Petr Chalupa

O první neděli adventní v cyklu A následuje po prvním čtení stodvacátýdruhý žalm, který je v řeckém a latinském překladu uveden jako žalm stodvacátýprvní.

Část prvního verše, kterou s nepatrnou obměnou zpíváme jako odpověď – „do domu Hospodinova půjdeme s radostí“ -, je zřejmě úryvkem starobylé poutní písně. Potvrzují to i slova ze 4. verše: „tam – rozumí se do Jeruzaléma – vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy“. Musíme si ovšem všimnout také zvolání „Jeruzaléme“ ve 2. verši a proseb o požehnání pro Jeruzalém ve verši šestém a sedmém. Podle těchto proseb je žalm spíš takzvanou sijónskou písní. Ohledně vzniku celého žalmu si tedy můžeme představit, že úryvek poutní písně byl připojen k sijónské písni.

Žalm je charakteristický svým naprosto osobním vyznáním o podivuhodné spásné atmosféře Božího města Jeruzaléma.

Píseň má pečlivě promyšlenou stavbu: v 1. a 2. verši se hovoří o východisku a cíli pouti, od 3. po 5. verš zaznívá chvála na Sijón, ve verších 6. až 9. jsou vysloveny prosby o požehnání pro Boží město.

Žalm zpívá poutník, který vstoupil do svatyně spolu se svými bratry a přáteli. Svou písní oslavuje svaté město a vyprošuje mu požehnání. Nelze zjistit, který svátek se právě slavil.

Velmi obtížné je také stanovit, ve které době žalm vznikl. Někteří pomýšlejí na dobu makabejského povstání, jiní na stavbu jeruzalémských hradeb za Nehemjáše, další na obnovení chrámu po návratu z babylónského vyhnanství. V úvahu připadá i doba takzvané deuteronomistické reformy, kdy se Jeruzalém stal jediným poutním místem pro celého Izraele. Tento význam měl však už dříve – za krále Davida.

Žalmista začíná vzpomínkou na radost, která naplnila jeho srdce, když se doma dozvěděl o chystané pouti do Jeruzaléma.

Zaradoval jsem se, když mi řekli:
Do domu Hospodinova půjdeme!

Zdá se, že prohlášení „půjdeme do Hospodinova domu“ bylo ustálenou formulí, které se užívalo na začátku každé pouti. Svatý Augustin popisuje náladu, která panovala, když se poutníci vydávali na cestu, těmito slovy: „Pomyslete jen – když se připomene oslava mučedníků a uvede nějaké posvátné místo -, jak se scházejí zástupy na slavnost. Zástupy se povzbuzují tím, že se navzájem vybízejí: Pojďme, pojďme. A táží se: Kam půjdeme? Odpovídá se: Na to a to posvátné místo. Oslovují se takto navzájem a jakoby z jednotlivých plamínků vytvářejí jeden plamen. A tento plamen, vzniklý z rozhovoru, je vede až na posvátné místo a zbožné úvahy je posvěcují.“

Druhý verš se zabývá okamžikem, kdy poutníci vstupují jeruzalémskými branami do Božího města.

Už stojí naše nohy
v tvých branách, Jeruzaléme!

Jeruzalém je osloven jako živá osoba. Vstup do svatého města je tak významným okamžikem celé pouti, že musí být v písni zachycen. Následující verše oslavují vyvolené město.

Jeruzalém vystavěný jako město,
spojené v jeden celek.

Žalmistův údiv vzbuzují nejprve hradby. Můžeme se domnívat, že tato slova kdysi doprovázela slavnostní obchůzku po jeruzalémských hradbách. Z pokolení na pokolení se vyprávělo o nedobytnosti Jeruzaléma. Třetí verš se zabývá opevněním města, čtvrtý zdůrazňuje význam jeruzalémské svatyně pro izraelské kmeny. Od doby, kdy král David učinil Jeruzalém hlavní svatyní dvanácti kmenů, putoval Boží lid do Jeruzaléma. Odštěpení severní říše ohrozilo sice význam svatyně, lze však říci, že si své svrchované postavení udržela po celou dobu královskou.

Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy,
jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno.

Izrael jako společenství 12 kmenů je zde posvátnou veličinou, která převyšuje oba státní útvary, severní a jižní říši. „Zákon“ znamená základní ustanovení a řád. Podle nařízení ze Druhé a Páté knihy Mojžíšovy (Ex 23,17; 34,23; Dt 16,16) měl každý Izraelita třikrát do roka putovat na místo, které si Hospodin vyvolil, aby tam Boha chválil a děkoval mu. Pouť se konala o hlavních svátcích: o velikonocích, letnicích a svátku stánků. Ve svatyni přinášeli poutníci předepsané oběti.

Tam stojí soudní stolce,
stolce Davidova domu.

