Marie Zouharová

Responzoriální žalm 5. neděle postní v cyklu A, žalm 130., patří mezi takzvané poutní písně. Tato menší sbírka žalmů uprostřed žaltáře začíná žalmem 120. a končí žalmem 134. Patří k celkem 15 žalmů. Toto číslo nemusí být náhodné. Může nás vést k některým místům ve Starém zákoně a pomůže nám vidět text v neočekávaných souvislostech. Žádné z míst, na kterých se vyskytuje, není bezvýznamné. Může se vázat ke svátkům, ke slavnostem – kdy Izrael v Jeruzalémě předstupoval před Hospodina v chrámě, do kterého putoval právě za zpěvu těchto písní. Patnáctý den v různých měsících je dnem svátku. Připomíná také den Hospodinova oslovení proroka Ezechiela. Tento den je také dnem vyjití z Egypta, dnem kdy na poušti Sin obdrželi Izraelité křepelky a manu z nebe. Připomíná tak nasycení od Hospodina, které poutníci – ovšem v duchovním smyslu – očekávali při příchodu do Jeruzaléma. Zde se mohou obracet na Boha se svými prosbami a budou vyslyšeni.

V Kralické bibli je tato sbírka žalmů označena jako Písně stupňů. V doslovném překladu z hebrejštiny lze pomýšlet na stupeň, schod, ale také na vystupování. V hebrejské bibli se každé putování do Jeruzaléma nazývá vystupováním a každý odchod z Jeruzaléma sestupováním. Nevychází se jen z toho, že Jeruzalém leží v horách, a tedy když jdeme směrem k němu, stoupáme – a naopak, když odcházíme, sestupujeme. Jeruzalém představuje oblast duchovně vyšší a ostatní místa jsou duchovně nižší. Proto i na duchovní rovině, pokud se srdcem obracíme, stoupáme – jdeme do Jeruzaléma – v opačném případě klesáme.

Hebrejský výraz stoupání je v užším významu termínem pro výroční pouť do chrámu. Židé se snažili putovat do Jeruzaléma alespoň jedenkrát do roka, a to především o velikonocích. Byly to pro ně nejvzácnější chvíle roku a života. Prožívali zde to nejdůležitější, co může člověka potkat, a to je setkání s Bohem a jeho slovem, které bylo zvěstováno v chrámu. Zde se také dověděli věci nové a byly jim připomenuty ty, na které dávno zapomněli. Vše jim mělo pomoci jít po cestě k Hospodinu i v ostatní, všední dny. Tato pouť byla vždy namáhaná. Každý člověk musí vynaložit určitou námahu, aby zaslechl, co mu chce Hospodin sdělit.

130. žalm je jedenáctou skladbou v cyklu poutních písní. Patří mezi nejznámější žalmy. Podle církevní tradice je to šestý ze sedmi kajících žalmů. Má významné místo v liturgii. Je mezi přípravnými modlitbami ke mši svaté, je součástí pohřebních textů, hodinek za zemřelé i některých mší.

Zda je tento žalm modlitbou jednotlivce nebo celého lidu, je sporné. Tento žalm však počítá s přítomností lidí, před nimiž býval recitován a kteří se ke slovům žalmu mají připojit.

Doba jeho vzniku je nejistá. Nenajdeme žádné zřetelné narážky na nějaké známé historické události. Z jazykových a formálních důvodů se považuje za poexilní, ale podle některých motivů a obratů mohl vzniknout i dříve a poexilní mohla být jen jeho poslední redakce.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine,
Pane, vyslyš můj hlas!
Tvůj sluch ať je nakloněný
k mé snažné prosbě!

O hlubinách se v bibli nemluví často, všechna místa jsou však velmi závažná, většinou s negativním předznamenáním. Ukazují, že jde o vodní hlubiny, ve kterých zahyne každý, kdo do nich vešel. Jsou to místa vzdálená Bohu a místa opuštěná Bohem. Volání opuštěného musí být naléhavé. Přeje si, aby ho Bůh vyslyšel, aby naklonil svůj sluch k prosbě. Je možné z jakýchkoliv hlubin na Hospodina volat, vzývat ho a nakonec se ho dovolat? Hospodin slyší člověka z každé hlubiny. Zde není důležité, co znamená hlubina. Zde je důležitý fakt, že člověk-poutník volá, i když má dojem, že Hospodin ho neslyší. Volá navzdory skutečnosti, kterou právě prožívá, je to krok víry, kterým člověk překračuje sám sebe. A právě zde poznává, že Hospodin ho slyší. To znamená, že se v něm při modlitbě cosi děje. Začíná vnímat Hospodinovo jednání. Uvědomuje si skutečnost, že není samozřejmostí, aby Hospodin uslyšel a naslouchal mu. Je to projev Boží milosti. Člověk si totiž pro svůj hřích ani nezaslouží, aby mu Bůh naslouchal.

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine,
Pane, kdo obstojí?

Kdo může obstát? Nikdo. Vypadá to jako řečnická otázka. Ve skutečnosti není. Poutník zde dává najevo, že pochopil totéž, co Ježíšovi učedníci, když Ježíš mluvil o nesnadném vcházení boháčů do Božího království v Markově evangeliu: bez Božího slitování nemají šanci; nerozumí tomu, co rozhoduje o podstatě, smyslu a kvalitě jejich života. I zde se žalmista zvědavě ptá, odhaluje, že tomu nerozumí a neví, co potřebuje. Chce také znát, jak je možné obstát před Božím soudem. Takto nesměle a nepřímo se poutník dovolává Božího milosrdenství.

