Pavel Kopeček

Druhý vatikánský koncil mluví o Církvi v dějinách spásy v devátém článku konstituce Světlo národů. Praví se zde: „Jako Izrael, putující po poušti, je nazýván Boží církví (2 Esdr 13,1; Nm 20,4; Dt 23,1), tak i nový Izrael dnešní doby, který putuje a vyhlíží věčné město, které přijde (Žid 13,14), se nazývá Kristovou církví.“

Tato koncilní terminologie má své opodstatnění v Písmu svatém, kde již ve Starém zákoně je židovský národ označován jako Boží církev. Chceme-li plněji pochopit slova konstituce Světlo národů, je třeba mít před sebou starozákonní obraz vyvoleného národa, který po svém odchodu z Egypta putuje pouští a směřuje do zaslíbené země.

V biblických knihách je Izrael, Hospodinův vyvolený národ, vykreslen ve své dějinném vývoji, ale také ve svých institucích, zákonech a způsobu života. Izrael můžeme sledovat z následujících tří hledisek:

1.  Utváření Izraele jako vyvoleného národa

Izrael jako vyvolený národ se členil do mnoha kmenů, klanů a rodin, vzájemně velmi různorodých a rozdílných. Na mnoha místech Starého zákona se však mluví o vědomí vzájemné sounáležitosti těchto skupin, které tvoří základ pro jeden národ. Pro všechny tyto skupiny jsou společným východiskem postavy patriarchů. Pozdější redakce biblického textu chtějí poukázat na úlohu Izraele jako Bohem vyvoleného lidu. Na základě vyvolení se jedná o jeden lid, jeden národ, který je svatým společenstvím. Synové Izraele, stále rozděleni podle kmenů, klanů a rodin, jsou vzájemně spojeni díky spojení se společnou tradicí, s patriarchy – Abrahamem, Izákem a Jakubem -, kteří přijali Boží příslib. Vzájemná sounáležitost ukazuje pozoruhodnou „plodnost“ vyvoleného národa (Gen 12,2; 13,16; 46,27). Lid se jeví jako „společenství synů Izraele“, potomci Jakubovi, dědici Božího zaslíbení, kteří sestoupili v malém počtu do Egypta, ale tam se stali velkým národem (Nm 1,46; 11,21).

2.  Vyvolený národ jako lid připravený k boji

Cílem Izraele je obsazení zaslíbené země, ale také vyhlazení zla a hříchu. Válečná akce, obsazení Kanánu, je viděna spíše jako činnost „kněžská“ než vojenská. Nejedná se jen o získání území a poražení nepřátel, ale o zničení zla tím, že se potrestá ten, kdo je způsobil. Největším zlem je modlářství, a proto i prvořadou snahou je uchovat vyvolený národ „čistý“, tj. prostý tohoto hříchu, nenakazit jím lid. Cíl vítězství nad pohanskými kulty je také eschatologický, konečné vítězství Hospodina, Pána celé země. Právě tato eschatologická perspektiva ukazuje odlišnost Izraele od okolních národů. Vojenské zástupy Izraele nejsou pouhá armáda, ale je to „společenství Boží“, přátelství s Hospodinem zástupů, s Hospodinem, který je vítězem ve válce.

3.  Vyvolený národ jako Boží lid

Odlišnost Izraele od ostatních národů se projevuje i v oblasti jazykové: v hebrejštině se Izrael označuje nejen pojmem národ, ale i lid a společenství. Slovo národ poukazuje na politické a zeměpisné charakteristiky, kdežto lid označuje spíše skupinu s krevními pouty. Izrael je spíše národem než lidem, protože rozhodující je jeho náboženská charakteristika. Ve Starém zákoně je lid Izraele nazývánspolečenstvím, ale tento výraz nemá vždy liturgický význam. Významové odstíny sahají od svolání přes Boží přítomnost a Zákon až ke smlouvě.

Když je společenství svoláno – shromážděno k liturgické oslavě nazývá se svaté společenství – pro svatost objektu, kolem kterého se shromáždili. Je jím stánek schůzky, znamení Boží přítomnosti a oblak nad ním vyjadřuje skutečnost, že Bůh chce mluvit ke svému lidu, že chce přebývat v jeho středu. Takto je Bůh přítomen během putování pouští, ale stejným způsobem je také přítomen v jeruzalémském chrámu, ve velesvatyni.

Ve vzájemném vztahu mezi Hospodinem a vyvoleným národem je vše stanoveno: důstojnost, povinnosti různých členů Izraele, hierarchie, rituální činnost, posvátné funkce, lidské ctnosti – a také osobní kvality a charakter člověka. Vše je viděno a hodnoceno v jedinečném a životodárném vztahu k Bohu, dárci života a požehnání.

Tento způsob života určité skupiny nebo národa se nazývá teokracie, tj. způsob života, podle kterého je Bůh viděn jako jediný Vůdce a Pán svého lidu. Hospodin je Bohem svého lidu, vede ho, bydlí s ním a bojuje za něj.

Israel má silné povědomí své vlastní identity a odlišnosti od jiných národů, protože žije ve zcela zvláštním vztahu ke svému Bohu. „Já jsem váš Bůh a vy jste můj lid“ – tato věta obsahuje a vyjadřuje vztah mezi Hospodinem a Izraelity. Vše určující vztah je postaven na dvou základních prvcích: navyvolení a smlouvě.

Vyvolení je slovo, kterým bývá Izrael označen jako vyvolený národ. Ve Starém zákoně se objevuje často, když se mluví o vztahu, který Bůh zakládá vůči svému lidu. Je to výraz, který v sobě zahrnuje vyvolení, dání přednosti před jinými a jistým způsobem i lásku.

