Petr Chalupa

O svátku Křtu Páně zpíváme v cyklu A po prvním čtení některé verše dvacátého devátého žalmu, který je řeckým a latinským překladem považován za žalm dvacátý osmý.

Žalm sleduje nejprve mohutné zjevení Hospodina v bouři a popisuje účinky jeho hromového hlasu. Pak přechází k oslavě Hospodina v jeho nebeském paláci a končí přímluvnou modlitbou.

Žalm se vyznačuje starobylou literární formou oslavné písně, jež byla pravděpodobně převzata od Kananejců a přetvořena tak, aby odpovídala víře v jediného Boha, Hospodina. Obsahuje také prvky z textů popisujících zjevení Boha.

Theofanie, zjevení Boha, byla vrcholem slavnostní bohoslužby. Proto se žalmu užívalo při takových bohoslužbách. Dokážeme si představit, jak zazníval při klanění před svatyní, do které při bohoslužbě vcházel Hospodin jako král. Podle řeckého překladu se pojil se svátkem stánků.

Nejstarší část žalmu pochází pravděpodobně už z doby Davidovy, později byl pod vlivem proroků rozšířen.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové,
vzdejte Hospodinu slávu a moc.

Pro začátek žalmu jsou charakteristická slovesa v rozkazovacím způsobu. Určitá skupina je vyzvána, aby vzdala Hospodinu úctu. Jde o božské bytosti, doslova o „Boží syny“. Tento pojem pochází z bájné představy, která v žalmu znamená dvojí:

Připomíná všechny nižší bohy, kteří jsou podřízeni svému božskému králi – ten přijímá jejich holdování. Takto byla například v Babylónii vzdávána chvála Mardukovi ze strany podřízených bohů. Právě v některých žalmech probleskuje tento obraz nebeského sboru bohů nejzřetelněji. V 82. žalmu čteme: „Bůh povstává v božském shromáždění, uprostřed bohů pronáší soud.“ 97. žalm zdůrazňuje (ve verši 7.): „všichni bohové se Hospodinu koří.“

Ve Starém zákoně je tento sbor bohů zbaven bájného charakteru tím, že se z bohů stávají sloužící duchové nebeského světa. V tomto smyslu musíme také rozumět, kdo se míní „Božími syny“ v našem žalmu.

Způsob, jakým se na výzvu odpovídá, je blíže popsán v 9. verši, kde se dozvíme, že „v jeho chrámu však všichni volají: Sláva!“ Sláva je nejprve uznání mocnějšího slovy oslavné písně. Předizraelská tradice užívala pojmu sláva v souvislosti se zjevením tajemných sil na nebi i na zemi. Izraelité rozuměli slávou závažnost Hospodinova jednání, jež musela být respektována. Jinak řečeno: sláva je smysly vnímatelná Hospodinova moc, jež naplňuje celé stvoření (Iz 6,3). Pozemské i nebeské bytosti jsou povinny chválou tuto moc uznávat. Pokud se píseň skutečně pojila s klaněním při bohoslužbě, pak se můžeme domnívat, že se tímto pozemským úkonem napodoboval tentýž předpokládaný úkon v nebi. V této souvislosti je pochopitelné, že „Boží synové“ představovali jako andělé Hospodinův královský dvůr.

Vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména,
v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu:

Jméno zastupuje Hospodina, on jediný je králem nebeského světa, jemu náleží holdování nebeských bytostí. Zde je původní kananejský hymnus nejzřetelněji přetvořen skutečností Boha, který se zjevil Izraeli. Posvátné roucho připomíná situaci bohoslužby.

Budeme sledovat zjevení nebeského krále v bouři, které je v izraelském pojetí hymnickou oslavou Hospodina:

Hospodinův hlas nad vodami!
Vznešený Hospodin zaburácel hromem,

Hlas je zvuk hromu, mocně hřímavé slovo. Ve Starém zákoně se hromem projevuje Hospodinova moc. Z nebe zaznívá jeho hromový hlas (Ž 68,34) jako mocné slovo soudce (Am 1,2).

Hospodin nad spoustami vod!
Hlas Hospodinův, jak je mocný,

„Spoustami vod“ se zřejmě míní oceán, obklopující podle starobylých představ celý vesmír. V hebrejském textu se označení tohoto oceánu objeví později, v 10. verši – do češtiny je poněkud nešťastně přeloženo pomocí slova „potopa.“ Zjevující se Bůh je stvořitel, který neustále drží na uzdě chaotické síly, aby v uspořádaném světě udržel podmínky vhodné k životu.

hlas Hospodinův, jak je velkolepý!
Hospodinův hlas láme cedry,

Z Hospodinova hlasu vychází moc a vznešenost, ve světě se ovšem tento hlas může projevit jako ničivá síla.

Hospodin láme cedry libanonské.
Nutí Libanon poskakovat jako býčka,
Širjon jak buvolí mládě.

Zlomeny jsou libanonské cedry, symboly velikosti a pýchy (Iz 2,13), obrazy trvale šťavnatého života (Ž 92,13). Libanon a Širjon poskakují, chvějí se při dunění hromu. Slovní spojení Libanon a Širjon nacházíme i v ugaritských textech. Šlo zřejmě o ustálený způsob vyjadřování, pocházející z Fénicie. Kde tedy hledat Širjon? Podle Páté knihy Mojžíšovy (Dt 3,9) označovali Féničané jako Širjon pohoří Hermon.