Obzvláště důležitou institucí při hlavní svatyni v Jeruzalémě musela být soudní praxe. Ve svatém městě stojí soudní stolce, ze kterých vyhlašovali rozsudky příslušníci Davidovy dynastie. O Šalomounovi čteme, že „udělal i trůnní síň, kde soudil“ (2 Kr 7,7). Z některých míst Starého zákona vyplývá jednoznačně, že král byl nejvyšším soudcem, přinejmenším nejvyšší odvolací instancí od místních soudů v branách měst. Snad měl také vyhlašovat Boží právo kmenům, které se sešly k hlavní svatyni. Měl uplatňovat právní předpisy v nových situacích.

Později, po návratu z babylónského zajetí až do doby Ježíšovy, měla tuto pravomoc velerada – ovšem v omezené míře.

Rovněž k Mesiáši, proroky zaslíbeném a lidmi očekávaném, patřilo, že bude vykonavatelem práva v síle Boží milosti (Iz 11,3).

V šestém verši vyzývá žalmista k prosebné modlitbě za Jeruzalém a k vyprošování požehnání Jeruzalému.

Vyprošujte Jeruzalému pokoj,
ať jsou v bezpečí, kdo tě milují!

Hebrejské slůvko šálóm znamená nejen pokoj, ale také spásu, štěstí, blahobyt, požehnání a zdar. Navíc je toto slovo obsaženo v názvu Jeruzaléma. Autor hebrejského textu nám nabízí malou slovní hříčku.

Své vlastní žehnání pak uvozuje výzvou:

Ať vládne mír v tvých hradbách,
bezpečnost v tvých palácích!

Vyprošované požehnání se však nyní netýká politického bezpečí posvátného místa, ale návštěvníků, žalmistových „bratří a přátel“, kteří mají poznat spásu ve vyvoleném Božím městě:

Kvůli svým bratřím a přátelům
budu říkat: Pokoj v tobě!

Prosby jsou zaměřeny na Hospodinův dům, který je vlastním středem Jeruzaléma a který je uctíván jako místo Boží přítomnosti.

Kvůli domu Hospodina, našeho Boha,
budu ti přát štěstí.

Jeruzalém je tedy vyvoleným místem Boží přítomnosti, místem, na kterém se shromažďuje Boží lid. Každý jednotlivec pomýšlí na toto místo s radostí a láskou. Ve velkém zástupu účastníků bohoslužby, kteří pocházejí ze všech izraelských kmenů, uctívá Hospodinova ustanovení. Zvláštní význam má v Božím městě soudcovský úřad Davidovců a spása, která se v opěvněném městě týká všech Izraelitů.

Mezi poutníky přicházel do Jeruzaléma rok co rok také Ježíš (Lk 2,41). Je pravděpodobné, že se modlil tento žalm během poutí. Snad proto se 122. žalm nachází v Denní modlitbě církve spolu s dalšími dvěma poutními písněmi v doplňovacím cyklu žalmů pro dopolední modlitbu uprostřed dne nebo v prvních nešporách z neděle čtvrtého týdne.

Ježíš obdivoval „mohutné stavby“ (Mk 13,2) a svaté město miloval tak, že nad ním zaplakal (Lk 19,41). Přál mu ze srdce spásu, ale spásná funkce chrámu měla podle Otcova úradku pokračovat v něm a jeho církvi. Ve vztahu k Marii jako obrazu církve se žalm uvádí ve druhých nešporách společných textů o Panně Marii.

Lásku k Jeruzalému ve 122. žalmu nelze však přenášet na jakoukoli stavbu nebo na instituční podobu církve – i když se žalmu užívá při druhých nešporách ve dnech, kdy se slaví „posvěcení kostela.“ Novozákonní porozumění bude vycházet ze slov: „kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!“ Bratři a přátelé, kteří se shromáždili ve jménu Ježíše Krista, jsou podle apoštola Pavla Jeruzalémem nové smlouvy a Božím Izraelem (Gal 6,16). Autor listu Židům říká totéž jinými slovy: „Přistoupili jste k hoře Sijónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému“ (Žid 12,22). Podobně čteme v listu Efesanům: „Jste jako budouva: její základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je hlavní kámen v rohu stavby. On působí, že v té stavbě je všechno pevně spojeno dohromady, a tak z ní vyrůstá svatý chrám v Pánu. Protože jste spojeni s Kristem, tvoříte i vy působením Ducha část onoho Božího příbytku“ (Ef 2,20nn).

Je-li pro nás pozemský Jeruzalém nejposvátnějším místem na světě, neubráníme se spolu s autorem Janova zjevení, abychom o něm neuvažovali také jako o obrazu naší absolutní budoucnosti: „Viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi“ (Zj 21,2n). Rozumíme nyní důvodům, které vedly k zařazení tohoto žalmu do eucharistické liturgie o slavnosti Ježíše Krista Krále v cyklu C a na první neděli adventní v cyklu A.

Začátek doby adventní připomíná vždy příchod Božího přebývání mezi námi. Text starobylého žalmu nás vybízí, abychom šli s radostí vstříc nové skutečnosti, kdy budeme bez jakéhokoli omezení Božím lidem.