Petr Chalupa

O 21. neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 138. žalmu. Skladba patří k děkovným písním jednotlivce. Tyto písně se pravděpodobně zpívaly na chrámovém nádvoří – hned ve 2. verši narazíme totiž na slova: „vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.“ Žalmista zakusil soužení od nepřátel, byl však Hospodinem vyslyšen a nyní chválí dobrotu svého Boha. V jaké nouzi se žalmista ocitnul? Můžeme pomýšlet na těžké onemocnění, které ničí všechny životní síly.

Podle slov – „budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země“ – se domnívali někteří vykladatelé, že tuto píseň zpíval původně král. Musíme si však uvědomit, že král by se určitě nemodlil na chrámovém nádvoří. Navíc bylo zvykem, že bohoslužebné shromáždění přebíralo slova, jež snad původně náležela pouze králi. Žalm pochází z doby po babylónském vyhnanství, předpokládá už poselství takzvaného Druhého a Třetího Izajáše, tedy text, který nacházíme ve 40. až 66. kapitole knihy Izajáš. Dokážeme si jej představit jako součást děkovné bohoslužby, slavené po návratu z vyhnanství. Společenství vyznává zároveň víru v budoucí Hospodinovo vedení dějinami.

Nyní k jednotlivým veršům žalmu.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem,
žes vyslyšel slova mých úst.

První slova – „chci tě chválit, Hospodine“ – určují charakter celého žalmu. Někdo ze starozákonního Božího lidu předstupuje se svou děkovnou písní před Hospodina. Taková píseň je vždy zároveň svědectvím o Hospodinově podivuhodné pomoci a vyznáním o jeho neměnné dobrotě vůči Izraeli. Žalmista zpívá „celým svým srdcem“, jeho odevzdanost a horlivost prostupuje celou píseň. – V některých rukopisech řeckého překladu se objevuje tradice, podle které je autorem žalmu prorok Zachariáš.

Budu ti hrát před anděly,

Původní hebrejský text říká „budu ti hrát před bohy.“ Starobylé překlady se pokoušejí vypořádat s touto pohoršlivou výpovědí. V řeckém překladu najdeme slova „budu ti hrát před anděly“, syrský překlad „před králi“ předjímá tyto postavy ze čtvrtého verše, aramejský překlad se snaží vyložit tento text pomocí výrazu „před soudci“. Po všech těchto pokusech si musíme položit znovu otázku co znamená formulace „před bohy“? Podle prvního možného vysvětlení by bohové mohli označovat všechny kananejské bohy, kteří mezi sebou neustále zápasí o svrchovanou nadvládu. V tomto případě by měla výpověď tento smysl: Hospodin ukázal svým spásonosným zásahem do žalmistova života, že je jediný Bůh – mocný a svrchovaný. Vzdorovitě tvrdí žalmista před ostatními bohy, že pouze Hospodin je mocný. Představa by se pak opírala o starobylou jeruzalémskou kultovní tradici, pocházející z předizraelské doby.

Podle řeckého překladu by andělé měli být božské bytosti nebeského světa, které byli zbaveny moci. Pak by autor chválil Hospodina před nadpozemskými mocnostmi, které ho neustále oslavují. V hebrejštině má však předložka – překládaná do češtiny slůvkem „před“ – spíš význam navzdory.

Třetí možnost vysvětlení vychází ze starých jeruzalémských kultovních tradic, podle kterých trůní Hospodin jako nejvyšší Bůh nade všemi ostatními bohy. Takzvaný Druhý Izajáš konkretizuje tyto tradice v eschatologickém smyslu. Hospodin se pouští do posledního sporu s bohy různých národů. Izrael je svědkem neustálého spásonosného Hospodinova působení. Žalmista snad vyzvedá Hospodinovo mocné působení navzdory jiným bohům.

V Mezopotámii byl objeven podobný text, ve kterém modlící se člověk prohlašuje: „Tvé jméno chci oslavovat mezi bohy“. Podle této výpovědi jde o obvyklý prvek modliteb ve starověkém Orientu.

vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
a slavit budu tvé jméno
pro tvou dobrotu a tvou věrnost,
neboť nade vše jsi zvelebil
své jméno a svá zaslíbení.
Když jsem volal, vyslyšels mě,
v mé duši jsi rozhojnil sílu.

Na nádvoří se žalmista vrhá na tvář směrem ke chrámu. Chce slavit Hospodinovo jméno. Jméno zde zastupuje Hospodinovu láskyplnou náklonnost.

Spojka „neboť“ uvozuje větu, která udává důvod poděkování. Svým spásonosným zásahem zjevil Hospodin svou velebnost a slávu, protože Izrael se k němu navrátil. Hospodinova dobrota a věrnost umožnila Božímu lidu návrat z vyhnanství do vlasti. Také tímto způsobem bylo oslaveno Hospodinovo jméno.

