Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Úděl zemřelých podle Bible

Marie Zouharová

 

Křesťané převzali nauku o smrti z náboženství Izraele a připojili víru v konečné Boží vítězství nad smrtí, na kterém může mít člověk podíl.

V Izraeli a u jeho sousedů se setkáme s představou o říši mrtvých pod zemí.Toto místo nazývají šeol. V Izraeli neexistuje kult mrtvých, jaký byl běžný například v Egyptě. K zaříkávání mrtvých dochází jen příležitostně, např. ve 28. kapitole První knihy Samuelovy, kdy zavržený král Saul si dává před bitvou s Pelištejci vyvolat ducha zemřelého Samuela (1 S 28,3-25). Tyto praktiky však nebyly nikdy přijaty. Pátá kniha Mojžíšova obsahuje přímý zákaz vyvolávání duchů zemřelých: “Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých” (Dt 18,10-11). Zákazy svědčí nepřímo o víře Izraelitů v posmrtný život.

Šeol je chápán jako místo blažených i zavržených – podle osobního údělu. Zemřelí zde nežijí pravým životem, ale prožívají “stínovou existenci” – bez síly. Je to hrozné místo, jak čteme v 88. žalmu: “Což jsou známy v temnotě tvé diny, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?” (Ž 88,13). Místo, kam nedosahuje Boží ruka: “Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou”. Být v šeolu znamená být odříznut od Boží skutečnosti a od společenství živých.

V knize proroka Izaiáše se dočteme o zemřelých: “Mrtví neobživnou, stíny nepovstanou, neboť jsi je ztrestal, zahladils je, každou památku na ně jsi zničil” (Iz 26,14). Jakoby jedním dechem však prorok poučuje: “Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů” (Iz 26,19). Izaiáš není přesvědčen, že by v šeolu nebyl vůbec život, neboť o jednom z tehdejších králů napsal: “I nejhlubší podsvětí je kvůli tobě rozrušeno, čeká na tvůj příchod, probudilo kvůli tobě přízraky všech vojevůdců země. Všechny krále národů přimělo vstát ze svých trůnů. Ti všichni se ozvou a řeknou tobě: “Také jsi jako my pozbyl síly? Už jsi nám podoben! ..Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!” (Iz 14,9-10.15).

Do šeolu sestupují všichni. Job se modlí ve svém žalu takto: “Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé” (Jb 30,23). Dále se v knize Job dozvídáme, že šeol je věčným příbytkem, z něhož není návratu: “Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě” (Jb 7,9-10). Z mnoha textů vyplývá, že dobří i zlí mají zde stejný osud, neboť všichni stejně sestupují do propasti.

Sestupují tam zlí: “Ať je překvapí smrt, ať zaživa přejdou do podsvětí! Jen zloba je v jejich doupatech, je v jejich středu” (Ž 55,16). Sestupují tam však i dobří – jako na místo setkání všech, kdo žijí: “Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé” (Jb 30,23).

Zřetelné rozlišení osudu dobrých a zlých máme v knize Moudrosti: “Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni však jsou v pokoji. I kdyby se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost. Po malém utrpení dojdou velikého dobrodiní, neboť Bůh je vyzkoušel a shledal je hodnými sebe. Protříbil je jako zlato v tavící peci a přijal je jako zápalnou oběť. V čas Božího navštívení zazáří a rozletí se jako jiskry po strnisku. budou soudit národy a vládnout nad lidmi a Hospodin bude jejich králem navěky. Kdo na něho spoléhají, porozumějí pravdě, a věrní zůstanou při něm účastni jeho lásky, vždyť milost a milosrdenství patří jeho vyvoleným. Avšak svévolníci ponesou trest podle toho, jak smýšleli, že nedbali na spravedlivého a odpadli od Hospodina” (Mdr 3,1-10).

Na základě těchto textů o šeolu nemůžeme říci, že označovaly výlučně hrob. Existuje vývoj obsahu výrazu šeol: od nediferencovaného osudu všech zemřelých až k rozlišení dobrých od zlých.

