Alžběta Drexlerová

Milí posluchači, v liturgii této neděle uslyšíme žalm číslo 128. Při jeho poslechu můžeme přemýšlet, proč byl vybrán právě na svátek Svaté rodiny:

Poutní píseň. Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.
Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu.
Tvoji synové budou jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina.
Požehnej tě Hospodin ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života,
abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!

Žalm začíná přáním požehnání pro každého Izraelitu, který žije věrně s Hospodinem. Ke konci žalmu nacházíme přání štěstí pro Jeruzalém a poslední slova žalmu jsou přáním pokoje pro celý Izrael. A tak i Izraelita, který putoval s touto písní na rtech do Jeruzaléma, kráčel s vědomím, že uctívá-li Hospodina tímto způsobem, bude jeho život požehnán. Bude-li se každý Izraelita klanět Bohu v Chrámu, bude požehnán i Jeruzalém, a spolu s ním i celá Izraelská země. Požehnání Hospodinovo ovšem začíná u mezilidských vztahů, u vztahů s těmi nejbližšími, s ženou a dětmi. Jsou-li tyto vztahy založené na Hospodinu, stojí na něm celá země.
První verš jakoby nás naváděl na začátek prvního žalmu vůbec, který zní: Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Ž 1,1-2). A podobně začíná i stodvanáctý žalm: Blaze muži, který se bojí Hospodina, který má velkou zálibu v jeho přikázáních (Ž 112,1). Blažeností je již samotné přebývání u Boha a Jeho následování, ale u obou těchto žalmů, stejně jako u našeho dnešního žalmu, následuje výčet následků, jaké má chování zbožného muže na jeho život.
Prvním následkem je: Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. To, že práce člověka není marná, a že z ní sám má užitek, je pokládáno za Hospodinovo požehnání. Ve Starém zákoně nalezneme několikrát hrozbu, že nebude-li Izrael následovat svého Boha, jeho úrodu sklidí pronárody: Jestliže zavrhnete má nařízení a zprotivíte si mé řády, takže nebudete plnit všechny mé příkazy, ale budete porušovat mou smlouvu, pak já vám učiním toto: Navštívím vás hrůzou, úbytěmi a zimnicí, pohasnou vám oči a budete plni zoufalství. Nadarmo budete sít obilí, snědí je vaši nepřátelé (Lev 26, 15-16). Podobná hrozba se objevuje i v Deuteronomiu v situace, kdy před vstupem do zaslíbené země Mojžíš sděluje izraelskému lidu zlořečení, která na něj padnou, pokud nebude poslouchat Hospodina, svého Boha, a jeho přikázání. Mezi ně patří i toto: Plodiny tvé role i veškerý tvůj výtěžek pozře lid, který jsi neznal, napořád budeš týrán a utiskován, po všechny dny (Dtn 28,33). Vidíme tedy, že jíst plody své práce není ve starozákonním myšlení žádnou samozřejmostí, ale požehnáním, těsně spjatým se spravedlivým životem člověka a s Božím milosrdenstvím. To dosvědčuje i žalm 85: Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody (Ž 85, 12-13). Mezi nebem a zemí, bohabojným srdcem a hojností hmotných statků, je soulad.
Další odměnou bohabojného Izraelity je šťastné manželství: Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Spravedlivý Noe zasadil vinici do země poté, co Bůh slíbil, že jí již nikdy nebude zlořečit. Existence vinic na zemi je tedy znamením Božího požehnání i přes Adamův hřích. Bůh svému lidu slibuje a dává zemi bohatou na vinice, a izraelský lid samotný je často v Písmu přirovnáván k vinici, o níž Bůh – vinař starostlivě pečuje. Mesiánská doba je proroky popisována také v souvislosti s vinicí: Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů (Mich 4,4). Vinná réva a vinice jsou také častým motivem v Písni písní. Proto je-li manželka zbožného muže přirovnána k vinné révě, je v tomto přirovnání zahrnuto Boží požehnání zemi a také plodnost lidské lásky. Jde o lásku čistou, výlučnou, jak naznačuje obrat „uvnitř tvého domu“. Také láska mezi Ježíšem a jeho učedníky je vyjádřena obrazem vinné révy: Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic (Jn 15, 5).
Mezi nejcennější plody lidské lásky patří děti, a ty jsou dalším požehnáním  spravedlivého věřícího: Tvoji synové budou jako výhonky oliv kolem tvého stolu. Na mnoha místech Starého zákona jsou spolu se syny zmiňovány i dcery, zde je však řeč jen o synech, podobně jako v předchozím žalmu: Hle, Hospodinovým darem jsou synové, odměnou je plod lůna. Čím jsou bojovníku šípy v ruce, tím jsou synové z mladých let. Šťastný muž, který jimi naplnil svůj toulec… (Ž 127, 3-5). Obraz hojnosti se zde opět ozývá se slovy: kolem tvého stolu. Stůl je místem, kde se rodina nejčastěji schází celá, aby všichni členové spolu užívali nejen dobrého jídla, ale i vzájemné přítomnosti, sdílení.
