Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 16

Ludolf Kazda

 

Skutky apoštolů začínají nanebevstoupením Páně, pokračují volbou apoštola Matěje na Jidášovo místo v apoštolském sboru a hned druhá kapitola novozákonního spisku je věnovaná letnicovému naplnění Ježíšových učedníků Duchem svatým. Petrovo vystoupení a jeho kázání při zrození církve je považováno za prototyp hlásání a svědectví v prvních křesťanských obcích. Proto je pročítáme s velikou pozorností a s radostí zjišťujeme, jak Petr – podobně jako všichni Ježíšovi učedníci – žil z Božího slova, jak je dobře znal. První příslušníci křesťanských společenství používali Boží slovo k osobní modlitbě i k vyjádření obsahu své vlastní zkušenosti z víry. – Pozorné četbě neunikne citace z 16. žalmu, který je předmětem naší dnešní úvahy (Sk 2,25-28; 2,31). Je pravda, že citace ze Skutků apoštolů zní poněkud jinak, než jak slyšíme z originálu žalmu v bibli. Je to dáno tím, že novozákonní svatopisec používá řeckého překladu žaltáře.

S 16. žalmem se setkáme ve Skutcích apoštolů ještě jednou, a sice v kázání apoštola Pavla v Antiochii Pisidské (Sk 13,35). Obojí použití 16. žalmu ukazuje, že první společenství křesťanů zde vidělo text, který byl předobrazem nejdůležitější události v životě Ježíše Krista – Mesiáše, totiž jeho radostného vítězství nad smrtí – vzkříšení.

Náš šestnáctý žalm je uváděn jako „pamětní zápis“. Smysl tohoto označení není úplně jasný. Mezi sto padesáti žalmy biblického žaltáře je takto označeno pouze 6 žalmů. Někteří odborníci uvádějí možnost překladu tohoto označení jako „smírčí žalm“ nebo „zlatý zápis“ či „zlatý klenot“. Nejstarší výklad nadpisu žalmu najdeme ve starých řeckých překladech: „pamětní zápis vytesaný do kamene“. Nicméně to vše ukazuje k jednomu: žalm má mimořádnou hodnotu. I pro laika, který jej dostává do rukou v překladu, vyzařuje z textu jeho zvláštní literární krása. Literární forma i obsah pak vytvářejí skutečně „klenot“: prosebnou, děkovnou a oslavnou modlitbu, která by měla být „zlatým písmem“ vytesaná do kamene.

Celý zpěv šestnáctého žalmu začíná vyznáním, že Hospodin je pro svatopisce „Panovník“, nejvyšší dobro. Cokoliv dalšího, co chce pod vlivem Ducha svatého žalmista vyjádřit, je uvedeno po tomto předpokladu. Pro každého čtenáře, tedy i pro nás, je to naučením ve velmi důležité věci. Přede vším, co jsme schopni ve svém životě mluvit a dělat, dokonce i před Boží chválou a oslavou, před modlitbami, zpěvem a zbožností, před nejušlechtilejšími mezilidskými vztahy a před dobročinností – tedy opravdu přede vším – má naprosto klíčovou důležitost volba Boha. Volba Boha v tom, že Bůh je jediný, pro kterého stojí za to žít, jediný, kdo dává mému životu smysl, jediný, kdo je schopen povznést mé vztahy, činnosti a oběti do nepomíjející roviny s hodnotou věčnosti. – Zdá se to tak samozřejmé – pro praktikujícího věřícího křesťana zcela všední poznatek! Ale zůstaňme chvíli u této myšlenky a nechejme se jí znepokojit. Kdo kdy z nás a křesťanů, které známe – tedy kromě hodin strávených v kostele na bohoslužbách, případně na hezkých a oslovujících setkáních – doopravdy a ve všech rysech každodenního života prožívá a vyzařuje, že má Boha, Boha samotného, „Panovníka, za své dobro, nad které není“? První místo na žebříčku našich hodnot náleží jedině Bohu. Jenom tehdy, když toto místo Bohu přiznáváme svým smýšlením, slovy, činy, životními postoji, vztahy – v rodinách, v práci, při studiu, při odpočinku, ve farnostech, ve sdruženích, spolcích a hnutích – dostává náš život pravou hodnotu a září jako život Božích dětí.

Proč přes všechnu lidskost a možná i chyby oslovuje mnohé a působí víc než krásná kázání a učené debaty např. život Matky Terezy z Kalkaty nebo kardinála Berana? Kdo oslovuje a působí, je totiž Bůh v jejich životě, kterého se tito křesťané snažili mít na prvním místě, přede vším ostatním. Je prapůvodní zkušeností člověka, že při setkání s Bohem, který lidi oslovuje, jako oslovil Abraháma, a dává se ve svém Slově poznat, je třeba nezařadit Boha mezi rekvizity svého života nebo mezi ostatní hodnoty. Je třeba v Abrahámově duchu a rozhodnosti vycházet ze sebe, ze svých jistot a ze svého zabydlení. Je třeba uvěřit více Bohu než lidem a sobě. Je třeba mít Hospodina „za své dobro, nad něž není“. K obsahu zmíněné zkušenosti patří, že pak se začíná měnit mnohé okolo člověka – křesťana – který důsledně, věrně a pokorně mění svůj hodnotový systém ve prospěch Boha samotného.