Pozdní doba Starého zákona se zaměřuje na apokalyptickou naději ve zmrtvýchvstání. Takový náznak máme již v knize proroka Izaiáše: “Také na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v tebe….Hospodine, jenom ty nám můžeš zjednat pokoj, tak jako jsi nám odplatil za všechny naše skutky…Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Hle, Hospodin vychází ze svého místa, aby ztrestal nepravost obyvatel země” (Iz 26,7-21).

V knize Daniel máme svědectví pro víru v individuální vzkříšení: “Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze” (Da 12,2). Tento text vyjadřuje myšlenku zmrtvýchvstání a soudu. Je oporou mučedníků, kteří umírají pro spravedlnost. Také Druhá kniha Makabejská vypráví v 7. kapitole o mučednictví matky a jejích sedmi synů, protože nechtěli předstoupit židovský zákon. V době největšího útlaku se víra v Boží věrnost a moc stala nadějí na vzkříšení a nový, věčný život.

V době Ježíšově existovaly mezi Židy různé představy o posmrtném životě. Farizeové souhlasí se vzkříšením, ale saduceové je odmítají. Občasné rozpory mezi těmito skupinami nalezneme např. v Markově evangeliu: “přišli k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a ptali se ho: “Mistře, Mojžíš nám ustanovil: “Zemře-li něčí bratr a zanechá manželku bezdětnou, ať se s ní ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo sedm bratří. Oženil se první a zemřel bez potomka. Jeho manželku si vzal druhý, ale zemřel a také nezanechal potomka. A stejně třetí. A nikdo z těch sedmi nezanechal potomka. Naposledy ze všech zemřela i ta žena. Komu z nich bude patřit, až při vzkříšení vstanou? Všech sedm ji přece mělo za manželku.” Ježíš jim řekl: “Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží! Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův i Bůh Jákobův? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!” (Mk 12, 18-27) Také ve Skutcích apoštolů čteme: “Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: “Bratři, já jsem farizeus, syn farizeů. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.” Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí” (Sk 23,6-8).

Ježíš je stejného názoru jako farizeové: na konci časů vstanou mrtví k životu. Zmrtvýchvstání se týká spravedlivých i hříšníků. Ježíš poukazuje na skutečnost, že Boží moc je větší, než se saduceové domnívají. Víra v konečné vzkříšení mrtvých je důsledkem víry v existenci Boha, v jeho moc a věrnost. Bez víry v Boží existenci je nesmyslné mluvit o posmrtném životě, tj. o nové, Bohem dané šanci člověku.

Podle apoštola Pavla patří ke spáse dovršení dějin a záchrana celého – tělesně duchovního člověka. Ježíš otevírá dějiny svým zmrtvýchvstáním. Ty se naplní, teprve až všechny protibožské síly budou poraženy a jako poslední nepřítel bude zničena smrt, jak čteme v Prvním listu Korinťanům (1 Kor 15,26).

V listu Římanům popisuje Pavel souvislost mezi smrtí a hříchem. Prostřednictvím hříchu přišla do světa smrt, s překonáním hříchu bude i smrt zbavena své moci. Pavel srovnává Adama a Krista (Ř 5,12-19). Chce naznačit souvislost mezi hříchem, smrtí a ospravedlněním. Jako v Adamovi všichni zhřešili, tak v Kristu vstanou všichni k životu.

Tato událost je líčena jako budoucí, ale již nyní za ni Pavel děkuje v Prvním listu Korinťanům: “Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!” (1 Kor 15,56).

Jasné výpovědi o budoucích událostech nacházíme v Janových textech. “Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší hlas Syna člověka a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení” (J 5,28a). “Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít” (J 5,25). Jestliže člověk odmítá Ježíše, stává se zajatcem smrti. Naopak, spolehnout se na něj a věřit znamená záruku věčného života. Tato naděje je vyjádřena v Prvním listu Janově: “Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme. Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobní, protože ho spatříme takového, jaký jest” (1 J 3,2).

Druhý příchod Kristův není opakováním prvního, ani opakováním setkání s Kristem ve smrti jednotlivce. Znamená dokonání lidských dějin a celého světa v Bohu, naplnění Kristova díla spásy.