Petr Chalupa
Při slavení mše svaté o čtvrté neděli adventní cyklu A zpíváme po prvním čtení dvacátý čtvrtý žalm. V některých vydáních Bible bývá uváděn – podle číslování řeckého a latinského překladu – jako žalm dvacátý třetí. Při bohoslužbě zazní první tři části žalmu. Ze čtvrté jsou vybrána slova, která tvoří odpověď ke střídavému zpěvu: „Hospodin zástupů, On je král slávy“.
Jestliže si položíme otázku, v jaké situaci žalm vznikl a kdy se ho užívalo, můžeme odpovědět, že druhá část, začínající slovy „kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu“, hrála zřejmě důležitou roli při vstupu poutníků do jeruzalémského chrámu. Dialog ve čtvrté části je pravděpodobně stopou bohoslužby, jejímž obsahem byl vstup samotného Hospodina do chrámu. Konkrétní průběh bohoslužby zůstává skrytý. Zřetelnější je její zaměření: má zvěstovat, kdo je tento vcházející král slávy; má zdůraznit, že je to Bůh vládnoucí ze Sijónu, zvláštním způsobem přítomný na hoře, na níž je postaven chrám; přítomný proto, aby se mu lidé mohli přiblížit.
Proč byl text žalmu sestaven právě tak, jak se s ním v žaltáři setkáváme? Než do chrámu vstoupí Hospodin, král slávy, připomínají se podmínky ke vstupu návštěvníkům chrámu; všemu je předřazena oslavná píseň na stvořitele. Máme tedy před sebou stručný náčrt teologie chrámu před babylónským vyhnanstvím. Stvořitel se jako Hospodin zástupů usazuje na Sijónu, ale zvláštním způsobem. Podobně jako v šesté kapitole knihy Izajáš není chrám schopen pojmout Hospodinovu vznešenost. Hospodinův vstup zdůrazňuje, že Boží přítomnost není samozřejmá, ale je darem. Takto se v chrámě přibližuje Bůh člověku, člověk Bohu – a setkávají se.
Zeptáme-li se pak, ze které doby žalm pochází, můžeme říci, že všechny čtyři části jsou velmi starobylé. Obsahují náznaky jeruzalémské bohoslužby z doby před babylónským vyhnanstvím.
První a druhý verš žalmu jsou oslavnou písní:
Hospodinu náleží země i to, co je na ní,
svět i ti, kdo ho obývají.
Neboť on jej založil nad moři,
upevnil ho nad proudy vod.
Tato oslavná píseň je zároveň vyznáním o Hospodinu: je vlastník země, její stvořitel. Slovo „země“ navozuje představu o vesmíru. A souhrnné označení „co je na ní“ i pojem „svět“ tuto představu potvrzují. Těmi, kdo svět obývají, jsou živé bytosti, zvláště lidé. Vesmír je tedy v Božích rukou, náleží mu jako vládci. Slůvko „neboť“ spojuje tuto vládu nad světem se stvořením světa. Hospodin, zemi stvořil, je proto jejím pánem. Druhý verš navazuje na představy starověkých vyprávění o původu světa. Pod světem se podle těchto představ původně nacházela obrovská vodní záplava, která se ukazuje už jen v „mořích“ a „proudech vod“.
V hebrejštině, tedy v původním jazyce žalmů, se v prvních dvou verších mění obvyklý slovosled. Zpravidla uvádí hebrejština nejprve přísudek a potom podmět. Je-li pořadí obráceno, jako v tomto případě, má se tím podmět zdůraznit – proto se klade na první místo. Hospodin je tedy stvořitel, nikdo jiný.
Stvoření je popisováno jako stavba domu, při které se povrch země upevňuje k pilířům. Na počátku přemohl Hospodin moře a vodní proudy, od té doby je má pod kontrolou. Zaručuje vesmíru stabilitu na neomezenou dobu. Podobně čteme ve 104. žalmu: “Zemi jsi založil na jejích základech, nezakolísá na věčné věky“.
Ve třetím verši se ozývá otázka poutníků, vstupujících do chrámu:
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu,
kdo smí stát na jeho svatém místě?
Hospodinova hora je vyvýšenina, na které byl v Jeruzalémě postaven chrám. Je to „svaté místo“, jak tvrdí souběžné označení ve druhé části verše. Na tuto horu „vystupovalo“ procesí.
Skupina poutníků se dotazuje na podmínky, za kterých se mohou účastnit bohoslužby.
Kněží jim odpovídají, všeobecně a souhrnně:
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
jehož duše nebaží po marnosti,
kdo svému bližnímu křivě nepřísahá.
„Ruce“ zastupují ryzost jednání navenek, pomocí slova „srdce“ se však také požaduje čistota nitra. Z účasti na bohoslužbě může člověka vyloučit uctívání model – „ten, kdo baží po marnosti“ – a křivá přísaha.
Odpověď kněží končí příslibem požehnání. Spravedlivý člověk získá v chrámě požehnání a spásu:
Ten přijme požehnání od Hospodina
a odměnu od Boha, svého spasitele.
Správné jednání modlícího se člověka je podnětem k tomu, aby byl obdarován milostí na místě spásy. Hospodinovy dary však přesahují zásluhy, které by někdo očekával jako odměnu za své dobré skutky. „Požehnáním“ se míní úplné dovršení lidské existence – při bohoslužbě i ve všedním životě. Obdarovaný člověk nazývá „Hospodina“ „svým spasitelem“. Jde o jeden z typických projevů, jak se žalmy o Bohu vyjadřují.
