Ludmila Černochová

Na své blízké zemřelé vzpomínáme zvláště tehdy, když si připomínáme, čím se zapsali do našeho života. Vzpomínáme také tehdy, stojíme-li u jejich hrobů. S celou církví
si každoročně 2. listopadu připomínáme všechny zemřelé, nejen ty, které jsme znali. Vyprošujeme jim plnou účast na slávě Kristově v jeho království světla, pokoje a věčné radosti. Věříme, že oni i my budeme jednou vzkříšeni.

V dnešním pořadu nabízíme společné zamyšlení nad pojmem „vzkříšení“ v Bibli.

Podívejme se nejprve, jak vnímaly pojem „vzkříšení“ národy, s nimiž byl biblický lid spojen nejen pozemskými cestami. Přírodní kult starého východu obsahoval důležitý mýtus mrtvého a znovu vzkříšeného božstva, který byl dramatickým přetavením lidské zkušenosti
se střídáním ročních období. Takovými božstvy byla egyptská Osiris, mezopotamský Tamúz nebo kanaánský Baal.

Staří Řekové viděli v těle překážku k opravdovému životu a čekali na dobu, kdy se duše osvobodí ze svých okovů. Život po smrti chápali jako nesmrtelnost duše, ale současně s tím odmítali jakoukoliv myšlenku o vzkříšení.

Židé byli pevně přesvědčeni o významu těla a domnívali se, že nikdy nemůže zaniknout. Proto věřili, že tělo bude vzkříšeno. Zároveň však tvrdili, že půjde o tutéž tělesnou schránku. Křesťané věří, že tělo bude nejen vzkříšeno, nýbrž i proměněno, aby mohlo být vhodným nástrojem pro život, který přijde (1 K 15,42n.).

Ve Starém zákoně se o vzkříšení hovoří málo. To však neznamená, že o něm neexistuje zmínka. Starozákonní lidé byli především praktičtí a soustředili se na úkol, jak žít svůj život ve službě Hospodinu, proto jen málo času věnovali spekulacím o příštím životě. Navíc nemůžeme zapomenout na skutečnost, že žili před vzkříšením Krista.

Nejzřetelnějšími slovy o vzkříšení je text ve 12. kapitole knihy Daniel: „Probudí se mnozí z těch, kteří spí v zemi prachu, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.“
(Da 12,2). Prorok zde zřetelně předpovídá vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých a jsou zde patrny důsledky lidských činů pro věčnost.

Bůh je jediným, svrchovaným Pánem nad životem i smrtí. Je to on, který daruje život

i vydává na smrt, přivádí do podsvětí a také odtamtud vyvádí. V 5. knize Mojžíšově stojí: „Podívejte se, že já, jen já jsem, mimo mne není jiný bůh, já usmrcuji a já oživuji, když udeřím, také uzdravím, nikdo z mých rukou nevytrhne.“ (Dt 32,39). Velmi podobnou výpověď nalezneme v 1.knize Samuelově, v její 2. kapitole: „Hospodin usmrcuje i obživuje, do posvětí přivádí a vyvádí též odtud.“(1 S 2,6). Má totiž moc i nad samým šéolem, jak bylo
ve starozákonní době nazýváno podsvětí, místo či stav po smrti, temné, stínové bytí bez radosti, daleko od Boha a opravdového života. Prorok Amos pronáší svými ústy Hospodinova slova: „Kdyby sestoupili do podsvětí , i odtamtud je má ruka vyvede.“ (Am 9,2).

O zázracích vzkříšení mrtvých nacházíme zprávy v 1. a 2. knize Královské. Nejprve čteme o proroku Eliášovi (1 Kr 17,17-23), který vzkřísí chlapce vdovy ze Sarepty, u níž nalezl příbytek. Eliášovo počínání je z pohledu Zákona povážlivé, protože dotýkat se mrtvoly znamenalo znečišťovat se. Eliáš se nad dítě sklání a po prosebném volání k Hospodinu vdechuje do dítěte život. Situace odkazuje na stvoření člověka (Gn 2,7), v němž Hospodin
do člověka vdechuje dech života, a naznačuje tak, že je to Hospodinova stvořitelská moc, která dítě přivede k životu.

