Kalendář akcí

<< Srpen 2022 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 131

Petr Chalupa

 

O 31. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 131. žalmu. Tento žalm patří do menší sbírky uvnitř žaltáře. Je součástí takzvaných poutních písní, které nacházíme očíslovány jako 120. – 134. žalm.

V žalmu nenajdeme přesnější údaje, podle kterých bychom jej zařadili do určité doby. V hebrejském textu je označen jako žalm Davidův, protože David byl známý jako hudebník a zbožný člověk, který plně důvěřuje Hospodinu (2 S 6,21; 13,30; 16,12). Řecký a latinský překlad vynechávají Davidovo jméno. Naznačují tak, že tento žalm byl pravděpodobně sepsán později. Můžeme jej však chápat jako davidovský, to znamená, že je napsán v Davidově duchu – v duchu velké pokory a důvěry v Boha. Autor zde formuloval svou vnitřní zkušenost a chtěl, aby také v době po babylonském vyhnanství měli Hospodinovi věrní po ruce příklad, jak se cvičit v mírnosti a pokoře.

131. žalm je jedinou z poutních písní, která začíná Hospodinovým jménem.

Hospodine, mé srdce se nevypíná,
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi
pro mne nedostižnými.

Hospodinovo jméno se nachází v každé poutní písni, nebývá ovšem na začátku. Ve 131. žalmu je prvním slovem. Stojí ve větě před slovesem, na počátku celého oddílu – to znamená, že se na ně klade silný teologický důraz. První slovo má výsadní postavení, tvoří klíč k porozumění celému oddílu. Chce upozornit poutníka, čtenáře nebo posluchače, že středem pozornosti je Hospodinovo jednání.

Ve Starém zákoně se Hospodinovo jméno vyskytuje celkem 6828 krát. Objevuje se také v mimobiblických textech. Jeho výslovnost i původ jsou sporné. Dnes se však za nejpravděpodobnější považuje odvození od aramejského slovesa „být“ ve smyslu „stávat se působivě přítomným“. Tedy ten, kdo je vždy a kdekoli přítomen, kdo působí bytí. V hebrejštině se pro Hospodinovo jméno užívá tvaru slovesa – to znamená, že jméno není nástrojem k disponování Bohem, ale výpovědí víry o Božím sebezjevení. Bůh se snižuje ze své svrchovanosti k člověku,ale nedá se uchopit a postihnout. Boží jméno není sled písmen nebo zvuků, ale je to šifra Božího sebeodevzdání, odkaz na Boží sebesnížení.

Jako první z proroků oznamuje Izajáš, jak Bůh nemá rád pyšné jednání lidí:

„Ponížen bude zpupný pohled člověka, sehnuta bude lidská povýšenost…všechno, co se povznáší – to bude sníženo… Sehnuta bude zpupnost člověka, ponížena bude lidská povýšenost, v onen den bude vyvýšen jedině Hospodin“ (Iz 2,11-17).

Duchem této zvěsti se nechal proniknout náš žalmista.

V prvním verši popisuje, z čeho a kde vzniká pýcha, jak roste honbou za velkými věcmi. V určitém vzestupném sledu vyznává, že se zříká pýchy. Zná meze, které nemůže překročit. O pokoře mluví ve čtyřech obratech. Poukazuje na to, že jeho srdce není ovládáno pýchou, která je v Písmu pokládána na velký hřích. Jí si člověk přisvojuje slávu a čest, která mu nepřísluší, a chce se vyrovnat Bohu. Prorok Ezechiel upozorňuje:

„Lidský synu, řekni tyrskému vévodovi:… Ve svém domýšlivém srdci si říkáš: Jsem Bůh, sedím na božském trůnu v srdci moří. Jsi člověk, a ne Bůh, i když své srdce vydáváš za srdce božské!…“ (Ez 28,2.5.17).