Ve 3. verši je čtení pro biblisty nesnadné. Nám však může být bez nesnází připomínkou kněžského poslání Izraele pro okolní pohanské národy. Tedy i kněžského poslání nás, křesťanů, pro lidi, mezi kterými žijeme. Je zde řeč ještě o jiné důstojnosti, než o té, která ze Stvořitelovy vůle povyšuje člověka na vrchol všeho stvoření. Tato „jiná důstojnost“ je důstojností samotného Boha. Nemůže být ani v nejmenším důvodem k samolibosti či k nějaké „svaté“ pýše. Vždyť kořen všeho je v tom, že Bůh hledá své věrné. Bůh sám se zjevuje a připravuje setkání člověka se svým Slovem. Bůh rozprostírá před lidské srdce nabídku k volbě, aby člověk vyznával: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.“ On je tedy vždy první. On to pak je, kdo probouzí hlásání i svědectví, kdo ve věrném přichází, posvěcuje a osvětluje jeho okolí: „Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou“ (1 Kor 15,10) Také apoštol Pavel procházel touto zkušeností. Bez lidských zásluh, Božím působením, stává se věřící člověk takto nositelem posvěcujícího Božího přátelství a Božího milosrdenství. Nám křesťanům může k tomu přicházet na mysl ztotožnění s Kristem Veleknězem, s jeho vykupitelskou obětí a jeho činem lásky. Zvláštního zabarvení může dostat v rozjímání nad 16. žalmem náš vztah k Eucharistii.

Společenství s Bohem, kterého dosahuje křesťan zejména skrze víru v Ježíše Krista a svátost křtu, dává pronikavost pohledu na lidi žijící bez Boha nebo docela v modloslužbě. Žalmista to krásně vyjadřuje ve 4. verši. Všechny náhražky pravého kultu a jediné správné bohopocty jsou jen rozmnožováním útrap. Přirovnání k moderním úletům lidí naší doby je zjevné. Hadačství, animismus, pověry, převtělování, satanismus – a co ještě bychom mohli vzpomenout – nemůže přinášet Boží pokoj a radost do duše. Zvláště, když člověk utíká nebo se vyhýbá setkání s Bohem, vyhýbá se jeho zjevení ve Slově, jeho milosrdenství. – Tato zkušenost 4. verše se stává pro žalmistu, v němž můžeme vytušit jedinečnou osobnost s rysy kněžskými i královskými, pozadím pro šťastné, jásavé vypočítávání radostí a jistot z Božího přátelství (verše 5 – 8).

V 5. a 6. verši je zřetelná narážka na dělení zaslíbené země jednotlivým pokolením, jak je známe z knihy Jozue (Joz. 13,7). Také je zde patrno ustanovení Zákona: „Hospodin řekl Árónovi: V jejich zemi nebudeš mít mezi nimi dědictví ani podíl. Tvůj podíl i tvé dědictví uprostřed Izraelců jsem já“ (Nu 18,20). U žalmisty je stále přítomen Hospodin, jak svědčí 7. a 8. verš. Přítomnost, rada a Hospodinova vůle jsou naprosto rozhodující. Spolu s církví vidíme zřetelně mesiánský charakter těchto veršů a vděčně přijímáme proroctví, o jehož naplnění hovoří Ježíš např. v Janově evangeliu: „…neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (Jan 6,38). Naše povolání je následovat Ježíše, věrného a vytrvalého Božího služebníka. Opět nový apel na přijetí největší výzvy 16. žalmu. Žalmista nemá zatvrzelé srdce nebo hluché uši. Slyší Hospodinovy rady. Slyšme je i my!

Boží blízkost je radostí v životě věřícího člověka. Je však také spásou, tj. životem, uzdravením, dokonce záchranou i před smrtí. V úvodu jsme si připomenuli, že společenství prvních křesťanů vidělo v závěrečném trojverší šestnáctého žalmu předpověď vzkříšení Páně. Zároveň nelze opomenout upozornění, které se týká všech lidí. Starozákonní svatopisci si nedělali příliš starostí s tím, aby uložili do bible nauku o posmrtném životě. Možná, že k tomu také přispívala částečně zkušenost s mocnými a rozvinutými polytheistickými kulturami, např. egyptskou, kde byl na posmrtný život kladen velmi podstatný a silný důraz. A tak se otázek posmrtného života dotýká Starý zákon jako Božího tajemství. O to větší důraz klade na společenství lidí s Hospodinem, které nám tak pevně, jasně a rozhodně klade před oči autor 16. žalmu. V tomto společenství člověka s Bohem je neochvějná naděje, perspektiva silnější než smrt, záruka věčného života a ve světle vzkříšení Ježíše Krista také záruka zmrtvýchvstání těch, kteří k němu patří.

Především v tomto smyslu by měl být před každým z nás vytesán 16. žalm zlatým písmem do kamene jako zápis, který je třeba mít stále na paměti.