Písmo svaté je protkáno úryvky, které mluví nejen o Božím vyvolení, ale také vyjadřují a poukazují na příčinu Božího vývolení. V Páté knize Mojžíšově čteme:

„Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.

Nikoli proto, že bys byl početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraona, krále egyptského. Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání“ (Dt 7,6-9).

Z tohoto úryvku před námi vystupují hlavní rysy vyvoleného lidu. Ten je:

1)  Božím vlastnictvím – text mluví o zvláštní přináležitosti Izraele Hospodinu: patří jemu, protože je jeho lidem;

2)  Bůh získal Izraele pro sebe – tato skutečnost odpovídá tomu, že Izrael je Božím vlastnictvím. Ale mohli bychom uvažovat, jakým způsobem získal Hospodin tento lid pro sebe. Odpověď nám dá sám biblický text v Druhé knize Mojžíšově. Po přechodu Rudým mořem a zázračném vysvobození z rukou Egypťanů, zpívá Izrael Hospodinu píseň, ve které zaznívají slova: „Padla na ně hrůza a děs; pro velikost tvé paže zmlknou jako kámen, dokud, Hospodine, neprojde tvůj lid, dokud neprojde ten lid, který sis získal“;

3)  Vedl ho svou rukou – Boží vedení se neomezuje jen na vyjití z Egypta, ale i na cestu pouští a pobyt v Zaslíbené zemi. Jedná se o obraz Hospodina, který je pastýřem svého lidu a který se často objevuje v mudroslovných knihách Starého zákona. Prorok Jeremiáš dokresluje obraz Božího vedení. Není to jen Boží ruka, která vede, ale která hledá a nalézá lidskou ruku, aby se s ní spojila. Jeremiáš píše: „Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl e egyptské země“;

4)  Jej vykoupil – otázka vykoupení je v našem textu spojena s vysvobozením z otroctví;

5)  Jej vysvobodil z otroctví Egypta – tento čin je v Písmu představen jako Boží dílo. Bůh je hlavní postavou, on vše určuje, člověk je jen jeho „nástrojem.“ Tato myšlenka jasně zaznívá v okamžiku kdy se Hospodin setkává s Mojžíšem a posílá ho k Izraelitům: „Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty“ (Ex 6,6-7).

Zde máme počátky povědomí, že Izrael je svatý lid – lid oddělený od Egypta, ale také od jiných národů: „…já jsem vás oddělil od každého jiného lidu“ (Lv 20, 24). V závěru Páté knihy Mojžíšovy oslavuje Mojžíš před svou smrtí Hospodina a děkuje mu také za jeho vyvolení: „Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice každého lidu podle počtů synů Izraele. Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob“ (Dt 32, 8-9).

Viditelným znamením tohoto oddělení od jiných a náležení Hospodinu je obřízka. Kněžská tradice ji představuje v souvislosti se smlouvou mezi Abrahámem a Hospodinem. Je v prvé řadě znamením Božího vyvolení a Boží lásky.

Obrazy vyvolení Izraele, které Starý zákon užívá, jsou četné: vlastnictví, vinice, stádo, syn, nevěsta Hospodinova. Tyto obrazy se objevují také v Novém zákoně a jsou aplikovány na Církev.

Otázka vyvolení je úzce spojena s pojmem smlouva. V biblickém světě bylo každé přátelství i spolupráce stvrzovány smlouvou. Biblické texty mluví v tomto směru jednoznačně:

“Vy všichni stojíte dnes před Hospodinem, svým Bohem, vaši představitelé podle vašich kmenů, vaši starší, vaši správci, všichni izraelští mužové, vaše děti, vaše ženy i tvůj host, který je ve tvém táboře, i tvůj drvoštěp a nosič vody, abys vešel ve smlouvu Hospodina, svého Boha, kterou Hospodin, tvůj Bůh, s tebou dnes pod kletbou uzavírá” (Dt 29, 9- 11).

Pojem smlouva může být v hebrejštině opsán třemi pojmy, které představují odlišné vnímání této skutečnosti. Zasluhují proto naši pozornost:

1)  poznání – podobně jako Bůh poznal Izraele, musí také lid poznat Hospodina jako svého Boha;

2)  milovat – Bůh si vyvolil Izrael jako své vlastnictví, protože ho miloval. Podobně musí Jákobovi synové odpovědět Bohu láskou. V této souvislosti máme vnímat přikázání lásky: “Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou” (Dt 6, 5).

3)  oddanost, věrnost a láska – právě tyto charakteristiky jsou obsahem smlouvy. Je tomu jak ze strany Boha, který je plný lásky a věrnosti, tak ze strany lidu. “Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly” (Oz 6,6).

V Novém zákoně se Církev nazývá novým Božím lidem – ve vztahu ke starému Božímu lidu, jímž je Izrael. Pisatelé novozákoních knih používají často výrazu Boží lid, celkem 140 krát. Ježíš Kristus je naplněním Zákona i proroků, církev, jakožto společenství s Kristem, je:

1.pravým Božím lidem,

2.pravým Izraelem – „A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování“ (Gal 6,16),

3.pravým Abrahámovým potomstvem – „Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahámovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Gal 3,29),

4.pravou obřízkou – „Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci“ (Fil 3,3),

5.pravým chrámem – „Nevíte, že jste chrám Boží a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“ (1 Kor 3,16-17).

Církev je tedy pravým Božím lidem, vyvoleným národem. Apoštol Petr ve svém prvním listu popisuje Církev jako Boží lid a používá k tomu starozákonních obrazů, kterými byl označován Izrael:

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží; pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování“ (1 Petr 2, 9-10).