Ve 114. žalmu (verš 4) poskakují hory podobným způsobem, když se Hospodin zjevuje jako vysvoboditel svého lidu z Egypta: „hory poskočily jako berani, pahorky jako jehňata.“ Nejde tedy o pouhou ukázku Hospodinovy moci, ale o uplatnění této moci ve prospěch jeho lidu.

Hospodinův hlas srší plameny ohně.

Plameny ohně jsou blesky, které patří k popisu zjevení Boha v bouři. Podle této představy štěpí Hospodinův hlas oheň do jednotlivých blesků. Verš lze doplnit o formulaci, která se už objevila ve 3. verši: „Hospodin zaburácel hromem.“

Podobným způsobem dává Hospodin o sobě vědět na Sinaji, než vyhlásí prostřednictvím Mojžíše Zákon: „hřmělo a blýskalo se … celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni“ (Ex 19,16n). Smyslem těchto projevů není zastrašit, ale poučit, jak správně žít. Děsivé projevy jen zvýrazňují, kdo vlastně dává pokyny k životu.

Hospodinův hlas otřásá pouští,
Hospodin otřásá pouští Kadeš;

Zmínka o Kadeši nabízí spolu s uvedeným Libanonem zeměpisnou orientaci, která bývala tradičně vyjadřována těmito výrazy. Dnes ji už nedokážeme s jistotou rekonstruovat. Důležité však je, že také poušť se chvěje při burácení hromu. Není místa, kam by se dalo utéci před Hospodinovým hlasem.

Hospodinův hlas vyvrací duby a lesy zbavuje kůry,
v jeho chrámu však všichni volají: Sláva!

Obrazem katastrofy, způsobené silným větrem, se znovu se připomíná možnost ničivých důsledků Hospodinovy blízkosti.

Konečně se také ukazují účinky Hospodinova hlasu na člověka. Zde se však popis náhle zastavuje. V závěru se hymnus vrací ke svému začátku. Chrámem se míní nebeský palác, který je vzorem pozemského chrámu. Zde se Hospodinu projevuje úcta provoláváním slávy. Tento verš je klíčovým textem celého žalmu. Vede nás od pozemské vichřice do nebeské svatyně, kde také sbor nebešťanů oslavuje toto dění jako zjevení Hospodinovy slávy. 

Hospodin trůnil nad potopou,
Hospodin jako král bude trůnit věčně,

Hospodin trůnící nad potopou je pánem světa, jenž si podmanil chaotické síly. Setkáváme se s motivy, pomocí kterých věřící člověk uvažuje o stvoření jako o domově, obydleném živými bytostmi. Chaos, ohrožující život, je stvořitelem spoután bez časového vymezení – věčně.

Hospodin uštědří svému lidu sílu,
Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Přímluvná modlitba vyslovuje v souvislosti s celým žalmem tuto jistotu: Bůh, jehož slovo je mocné, je pánem svého lidu. Dokáže popsanou moc využít ke spáse svého vyvoleného lidu. Závěrečný verš zdůrazňuje, co bylo v rámci starozákonní bohoslužby předpokladem porozumění: Hospodin je Bůh Izraele. Je známý jen ve vztahu ke svému lidu. Je to Bůh, který se zastává svého lidu, a proto může být vzýván, aby požehnal svému lidu pokojem – ze své moci jako Bůh nebes a panující král.

Zjevení Boha v bouři se stalo ve Starém zákoně významným prvkem textů, které se snaží zjevení Boha zachytit. Hospodinovo zjevení je vždy událostí. Odehrává se při rozpoutání bouře, dunění hromu a blýskání. Je tak naznačena ohrožující, ničivá a přemáhající stránka Božího příchodu. Nikdy však není Hospodin považován za božstvo bouře, vždy jde jen o způsob, jakým se projevuje a ze kterého pak vystupuje jako osoba – oslovuje lidi, slibuje, přikazuje. Označení Hospodin je natolik určujícím středem všeho, že píseň s popisy zjevení může být chápána jedině ve vztahu k němu. Nesmíme zapomenout, že píseň byla ve své době polemikou s kultem bůžka Bála. Hospodin v ní dává najevo své právo na nebeský i pozemský svět. Zjevuje se. Jeho sláva září. Zaznívá jeho hlas. Dává do pohybu nebe i zemi. Jemu musí sloužit všechny mocnosti.

V liturgické souvislosti se svátkem Křtu Páně si můžeme připomenout základní téma našeho žalmu, vyjádřené slovy: „neboť tvé je království i moc i sláva na věky.“ Ježíš považoval Boží království na konci času za jádro své zvěsti. V očekávání tohoto království se můžeme modlit 29. žalm, a to nejen o svátku Křtu Páně. Víme přece, že „Syn člověka sedí po Boží pravici“ (Mk 14,62), kam ho povýšila Boží moc, oslavovaná v tomto žalmu (Sk 5,31). Před ním se sklání každé koleno (Flp 2,10) i andělé (Žid 1,4). Celý svět sborově volá: „Tomu, který sedí na trůně a Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky“ (Zj 5,13).