Z celého žalmu jakoby vysvítala paralela mezi domem rodiny a izraelskou zemí, přičemž obojí se vztahuje ke svému středu: stejně jako stůj je středem domu, Jeruzalém je středem Izraele. Je-li požehnán rodinný stůl, je požehnána celá rodina. Je-li požehnán Jeruzalém, je požehnán celý Izrael. Také manželka se nachází „uvnitř domu“, což ještě zvyšuje celkový dojem kompaktnosti a celistvosti.
Synové zbožného muže jsou přirovnáni k olivovým výhonkům. Podobně jako vinná réva, i olivovník je v Písmu velmi častým symbolem. Pokud pomineme bohatou symboliku oleje, který se z oliv získává, strom sám bývá znamením života, zasazeného v Hospodinu. Například v žalmu 52 slyšíme výrok spravedlivého muže: Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, stále se spoléhám na Boží slitovnost  (Ž 52,10). Ve svém proroctví proti nevěrnosti Izraelitů říká prorok Jeremiáš: Zelenající se olivou, krásnou a s nádherným ovocem, tě nazval Hospodin. S velikým hukotem zanítí pod ní oheň a ten stráví její ratolesti. (Jr 11,16). Vinný kmen vydává své hrozny a manželka rodí děti, a tak přispívá k zachování Izraele. Děti jsou potěšením zbožného muže, a jsou přirovnány k výhonkům oliv, jejichž svěží zeleň je znamením síly a dává hojnou naději.
Další verš žalmu shrnuje: Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Následuje verš, který mohl být pravděpodobně užíván při liturgii v jeruzalémském chrámu, během níž se vítali poutníci z celé země: Požehnej tě Hospodin ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života, abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
I na jiných místech Starého zákona nacházíme hojné zmínky o tom, že Bůh vyvolil Jeruzalém za své sídlo, a tam odtud rozdává své požehnání svým věrným. Jako příklad můžeme uvést žalm 133: Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu: jak hermonská rosa, která se snáší na siónskou horu: tam uděluje Hospodin požehnání, život navěky (Ž 133,1 a 3). A hned následující žalm končí veršem: Požehnej ti Hospodin ze Siónu, který učinil nebe i zemi (Ž 134, 3). Následky toho požehnání jsou dva, které souvisejí s paralelou domu a Izraele, o níž jsme již mluvili. Poutník, který je takto požehnán, má v první řadě vidět štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. V druhé řadě má vidět syny svých synů.
Co to znamená, vidět štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života? Znamená to každý rok třikrát putovat do Jeruzaléma na slavnost Pesachu, slavnost týdnů a slavnost stánků, a klanět se Hospodinu. Znamená to vidět, že Izrael je svému Hospodinu věrný a dodržuje jeho přikázání. Potom bude Hospodinovo požehnání proudit na celou zemi, Jeruzalém bude stát neporušen ve svých hradbách a nebude dobyt pohanskými nepřáteli. Chrám nebude zneuctěn pohanskými modlami a Boží uctívání bude moci svobodně pokračovat. Potom také Boží požehnání naplní dům každé rodiny, a otec uvidí syny svých synů, a bude se z nich radovat stejně jako Josef, který viděl své syny do čtvrtého pokolení, ještě než zemřel ve věku 110 let. A stejně jako Jób, jehož život skončil v hojném požehnání: Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení. I zemřel Jób stár a sytý dnů (Jb 42, 16-17). Také v knize Přísloví jsou vztahy mezi vzdálenějšími generacemi ceněny jako velký poklad: Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové (Př 17,6).
Celý žalm je zakončen přáním: Pokoj v Izraeli! Požehnání jednotlivých rodin i Jeruzaléma tedy vrcholí v přání pokoje pro celý Izrael, pro celý Boží lid. V křesťanské tradici je tento žalm vykládán jako přirovnání církve k velké rodině, v níž je panna Marie matkou všech věrných křesťanů. Ti se shromažďují kolem stolu Páně a přijímají zde Boží milosti, a to zejména v eucharistii. A tak přeji nám všem, milí posluchači, aby ve všech našich vztazích a všech našich rodinách zavládl Kristův pokoj, a aby se na nás uskutečnilo ono přání pokoje, se kterým se v Novém zákoně setkáváme nejčastěji, a které zní: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.