V 2. knize královské pak čteme o proroku Elizeovi, který vzkřísí syna své hostitelky
(2 Kr 4,33n.). Způsob, jakým Elizeus přivádí dítě k životu, je totožný se způsobem oživení, které vykonal Eliáš. I on se k dítěti sklání a ze svých úst mu předává dech života. Dítě poté sedmkrát kýchne. Podle tehdejších představ odcházely z člověka kýchnutím zlé a ošklivé mocnosti, působící nemoc a smrt. A číslo „sedm“, symbol plnosti, ukazuje na dokonalost prorokovy pomoci.

Poslední zmínkou o vzkříšení v knihách Královských, je oživení jednoho Moábce, který byl pohřben do Elizeova hrobu. Bible říká, že toho muže hodili do hrobu Elizeova
a v okamžiku, kdy muž přišel do styku s Elizeovými kostmi, ožil a postavil se na nohy
(sr. 2 Kr 13,21).

Básnická kniha Job na situaci vzkříšení ukazuje slovy jejího hlavního, tolik zkoušeného, hrdiny:

„Ale já vím, že můj Obhájce (sv. Jeroným překládá Vykupitel) žije
a jako poslední vstane na zemi,
u sebe mě postaví po mém probuzení
a ve svém těle spatřím Boha.
Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí, ne jako nepřítele:
mé ledví v mém nitru po něm prahne.“ (Jb19,25-27).

Mezi další starozákonní texty, v nichž se mluví o tématu vzkříšení, patří žalmy.
Např. v Žalmu 16. čteme: „…nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.“ (Ž 16,10). Podobná slova nacházíme i v Žalmu 49., v němž po úvodním vybídnutí k pozornosti následují řádky, které nás zpravují o tom, že bohatství nechrání člověka před smrtí. Na ně pak navazuje úsek o osudu dobrých i zlých:

„Takové je chování těch, kteří důvěřují v sebe,

takový je konec těch, kteří se těší ze svého údělu.

Kladou je jak ovce do podsvětí,

smrt je pase a spravedliví nad nimi vládnou.

Jejich vzezření záhy pomine, podsvětí jim bude příbytkem.

Ale mou duši Bůh vysvobodí z podsvětí,

neboť mě vezme k sobě.“ (Ž 49,14-16).

V prorockých knihách se o vzkříšení mluví často ve spojením s izraelským lidem. Ten je připodobňován k nemocnému nebo umírajícímu či dokonce mrtvému. Prorok Ozeáš vyzývá:
„Nuže, vraťme se k Hospodinu:
on nás rozdrásal a on nás uzdraví,
on nás zranil a on nás obváže!
Po dvou dnech nám vrátí život,
třetího dne nás vzkřísí,
před jeho tváří budeme žít.“ (Oz 6,1-2).

Prorok Ezechiel říká, že Bůh svůj lid po zkoušce v exilu znovu vzkřísí, tak jako naplňuje životem vyschlé kosti (Ez 37,1-14). Izajáš hovoří o Jeruzalému, který bude pozvednut z prachu, v němž ležel jako mrtvý (Iz 51,17; 60,1), a také upozorňuje, že je to Hospodin, kdo přivede zemřelé k životu (Iz 26,19). Ozeáš pak klade následující otázku: „Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár?“ (Oz 13,14).

A jak mluví o vzkříšení Nový zákon? V evangeliích nacházíme zprávy o třech lidech, kteří již zemřeli, jiní za ně Ježíše prosili, a on je vzkřísil. Jsou to Jairova dcera, o jejímž vzkříšení můžeme číst v 5. kapitole Markova evangelia (Mk 5,21-42), dále syn naimské vdovy, o němž píše evangelista Lukáš (L 7,11-17), a Ježíšův přítel Lazar, o jehož vzkříšení nás zpravuje 11. kapitola Janova evangelia. Všechna tato vzkříšení jsou už narážkou
na zmrtvýchvstání Ježíšovo, které bude zcela jiného druhu.

K předpovědím o Ježíšově zmrtvýchvstání patří „znamení Jonášovo“, které nacházíme ve 12. kapitole Matoušova evangelia: „Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci.“ (Mt 12,40). Druhým znamením je znamení chrámu: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ (J 2,19). Z následujících veršů v textu se dozvídáme, že tato slova Ježíš vyslovil o chrámu svého těla.