Žalmista nedostává odpověď. Ale v Markově evangeliu říká Ježíš učedníkům: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všechno“ (Mk 10,26). Zde však žalmista zůstává sám se svou otázkou – v nejistotě a pochybnostech. Musí jen věřit Bohu, počítat s ním, spolehnout se na jeho milosrdenství, na jeho odpuštění. Je třeba věřit a svou víru vyznat Bohu.

Ale u tebe je odpuštění,
abychom ti mohli v úctě sloužit.

Žalmista již předpokládá Hospodinovo odpuštění, počítá s ním a vychází z něho. Svou vírou vyznává, že Hospodinovo odpuštění je skutečné a reálné. Již při uzavření smlouvy na Sinaji Hospodin prohlásil, že v případě obrácení člověka „odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (Ex 34,7) a ukládal prorokům, aby stále znovu hlásali tuto jeho vůli odpouštět. Např. v knize Nehemiáš (9,17 ) se ve velké kající modlitbě říká: „Ty však jsi Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný, proto jsi je neopustil.“ Modlitba k Hospodinu, který odpouští, dodává hříšníkovi naději a důvěru. Hospodin ho vysvobodí z jeho bídy. Vysvobození bude zároveň znamenat prominutí hříchu a novou milost.

Doufám v Hospodina,

Tímto veršem se modlitba mění ve vyznání víry, navzdory předchozím úzkostem a nejasnostem. Žalmista se rozhoduje doufat, nic nenárokovat, nevymáhat, nepředbíhat událostem, nežádat žádnou protekci. Rozhodl se čekat, to znamená nechat běh událostí na Hospodinu – dát mu prostor, a tak zápasit se svou nedočkavostí, zbytečnou horlivostí a aktivitou, ale také – nerezignovat, nevzdát se. Čekání je výrazem a projevem naděje. Čekat znamená žít nadějí, žít budoucností.

duše má doufá v jeho slovo,

Hospodinovo slovo, které žalmista očekává, je slovem přicházejícím od Hospodina. Toto slovo mu pomáhá přežít v hlubinách. Poutník o něm ví a počítá s ním.

má duše čeká na Pána
více než stráže na svítání.
Více než stráže na svítání,

Tímto opakováním vyjadřuje možná poutník svou nedočkavost a chce se ujistit, že Hospodin je skutečně milosrdný. Jako stráž s napětím očekává ráno, tak očekává poutník Hospodinovo slovo. Nedočkavého, vyhlížejícího strážce líčí také Izaiáš (Iz 21,11n): „Volají na mě ze Seíru: „Strážce, kolik zbývá z noci? Strážce, kolik zbývá z noci?“ Strážce praví: „Přichází jitro, ale ještě je noc. Chcete-li pátrat, pátrejte! Navraťte se, přijďte!“ Ráno je pro prosebníka cílem, konečnou dobou, ve které Hospodin pomáhá a zachraňuje. Nebo snad čeká na přímé odpuštění, které pronesl Nátan nad Davidem v druhé knize Samuelově (2 S 12,13): „David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“. Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.“

ať čeká Izrael na Hospodina,neboť u Hospodina je slitování,
hojné u něho je vykoupení.
On vykoupí Izraele
ze všech jeho provinění.

Tyto poslední verše jsou považovány za kněžský výrok, který sloužil k napomenutí celého Izraele. V tomto okamžiku převažuje u poutníka zájem o společenství nad jeho vlastním zájmem. Právě v této „době očekávání“ – mezi voláním a vyslyšením – nemyslí jen na sebe, ale hledí také na svůj národ, stejně zapletený do viny a trestu. Sám si je jist vyslyšením, a proto dodává celému národu odvahu a naději v Boha – Vykupitele, který „vždy odpouští mnoho“, jak čteme u Izaiáše (55,7).

Izrael, který se odvrátil svými hříchy od Hospodina, a ocitl v moci jiných vládců a pánů, musí být z jejich nadvlády vykoupen. To však nemůže učinit nikdo jiný než Hospodin.

Tento verš se dvakrát ozývá i v Novém zákoně, pokaždé výrazně o Ježíši Kristu, který přišel, aby vykoupil svůj lid z nepravosti. Tak čteme v Matoušově evangeliu (1,21): „Tvá manželka Maria porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“; také v listu Titovi (2,14): „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ Vykoupením tedy vyřeší Bůh stav člověka. Život vykoupeného a zachráněného člověka se stává smysluplným a nadějným. Je vysvobozen nejen jedinec, ale celý Hospodinův lid.

V posledním verši vyznává žalmista jistotu, že Hospodin na svůj hříšný lid nezapomene a nenechá ho v nouzi. Modlitbou zde dochází k poznání Hospodinova jednání a zároveň k ujištění, že Hospodin jedná již zde a nyní ve prospěch svého lidu.

V protikladu k mnoha jiným žalmům ustupuje v tomto žalmu vnější nouzová situace do pozadí. Převládá lítost nad hříchem a naděje na Boží odpuštění.

Tento žalm je vhodný také pro nás. Každý, kdo se ho modlí, vypovídá před Bohem o své vlastní existenci. V Prvním listu Janově (1,10) čteme: „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ Známe také podobenství o milosrdném otci a ztraceném synu, kterým Ježíš zpečetil starozákonní radostnou zvěst o Bohu, který odpouští. Je však třeba na Boha se obracet. Připomíná nám také, že právě hříšník by měl myslet na celý Boží lid a že toto smýšlení patří k jeho obrácení.