Potvrzení totožnosti v 6. verši má zvláštní postavení. Přenáší kvality spravedlivého jednotlivce, který splňuje podmínky ke vstupu, na kolektiv těch, kteří hledají Boha:
To je pokolení těch, kdo po něm touží,
kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Jako „ti, kdo po Bohu touží“, se v žalmech označuje skupina chudých lidí, kteří mají zvláštní vztah k Hospodinu jako ke svému zachránci. Slovy „ti, kdo hledají tvář Jakubova Boha“, se pomýšlí na Izraele, ale také na proselyty, kteří se prostřednictvím Izraele obracejí k Hospodinu.
Liturgie v branách – od sedmého do desátého verše – je nepochybně nejstarší částí 24. žalmu.
Jejím pozadím není ani kananejský mýtus o sestoupení jednoho z bohů do podsvětí, ani vzpomínka na přenesení schrány do Jeruzaléma za krále Davida, ani přinesení schrány do chrámu za Šalomouna, ani procesí se schránou – i když v dějinách výkladu se o souvislosti s těmito událostmi uvažovalo.
Zdvihněte, brány, své klenby,
zvyšte se, prastaré vchody,
ať vejde král slávy!
První příkaz lze brát doslova; obrací se na klenby bran, které se mají mimořádným způsobem rozšířit, aby mohla vstoupit vznešenost božského krále. Vždyť pouhý lem Hospodinova roucha naplňuje podle proroka Izajáše celý chrám.V příkazu však lze také vidět mýtický způsob vyjadřování, který zosobňuje chrámové brány a vidí je, jak s lehkostí a radostí vítají vstupujícího krále. Bůh, který neviditelně vládne z tohoto místa, přesahuje jakékoli prostorové vymezení. „Prastaré vchody“ mají podíl na trvalé kvalitě svatyně, ve které se spojuje nebe se zemí. Titul „král slávy“ tkví ve starobylých náboženských představách. Odtud je vypůjčen nejen titul král, ale také přívlastek „slávy“. První otázka po přesné totožnosti krále slávy směřuje k odpovědi, která krále ztotožňuje s Hospodinem. Zároveň je představen jako válečník.
Kdo je ten král slávy?
Silný a mocný Hospodin.
Hospodin udatný v boji.
Na Hospodina se přitom přenášejí vlastnosti válečníka. Jeho válečnická moc se osvědčuje spoutáním přírodních a chaotických sil, podivuhodnými činy v dějinách, pomocí pozemskému králi ve válce i takzvanými Hospodinovými boji před vznikem státu.
Dialog v branách se opakuje s malými obměnami, než padne „odhalující“ titul „Hospodin zástupů“.
Zdvihněte, brány, své klenby,
zvyšte se, prastaré vchody,
ať vejde král slávy!
Kdo je ten král slávy?
Hospodin zástupů,
on je král slávy.
O „zástupech“ nemůžeme říci, zda se jimi míní izraelské či nebeské vojsko, podmaněné přírodní síly nebo hvězdy. Jistější je starobylý původ titulu ze svatyně v Šílu, kde byl spojen se schránou úmluvy. Liturgie v branách názorně rozvíjí zvláštní důstojnost krále Hospodina, který zaručuje svou přítomnost v chrámě.
24. žalm oslavuje Hospodina zástupů, Boha Izraele, který vchází do chrámu. Vchází stvořitel a pán světa, „král slávy“. Při bohoslužbě je obklopen lidmi, kteří žijí podle jeho pokynů. Nejdůležitějším místem na světě je podle 24. žalmu právě místo, na kterém je přítomen.
Mnohé z toho, co náš žalm říká o Hospodinu, přenáší Nový zákon na Ježíše Krista. Jemu patří celý viditelný i neviditelný svět, neboť všechno „bylo v něm stvořeno“. Podle apoštola Pavla je „králem slávy“, Janovo zjevení ho nazývá „králem králů a Pánem pánů“.
V denní modlitbě církve – breviáři – je 24. žalm především jedním ze žalmů, které lze vybrat k uvedení do první modlitby dne. Je opatřen nadpisem „Pán vstupuje do své svatyně“ a také větou sv. Ireneje: „Kristu se při jeho nanebevstoupení otevřely brány nebe“. Pomocí této písně si máme hned na začátku modlitby uvědomit, že na naše rty a do našich srdcí vstupuje oslavený Ježíš, který z nás vytváří svou svatyni, svůj chrám. – Ze stejného důvodu se tento žalm objevuje jako první v ranních chválách z úterý 1. týdne a v modlitbě se čtením z neděle 4. týdne. K novozákonnímu pojetí chrámu přispívá náš žalm v ranních chválách „o posvěcení kostela“ a Ježíšovu matku Marii připomíná jako živou Boží svatyni v modlitbě se čtením ve společných textech o Panně Marii.
Církev užívá tohoto žalmu zejména v době adventní. Právě proto, že poznala neustále platné poselství starozákonní liturgie: Bůh vystupuje z šerosvitu izraelských dějin a vstupuje do jasu kosmické slávy.
Pro křesťany má tato píseň velký význam také mimo dobu adventní. S její pomocí nahlížejí do budoucnosti, v níž se „Bůh a Beránek“ stanou chrámem – kdy budou vidět Boha ti, kdo jsou „čistého srdce“. I když nás apoštol Pavel učí, že nyní jsme my Božím chrámem, přesto v nás Bůh přebývá, jen když milujeme své bratry a sestry.