Petr Chalupa

O 14. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Zachariáše. Jde o jednoho z dvanácti takzvaných malých proroků. Přídavné jméno „malý“ nemá však nic společného s významem těchto mužů, zachycuje spíš nepatrný rozsah jejich spisů – ve srovnání s knihami proroků Izajáše nebo Jeremjáše.

Úryvek je vybrán z 9. kapitoly. Touto kapitolou začíná druhá část knihy. Podle badatelů jde o takzvaného druhého Zachariáše. Text 9. – 14. kapitoly se totiž liší od prvních 8 kapitol jak obsahem a tématy, tak i pozdější dobou svého vzniku. Autor tohoto textu se pokouší pokračovat v Zachariášově díle, hledá význam jeho poselství pro svou dobu. Odvolává se na biblické texty, které už byly v jeho době známé a uznávané jako autoritativní. Propojuje různé teologické tradice a motivy. Tato část knihy proroka Zachariáše patří k nejmladším prorockým textům. Můžeme předpokládat, že vznikla dlouho po babylónském zajetí.

Poslechněme si prvních 8 veršů 9. kapitoly. Tyto verše čteme bezprostředně před úryvkem, který byl vybrán pro eucharistickou liturgii:

Prorocký výrok:
„Hospodinovo slovo se usídlilo v zemi Chadrach,
jeho příbytek je v Damašku,
neboť Hospodinu patří oko Aramu
jako všechny kmeny Izraele.
I Chamat je v jeho hranicích,
také Tyrus a Sidón, který je tak moudrý.
Tyrus si vybudoval opevnění,
nakupil stříbra jako prachu
a zlata jako bláta na ulicích.
Pán se ho však přece zmocní,
jeho moc svrhne do moře;
Tyrus bude sežehnut ohněm.
Spatří to Aškalon a bude se bát,
Gaza se bude bolestí svíjet,
marná bude naděje Ekronu;
zmizí král z Gazy
a v Aškalonu se nebude bydlet.
V Ašdodu bude sídlit míšenec.
Tak rozdrtím pýchu Filišťana.
Z jeho úst odstraním krev,
ohavnosti z jeho zubů,
i on bude jak zbytek patřit našemu Bohu,
bude jako vůdce v Judovi,
Ekron bude jako Jebusita.
Utábořím se kolem svého domu a budu na stráži
proti každému, kdo by chtěl sem nebo tam táhnout;
už na ně nepřijde tyran,
protože nyní nad nimi bdím.

Podle mnoha náznaků popisuje tento text válečné tažení Alexandra Velikého do Fénicie a Palestiny podél pobřeží Středozemního moře. O několik veršů dál se objeví v hebrejském textu slovo Javan, které se překládá jako Řecko. Hrozbu tedy představuje řecké vojsko, vedené Alexandrem Velikým r. 332 před Kristem, v době největšího rozmachu řecké nadvlády.

Úryvek, vybraný pro liturgii, rozvíjí tematiku Božích činů, které mají přinést záchranu jeho lidu. Zároveň však klade zcela nový důraz, když se zmiňuje o postavě pokojného vladaře a krále světa na konci času. Ten ukazuje konkrétně, jak se Bůh chce postarat o svůj lid. I když je překlad v přítomném čase, jde o budoucí událost. Slůvko „hle“ připomíná, že budoucnost se naléhavě blíží.

Po stránce literární formy jde o umělecky zpracovaný text. Člení se jako báseň. Svědčí o mimořádném úsilí svého tvůrce – například hříčkami s podobně znějícími slovy.

První část je dvojnásobnou výzvou k radosti, druhá zdůrazňuje příchod krále jako důvod k radosti a zmiňuje se o králových vlastnostech. Poslední část úryvku hovoří o králově vládě nad celým světem.

Ohledně literárního druhu se text blíží volání hlasatele, který ohlašoval příchod panovníka nebo nějakého vznešeného hosta. Zde však neohlašují událost cizí poslové, ale sám Bůh. Je proto jisté, že se uskuteční.

Náš úryvek sepsal pravděpodobně znalec Písma. Zaslíbení totiž navazuje na starší představy o mesiáši a spojuje tyto představy s jinými motivy.

„Hlasitě zajásej, siónská dcero,
zaplesej, dcero jeruzalémská,

Vrch Sión v Jeruzalémě je osloven jako osoba, dcera. Je vyzýván k radosti. Slovesa „zajásat a zaplesat“ vyjadřují zvláštní projevy radosti, které byly zřejmě spojeny nejen s dožínkami, ale také s bohoslužbou. Naléhavá výzva ke chvále bude v dalším textu dopodrobna odůvodněna příchodem krále, jeho vlastnostmi a změnami, které s jeho příchod souvisejí.

hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu,

Přivlastňovací zájmeno „tvůj“ ukazuje, že jde o dlouho očekávanou postavu, vystihuje těsné sepětí panovníka se Siónem a Jeruzalémem, zřetelně odlišuje tuto postavu od cizích vládců, pod kterými Jeruzalém trpěl v průběhu svých dějin. Text neříká výslovně, že by šlo o Davidova potomka. Král je prostě pomazaný, to znamená mesiáš. Proroctví se vztahuje na královského mesiáše v době na konci světa.