Pokušení pýchy podlehli často i králové: „Ale Chizkijáš za prokázané dobrodiní nebyl vděčný, jeho srdce se stalo domýšlivým. Proto jej i Judu a Jeruzalém postihlo Hospodinovo rozlícení“ (2 Pa 32,25) „Jakmile Uziáš svou moc upevnil, jeho srdce se stalo domýšlivým, až se úplně zkazil a zpronevěřil Hospodinu, svému Bohu. Vstoupil do Hospodinova domu, aby pálil kadidlo na kadidlovém oltáři“ (2 Pa 26,16). Proto Pátá kniha Mojžíšova obsahuje výstrahu pro nastupujícího krále: „aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry a neuchyloval se od příkazu napravo ani nalevo; aby byl dlouho živ ve svém království uprostřed Izraele, on i jeho synové“ (Dt 17,20). Nemůžeme se divit, že prostý lid jednal podle příkladu svého krále. Tak čteme např. v knize Přísloví: „Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora“ (Př 18,12). Kořen nepravosti je v pýše. Jen srdce, které neovládá pýcha, je schopné přijímat Boží vedení.

Ve Starém zákoně je srdce sídlem vnitřní aktivity člověka, místem, kde vznikají motivace a kde sídlí vůle člověka. Srdcem člověk poznává, vnímá a rozumí druhému člověku. Je to termín popisující lidské hlubiny, do kterých vidí a zasahuje Hospodin.

Další obrat, kterým žalmista odmítá pýchu, zní „nevyvyšují se mé oči“.Navazuje na předchozí obrat. Povýšeným pohledem se také projevuje pýcha. Člověk se sice nepovyšuje před Bohem, ale nad svého bližního. Pohrdá jím. Zapomíná však, že sám se nemá čím chlubit, že jen z Boží milosti je tím, čím je.

Žalmista se zde nechce pyšnit svou pokorou a skromností. Nenamlouvá si, co není pravda, i když mluvení o vlastní skromnosti je vždy podezřelé. Jeho řeč je intimní povahy. Otevírá své srdce Hospodinu a jen jemu oznamuje, že je ode všeho oproštěn a připraven na setkání s Ním. Sebe nepovažuje za důležitého. Nečeká odměnu za svůj výkon a svou skromnost.

Třetí obratem „neženu se za velikými věcmi pro mne nedostižnými“ vyjadřuje žalmista svůj zbožný vztah k Hospodinu. Podobně radí prorok Jeremjáš svému písaři Baruchovi, aby nepřilnul k věcem, které jsou nad lidské možnosti (Jr 45,5). Různé významové odstíny se pokusíme vystihnout několika opisy: „Nepospíchám ve velkém stylu.“ „Netlačím se mezi ty, kdo jsou větší než já.“ „Nederu se nahoru.“ Poutník vyznává, že se nezabývá tím, co jej převyšuje a nač nestačí. Zná míru. Nechce se činit větším, než je. Nemá, na co by byl pyšný. Netouží po nedostižných věcech. Neupozorňuje na sebe. Nechce se dostat vzhůru vlastní silou. Žalmistovo vyznání se nápadně podobá výroku Jana Křtitele při jeho prvním setkání s Ježíšem: „On musí růst, já pak se menšit“ (J 3,30). Starobylá křesťanská píseň v listu Filipanům (2,5-9) popisuje cestu Ježíše Krista jako cestu shora dolů a volá čtenáře k následování této cesty.

Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši
jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně.

Uklidnění a utišení duše je postoj člověka, který nevymáhá na Bohu, co si sám usmyslil, ale odevzdává se Boží vůli a Božímu vedení. V souvislosti s následujícím přirovnání říká žalmista, že i duše má své potřeby, které je třeba uspokojit, aby nestrádala – podobně jako jsou uspokojeny potřeby dítěte, když se nakojí. Někteří vykladatelé se domnívají, že dítě na matčině klíně znamená dítě odstavené, které už nežádá křikem pokrm, jak to dělávalo dříve. Jiní se však domnívají, že jde pouze o dítě nakojené, tedy nasycené. Obojí výklad chce říci totéž: Jde o dítě nasycené a klidné. Podobně se žalmista cítí klidný, nasycený a upokojený v Boží blízkosti, protože překonal pokušení domýšlivosti.