O Ježíšově vzkříšení vyprávějí všechna čtyři evangelia (Mt 28,1-15; Mk 16; L 24;
J 20). Ježíš byl ukřižován, zemřel a třetího dne nalezli jeho hrob prázdný. Ježíš byl vzkříšen. Jeho tělo se však po této události vymyká podmínkám běžného života na zemi (J 20,17.19).

V Matoušově evangeliu Ježíš vystupuje jakožto vítěz z pekel. Spravedliví, kteří zde čekali, až jim bude zjednán přístup do nebeské radosti, vstávají a jdou mu vstříc. (Mt 27,52n.). Nejde o návrat do pozemského života a text nemluví o žádných zjeveních nebo neobvyklých jevech: jde o symbolickou předchuť událostí, ke kterým dojde na konci světa.

Evangelista Jan píše o životě křesťanů, který je předchutí vzkříšení. Nezabývá se tedy konečným vzkříšením mrtvých, protože je vidí uskutečněné v předstihu už v přítomném životě. Lazar, o němž víme, že vyšel z hrobu na Ježíšovo volání, představuje věřící, které Ježíšův hlas vyrval z moci smrti (sr. J 11,25n.). Také výroky týkající se schopnosti Syna člověka sdělovat život, jsou velmi konkrétní: „Amen, amen, pravím vám: přichází hodina – ano, už je tady – kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít.“ (J 5,25). Toto prohlášení je velmi blízké tomu, co podle 1. Janova listu zakoušeli první křesťané, že totiž pro své spojení s Kristem přešli ze smrti k životu (1 J 3,14).

Svatý Pavel mluví ve svých dopisech křesťanským obcím podobně, když zdůrazňuje velikonoční charakter celého křesťanského života. Upozorňuje na důležitost spojení s Kristem ve křtu (Ř 6,3-4). Nový život, do kterého křtem člověk vstoupí, není ničím jiným, než vlastním životem jeho Zmrtvýchvstalého (sr. Ef 2,5n.). V souvislosti se vzkříšením čteme v Pavlových listech také o hlasu anděla, o oblaku, na němž se zjeví Kristus při svém druhém příchodu i o průvodu vyvolených (1 Te 4,15n.; 2 Te 1,7n.; 1 K 15,52). Je to obvyklý rámec židovských apokalyptických textů, avšak základní událost je zde důležitější než způsob podání. Křesťanská naděje se totiž týká obnovy celé lidské osoby s úplným přetvořením těla, které se stává „duchovním“, nezničitelným a nesmrtelným (sr.1 K 15,35-53). Pavel rovněž píše o spravedlivých a o jejich spoluúčasti na Ježíšově slávě (sr. 1 K 15,12n.) a také
o očekávání tohoto stavu vykoupení těla (Ř 8,23).

Kniha Zjevení předkládá velkolepý symbolický obraz vzkříšení mrtvých
(Zj 20,11-15). Všichni, kteří byli v moci smrti v podsvětí, předstupují před soudce. Někteří vcházejí do nového života v proměněném vesmíru totožném s původním rájem a s nebeským Jeruzalémem (Zj 21.22). Ti, kteří tohoto vstupu nejsou hodni, jsou odsouzeni k „druhé smrti“. Všichni však jsou předem pozváni, aby putovali k životodárnému prameni: „Tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo.“ (Zj 21,6). Tím je zdůrazněno, že spása má charakter daru.

V tomto pořadu jme se zamýšleli nad tím, co nám o vzkříšení říká Bible. Slyšeli jsme o prorocích, kteří vzkřísili mrtvé po prosebném volání k Hospodinu. Vyslechli jsme Jobova slova, který s velkou důvěrou hovoří o Bohu, jehož spatří ve svém těle, když vstane k životu. Také víme, že některé starozákonní knihy mluví o podsvětí, jako místu smutku po smrti, z něhož vysvobodí Hospodin. Kéž tedy ten, který je vzkříšení a život (sr. J 11,25) jednou vzkřísí ty, na něž v den památky všech věrných zemřelých obzvlášť myslíme.