Král je spravedlivý. Znamená to, že podle představy ve starověkém Orientu se má zastávat lidí, jejichž práva byla pošlapávána. Tato vlastnost je však zároveň Božím darem. Sám mesiáš je nejprve ospravedlněn – podobně jako Hospodinův služebník u Izajáše. Z tohoto dvojího významu plyne i následující vlastnost. Hebrejský text označuje krále jako člověka, kterému „byla prokázána pomoc“ – nikoli jako někoho, kdo přináší spásu – toto znění najdeme v řeckém překladu. Podle hebrejštiny je tedy mesiáš někým, kdo sám zakusil a zakouší Boží pomoc. Mesiáš, který je na některých místech Starého zákona uváděn jak zachránce, je sám zachráněný.

Není divu, že třetí vlastností krále je jeho pokora, doslova chudoba, poníženost. Takto se vyjadřuje jeho úplná odkázanost na Boha, zachránce chudých a slabých. V představě o králi na konci času je chudoba zcela novým rysem. Panovníkem se tak stává představitelem chudého Izraele, který se v ohrožení zvnějšku i zevnitř spoléhá plně na Boha.

je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti.

Po králových vlastnostech se dostává ke slovu také zvláštní charakter jeho příchodu. Naše pozornost se zaměřuje na zvíře, kterého používá k jízdě. Hebrejský text hovoří doslova o osličím hřebci, mláděti oslice. Chce zdůraznit, že jde o čistokrevné zvíře. Znalci Písma se vybaví text ze 49. kapitoly První knihy Mojžíšovy (Gn 49,10n): „Juda nebude nikdy zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví.“ Oslátko je tedy podle této tradice zvířetem, na kterém jede někdo vznešený. Zdůrazňuje se tak důstojnost příchozího. Zároveň je oslátko v protikladu k válečným ořům jízdním zvířetem pokorného a chudého krále.

Zničí válečné vozy z Efraima,
válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk.

První část desátého verše popisuje zvrat, který způsobí mesiášův příchod. Celého Izraele – Efraim zastupuje severní království a Jeruzalém jižní – Bůh zničí jako válečnou zbraň. Znamená to konec válek.

Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky Eufratu až do končin země.“

Národy budou vnímat krále jako soudce, který se vyznačuje mocným slovem a přináší pokoj. Zachariáš se zde opět blíží obrazu Hospodinova služebníka z knihy Izajáš.

Závěr našeho úryvku je vlastně citátem ze 72. žalmu (72,8). Vláda nad světem se přesouvá z judského krále na vladaře poslední doby. Slova „od moře k moři“ mohou znamenat rozsah říše od Středozemního moře až po Perský záliv nebo celý povrch země, obklopený mořem. Vláda přicházejícího krále nezná tedy žádné hranice. Prorocké zaslíbení můžeme souhrnně vyjádřit slovy: Hospodinem podporovaný mesiáš, který sídlí v Jeruzalémě, vykonává vládu nad světem, které dosáhl pokojnou cestou.

Všimli jsme si, že úryvek spojuje různé představy a názory. V některých případech se o něco takového pokouší vůbec poprvé. Jsme svědky výkladu Písma uvnitř Písma. Autor textu se nespokojí se zjednodušenými šablonami o nepolitickém mesiáši. S touto postavou se pojí mnoho různých témat a vztahů. Na jedné straně navazuje příchod mesiáše na prorocká zaslíbení Izajáše, Jeremjáše a Micheáše. Novým prvkem je na druhé straně propojení s písněmi o Hospodinově služebníkovi z takzvaného Druhého Izajáše. Vyniká v nich zbožnost chudých, která charakterizuje krále poslední doby jako někoho, kdo je zcela závislý na Bohu.

Evangelisté Matouš a Jan citují Malachiáše ve své zprávě o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma. Na Ježíšovi se zaslíbení naplňuje. Zdůrazněním starozákonního zaslíbení dávají evangelisté najevo, že také křesťané společně se Židy stále očekávají plné uskutečnění Božího pokoje. Mesiánská zaslíbení Starého zákona vytvářejí jakoby prostor, ve kterém se teprve může rozeznít zvěst o Ježíšovi jako mesiáši.

Podobně jako při vjezdu do Jeruzaléma je také v úryvku Matoušova evangelia pro příští neděli Ježíš charakterizován slovem pokorný. Jde o stejný vnitřní postoj, jakým se vyznačují blahoslavení chudí (Mt 5,5). Jsou to lidé, kteří očekávají všechno od Boha. Král poslední doby jim nejen přináší pokoj, ale je také příkladem, jak žít před Bohem.

Biblické texty z liturgie příští neděle hovoří o Boží spáse pro nás lidi. Bůh posílá svého Syna, mesiáše, který zachraňuje svět. Tento Boží vyslanec vystupuje ale jinak, než bychom čekali. Nepřichází s mocí a slávou, je pokorný, ví, že sám potřebuje pomoci. Jedině takto vzniká jeho prostřednictvím království pokoje a spravedlnosti.

Vstupní modlitba příští neděle vyjadřuje tento zdánlivý protiklad slovy: „Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou.“