Žalmista svědčí o podivuhodném vyslyšení. Hospodin rozhojnil v jeho duši sílu. Znamená to, že Hospodin vyvolal v žalmistovi mocné nadšení, které je vyjádřeno touto písní. Této výpovědi bychom mohli rozumět také v tom smyslu, že Hospodin vysvobodil trpícího člověka z pout smrti a dal mu novou sílu k životu.

Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země,
až uslyší slova tvých úst.
Budou opěvovat Hospodinovy cesty:
„Věru, veliká je Hospodinova sláva!“
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného,
pyšného však zdaleka pozná.

K děkovné žalmistově písni se připojují králové země. S údivem a klaněním mají poznat spásonosnou moc Hospodinova výroku. Něco takového se přirozeně očekává v první řadě od určitého krále. Davidův potomek byl podle 89. žalmu ustanoven „nejvyšším“ mezi králi země. Má být představitelem Hospodinovy moci a svědkem jeho všeobecné vlády. Také prostí příslušníci starozákonního lidu sdílejí všeobecná očekávání. Hospodinova spása se nabízí celému světu. Co se uskutečňuje na Izraeli, má všeobecnou platnost. Podivuhodná náklonnost nejvyššího Boha k poníženým vtahuje všechny mocné jako svědky do chvály a díkůvzdání.

Ve 45. kapitole knihy Izajáš čteme: „Každé koleno se mi bude klaně, přísahat bude každý jazyk. Řeknou: Jen v Hospodinu je vítězství a síla. S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele“ (Iz 45,23-25). Ve 49. kapitole hovoří takzvaný Druhý Izajáš podobně: „Králové uvidí a vstanou, uvidí i knížata a budou se klanět kvůli Hospodinu, že je věrný, kvůli Svatému Izraele, který tě vyvolil“ (Iz 49,7).

V dalším textu uvádí žalmista svůj život jako příklad.

Kdy procházím soužením, zachováváš mi život,
proti hněvu mých nepřátel napřahuješ ruku,
zachraňuje mě tvá pravice.
Hospodin pro mě dokončí, co začal.
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky,
dílo svých rukou neopouštěj!

Žalm končí vyznáním důvěry. Jen náznakem jsou zmíněni nepřátelé, kteří žalmistu utlačovali a snad ještě stále utlačují. Utlačovaný člověk však přijímá od Hospodina život a pomoc. Proto může i celé společenství s důvěrou hledět do budoucnosti.

U 138. žalmu je velmi významné, jak dalece se vděčný žalmista pozvedá nad oblast svého života. Zmiňuje se o bozích a králích. Mělo by snad jít pouze o výraz nadšení nebo vznešených pocitů? Čistě psychologické vysvětlení neuspokojuje. Musíme vzít v úvahu tradice, na které žalmista navazuje. Pak poznáváme, s jakým důrazem znázorňuje žalmista své zážitky jako příklady Hospodinovy láskyplné náklonnosti k poníženým a bezmocným. Zatímco starobylá děkovná píseň se obracela převážně na Izraele, zvěst takzvaného Druhého Izajáše dala podnět k tomu, že žalmista se cítí jako svědek, který hlásá Hospodinovu spásu před bohy a králi.

Když se modlí 138. žalm novozákonní Boží lid, pomýšlí na Boží záchranu skrze Ježíše Krista. Podle Janova zjevení chválí církev ve společenství s anděly „Boha a Beránka.“ Věčným tématem děkovné písně jsou spásné Boží činy. Na konci věků se na této chvále bude podílet celé stvoření: „všechno tvorstvo na nebi, na zemi, v podsvětí i na moři, celý vesmír jsem slyšel volat: Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!“ (Zj 5,13). „Veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen, kmenů a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, oděni bílým rouchem, s palmami v rukou, a volali mocným hlasem: Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!“ (Zj 7,9).

Žalm se tedy stává děkovnou chválou vykoupeného Božího lidu. Poslední věta – dílo svých rukou neopouštěj! – může pak být prosbou o dovršení Kristova vykupitelského díla.

Věta – budu ti hrát, Hospodine, před anděly – byla zřejmě podnětem k použití tohoto žalmu v eucharistické liturgii o svátku archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela.

Příští neděli zazní některé verše 138. žalmu po prvním čtení z 22. kapitoly knihy proroka Izajáše. Pyšným člověkem, kterého Hospodin zdaleka pozná, je v této souvislosti zapuzený správce královského paláce Šebna. Hospodin předává jeho pravomoc Eljakimovi. Tímto zásahem se projevuje jako ten, kdo pečuje o svůj lid v dějinách a „dílo svých rukou neopouští.“