Svátek uvedení Páně do chrámu

Marie Zouharová

Na začátku dnešních úvah bude užitečné, když si připomeneme, co víme o dějinách svátku, který se lidově nazývá Hromnice.

Svátek uvedení Páně do chrámu se v Jeruzalémě slavil už v 5. století. V Římě se začal slavit až v 7. století pod názvem Setkání. Od 10. století se objevuje v liturgických knihách na západě s označením Očišťování Panny Marie. Nynější název, uvedení Páně do chrámu, znovu připomíná, že je to především svátek Ježíše Krista.

Jako druhé čtení uslyšíme úryvek z listu Židům. Přesněji – zazní 14. – 18. verš druhé kapitoly. Tuto kapitolu začneme však nyní číst od desátého verše, abychom v širší souvislosti lépe porozuměli vybranému úryvku. Na úvahu o ponížení Božího Syna navazuje text o Ježíši Kristu, Vykupiteli:

Bylo to jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že zdokonalí utrpením toho, který je má k jejich spáse vést. Vždyť ten, kdo přináší posvěcení, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají týž původ.

Autor textu vychází z představy o bytostné sounáležitosti Vykupitele a vykoupených: Bůh… přivedl do slávy mnoho synů tím, že zdokonalil utrpením toho, který je měl k jejich spáse vést. Podle následujícího textu totiž ten, kdo přináší posvěcení, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají týž původ.

Ježíš tedy náleží na jedné straně zcela Bohu, Boží svatosti. Na druhé straně patří zároveň do lidské rodiny. Proto se může Syn, který je od věčnosti u Boha, hlásit k lidem jako ke svým sourozencům a jeho spásný čin může lidi uschopnit ke vstupu do Boží svatosti.

Ježíšovo lidství vidí autor listu Židům jako ztotožnění Syna s těmi, kteří mu patří, až po pokušení a bolestnou smrt. Odesilatel listu se snaží vidět situaci svých adresátů v nejužší souvislosti se situací poníženého Syna člověka.

Pro pochopení tohoto důležitého textu je nutné vědět, odkud pochází představa o bytostné sounáležitosti Vykupitele a těch, kdo mu patří. Můžeme se také tázat: Jaká je tedy příbuzenská sounáležitost mezi Ježíšem a věřícími? V žádném případě neznamená, jak se někdy říká, že všichni lidé jsou bratři. K Ježíšově příbuzenství nedochází až vtělením, vtělení je spíš důsledkem předcházejícího bytostného příbuzenství. Příbuzenství, které má autor listu na mysli, existovalo vlastně vždycky. Není vázané na čas ani na náš svět. Spásná účinnost vtělení a ukřižování je důsledkem takového příbuzenství.

Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: Budu hlásat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu o tobě s chválou mluvit. A jinde: Já svou důvěru složím v něho. A ještě jinde: Hle, tady jsem já i moje děti, které mi Bůh dal.

Dvojím svědectvím z Písma dokládá autor svou představu o bytostném příbuzenství mezi Božím Synem a mnoha vykoupenými dětmi. Citovaná slova Písma dostávají zde nový smysl. První citát pochází z 22. žalmu. Žalmista se cítí Bohem vysvobozen z ohrožení smrtí, a proto před shromážděnou obcí chválí Boha (Ž 22,23). V listu Židům je nyní tento výrok chápán jako mesiánské naplnění. V Ježíšových ústech je svědectvím Písma o jeho vztahu k těm, kdo mu patří. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: Budu hlásat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu o tobě s chválou mluvit. Ježíš je bratr mezi sourozenci.

Právě tak chápe autor listu Židům text z knihy proroka Izaiáše: Hle, tady jsem já i moje děti, které mi Bůh dal (Iz 8,18). Prorok takto vyjádřil svou důvěru v Boha. Ježíš dává těmito slovy najevo svou důvěru v Otce.

Nejde ovšem především o duchovně chápaný vztah mezi otcem a dítětem. Tématem je bytostná sounáležitost Ježíše a věřících, která se podle autorova mínění dá nejlépe vyjádřit pomocí vztahů, které se prožívají v rodině.

Protože tedy sourozenci mají krev a tělo společné, i on se jich stal účastným, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, to je ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí.

