak kvůli tomu, že ve svém vyznání a přiznání spojil své mesiášství a Mesiášovo vzkříšení v jedno. Věty já jsem auzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými představovaly pro Židy novou, dosud neznámou představa mesiáše, vzkříšeného před koncem věků, kterou nemohli přijmout. Odsoudili tedy ji i toho, kdo ji vyslovil.

Dostali jsme se dlouhou cestou srovnávání a výkladů domovských veršů ze Starého zákona a jejich přeneseného, nového užití v Markově evangeliu na samý závěr. Jistě tušíte, že bychom mohli pokračovat ještě dlouhé hodiny dál, neboť několik vybraných veršů z celkem 695 v celém Novém zákoně nám posloužilo jen jako úvod do tématu, jímž dnes byly „Ohlasy Starého zákona v Novém“. Dovolte mi je v několika větách shrnout. Dozvěděli jsme se o třech typech veršů – o doslovných citátech, o verších dokládajících splněné zaslíbení a o verších objasňujících a podpůrných, které se dále dělily na právní výroky a objasňující verše v přímém vztahu.

Jestliže jste během vysílání zjistili, že Novému zákonu nelze porozumět bez znalosti Starého, neboť mnoho z jeho zvěstného a myšlenkového bohatství nám zůstane skryté, pak tento výklad splnil svůj účel. Přeji vám hodně píle, trpělivosti a požehnání při objevování p r a v é h o smyslu novozákonních textů.