U Hospodina se žalmista cítí jako v náruči své matky. Přirovnání Hospodina k matce se ve Starém zákoně vyskytuje poměrně vzácně – jen na dvou místech v knize proroka Izajáše (Iz 49,15; 66,13). Snad tím žalmista říká, že označování Boha výrazem „otec“ není jedinou možností. Bůh je víc, než lze vyjádřit slovem „otec.“ Náš žalm upozorňuje na mateřský rozměr Boží lásky.

Doufej, Izraeli, v Hospodina
nyní i navěky.

Větu „doufej v Hospodina“ bychom mohli z hebrejštiny přeložit také slovy „očekávej Hospodina.“ V použitém hebrejské slovesu zaznívá rovněž význam „vytrvat.“ Očekávání souvisí s vytrvalostí. Podle myšlenkového postupu 131. žalmu je očekávání stavem, do kterého dozrává pokorný člověk. Jako by samo očekávání bylo cílem. Poutníkova duše je nasycena čekáním na Hospodina. Očekávání není výrazem nedočkavosti a dychtivosti, ale spíš výrazem tichosti, nenápadnosti, vnitřního pokoje a smíření s tím, co je. Čekání je duchovní aktivitou. Čekat přece znamená být vytrvalý. Aktivita však není zaměřena na vlastní cíle, ale výlučně na Hospodina. Čekání je postojem opačným vzhledem k usilování o velké věci. Tento verš chce říci: „Vytrvej, Izraeli, v nasměrování k Hospodinu a zaměření na něj.“

Dodatek „nyní i navěky“ – přesněji přeloženo – „od nynějška navždy“ potvrzuje trvalou platnost všeho, o čem se předtím hovořilo. Poutník volá k celému Izraeli. Nechce prožívat klid u Boha sám. Chce, aby to, co v Hospodinově blízkosti zažil, mohl prožít i Boží lid. Volá Izraele, aby se k jeho vyznání připojil. Záleží mu na Izraeli víc než na sobě samém. Zájmem o Boží lid dokazuje, že se zbavil domýšlivosti, nadřazenosti a přehlížení ostatních.

O 31. neděli v mezidobí budeme zpívat 131. žalm po prvním čtení, které je vybráno z knihy proroka Malachiáše. Úryvek je kritikou starozákonních kněží, kteří „sešli z cesty, mnohé pohoršili tím, že opustili Zákon, a porušili smlouvu s Lévim; nezachovávali Hospodinovy příkazy a byli straničtí ve výkladu Zákona“ (Mal 1,14-2,10). V souvislosti s naším žalmem mohou být příkladem lidí, jejichž srdce se vypíná, jejichž oči se vyvyšují a kteří se ženou za velikými věcmi. Podobně uslyšíme v úryvku z Matoušova evangelia, jak Ježíš kritizuje učitele Zákona a farizeje: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách“ (Mt 23,1-12). Ježíš jim varovně říká: „Kdo se povyšuje, bude ponížen.“

Druhé čtení z Prvního listu apoštola Pavla Soluňanům znázorňuje apoštolovo působení obrazem mateřské péče, se kterým jsme se v našem žalmu setkali: „Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti“ (1 Sol 2,7-9).

Jestliže tedy už ve vstupní modlitbě prosíme, aby nás Bůh „zbavil všeho, co nám brání v plnění našeho poslání“, žádáme mimo jiné, aby nás chránil před povýšeností a pýchou. V téže modlitbě naopak vyznáváme: „Bože, ty nám dáváš všechnu potřebnou milost, abychom ti mohli správně sloužit.“