Boží vůle se projevuje vtělením Syna. Cílem vtělení je vítězství na smrtí. Je to cesta ke spáse. „Krev a tělo“, které Vykupitel přijímá, jsou znamením lidské smrtelnosti. List Židům zde navazuje na docela pesimistické chápání lidské existence, které bylo rozšířené v pozdním starověku, především mezi takzvanými gnostiky. Podle jejich názoru není člověk svobodný a je vystaven ďáblovým zkouškám. Je mu vydán na milost a nemilost, podobně jako je otrok majetkem svého pána. Takto zotročený člověk je v bezvýchodné situaci a podléhá strachu ze smrti. Jeden z gnostických spisů, „Tajná kniha Janova“, shrnuje toto chápání lidské existence slovy:

„Já, Vykupitel, jsem šel do středu jejich vězení, to je do žaláře těla, a řekl jsem: Kdo slyší, nechť povstane z hlubokého spánku! Tu zaplakal vykupovaný člověk a proléval veliké slzy. Utřel si je a pravil: Kdo to volá mé jméno a odkud mi svitla tato naděje, zatímco jsem v okovech žaláře?… I napřímil jsem ho a vtiskl jsem mu ve vodě světla pět pečetí, aby nad ním smrt neměla už žádnou moc“. Podle tohoto pojetí je vykoupení chápáno hlavně jako vysvobození z pout a ze žaláře.

List Židům používá tohoto pojetí lidské existence a potřeby vykoupení k výkladu Kristova vtělení, ukřižování a vzkříšení. Kristus je vítěz nad satanovou mocí. Vysvobozuje věřící z této moci. Není nějakou mýtickou postavou gnostiků, ale je člověkem Ježíšem z Nazaretu, o němž vyznáváme: Bůh se postavil na jeho stranu, neopustil ho ani při ukřižování, ale povýšil ho k sobě. Ježíš není jen zdánlivě člověkem, který svou nebeskou postavu oblékl do šatu lidství, ale má „krev a tělo“ jako ti, kteří mají být vykoupeni.

Je přece jasné, že pomoc, kterou přinesl, platí Abrahámovým potomkům, ne andělům.

Tímto výrokem zdůrazňuje autor listu ještě jednou sounáležitost Vykupitele s těmi, kteří jsou povoláni ke spáse, to je s potomky Abrahámovými. Těmito potomky je myšleno celé lidstvo, Židé i pohané, a sice na konci času, jak to chápala prvotní církev.

Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, umí přispět na pomoc těm, na které zkoušky přicházejí.

Autor listu se na tomto místě poprvé dostává ke svému hlavnímu teologickému tématu, a sice k Ježíši jako veleknězi. Pouze list Židům, tedy nejspíš křesťanům ze židovství, pravděpodobně žijícím mimo Palestinu, nazývá Krista celkem jedenáctkrát veleknězem. V ostatních textech Nového zákona se s touto představou nikde jinde nesetkáme.

Představu mesiánského velekněze připravovala židovská tradice o Melschisedechovi. Tajemná postavu krále Salemu, který se v První knize Mojžíšově vynořuje z dějin bez jakéhokoli kněžského rodokmenu a který obětuje chléb a víno, když žehná Abrahámovi (Gn 14,18-20), dává autorovi listu podnět, aby vylíčil Krista jako velekněze podle řádu Melchisedechova.

Pozemský Ježíš je veleknězem. Jeho kněžství není mýtické, ani rodové či kmenové, ale duchovní. Autor listu Židům se staví na půdu tradičního vyznání a razí nové cesty hlásání. Nejde mu však o teologickou spekulaci. Jako pastýř cítí odpovědnost za obec, která zvlažněla ve víře. Z tohoto hlediska je list Židům trvale platným příkladem pastorace, která vychází z uvažování o víře.

Podle listu Židům obětuje Kristus jako velekněz sám sebe na oltáři kříže. Jeho oběť převyšuje všechny oběti Starého zákona. Je to oběť jeho života a krve. Ježíš proto „nemá zapotřebí jako obyčejní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. To on učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl za oběť“ (Žd 7,27). Ježíšova oběť působí usmíření a odpuštění, očištění, posvěcení a spásu.

Přídavné jméno „věrný“ neznamená jen Ježíšův etický postoj, ale označuje „spolehlivost“ spásy. Ježíš svou poslušností v utrpení obstál ve zkoušce. Odtud pochází naše spása: „Ačkoli to byl Syn, zakusil, co je utrpení a poslušnost“ (Žd 5,8). Proto dokáže pomáhat nám, kteří zkouškami procházíme.

Kristus vystupuje jako velekněz do věčné svatyně a připravuje nám cestu k Bohu: „Máme volný přístup do svatyně skrze Ježíšovu krev“ (Žd 10,19). Kristus je velekněz věčný. Stal se jím na základě svého věčného života a zůstává jím navěky. Svou oběť vykonal jednou provždy, je stále živ a přimlouvá se za trpící obec. Je nyní vyvýšen nad nebesa. „Ježíš je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kteří skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za nás přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, povýšený nad nebesa“ (Žd 7, 24-26).

Stručně a výstižně vyjadřuje význam Krista preface ze svátku Uvedení Páně do chrámu: „ten, který ti byl v chrámě představen, je tvůj Syn, tobě rovný ve věčné slávě; je slávou Izraele a světlem nás všech.“