Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

1 J 2,1-5

Pavel Kopeček

 

Již počáteční slova dnešního úryvku z Prvního Janova listu poukazují na pisatelovu autoritu, na základě které je oprávněn těm, za něž cítí zodpovědnost, něco sdělit. Jsou to slova povzbuzení a bratrské lásky. Autor se projevuje jako starostlivý otec, který utěšuje a dává naději. Janovi jde předně o osobní spojení věřících s Bohem, hřích tento kontakt přerušuje, ale vždy je možno navázat nové spojení. Ve snaze o toto spojení spočívá celý duchovní život, jedná se o nabytí vědomí, že jsme Bohem milování, Synem vykoupeni a Duchem svatým posvěceni. Naše setkání s Bohem se odehrává skrze Boží slovo, skrze svátosti a církevní společenství. Vyslovením požadavku zachovávání slova se zdůrazňuje spojení s Bohem a přijetí jeho vůle. Síla pouta lásky se zjevuje ve věrnosti Božím příkazům. Jen na lásce stojí vztah mezi člověkem a Bohem, ona je cestou k jeho poznání. Boha nenacházejí vášniví luštitelé hádanek a hloubající učenci, ale ti, kdo se s láskou dívají kolem sebe.

Vyslechněme si nyní nedělní úryvek: Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti (1 Jan 2,1-5).

Již první verš našeho čtení, jež tématicky navazuje na předcházející text, otvírá základní Janovské téma, kterým je možnost, že i po křtu může člověk hřešit. Zde vidíme jiný myšlenkový koncept než u Apoštola národů. Pavel říká jasně a důrazně: „Hříchu jsme přece zemřeli!“ (Řím 6,2). Pavlovo pojetí hříchu je existencionální, křtem v nás bylo přemoženo zlo, přešli jsme z temnoty do světla. Jan vnímá hřích spíše jako lidskou slabost, proto i křesťan může hřešit a má o tom vědomí. Nepoznat vlastní hřích by bylo lží a popřením pravdy. Novost křesťanské zvěsti nemění lidskou přirozenost s její náklonností ke hříchu, ale vede věřícího, aby vyznával své hříchy. Toto je postoj, který si Bůh žádá od hříšníka, aby mu mohlo být odpuštěno pro Kristovi zásluhy. Milost odpuštění je vázána na vyznání spojené s lítostí a na našeho Přímluvce: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého“ (1 Jan 2,1). Bůh, ve vztahu ke kajícníkovi, je vždy milosrdný a věrný. Boží věrnost je zakotvena v jeho slově a v Kristově oběti, On prolil svou krev na odpuštění hříchů. Boží věrnost Nové smlouvě je věrností vlastní existenci, Bůh bytostně nemůže být nevěrný, nespravedlivý a nemilosrdný.

Církev není společenstvím mravně dokonalých lidí, kteří nehřeší, ale je to společenství věřících, pro které jejich vlastní nedokonalosti nejsou překážkou, aby se přiblížili k Bohu. Snaží se, aby se Boží vzdálenost proměnila v jeho blízkost. Blízkost, která oblažuje a odpouští.

Jan si uvědomuje lidskou slabost: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1 Jan 1,8). Vědomí naší dokonalosti a bezhříšnosti není jen naším vnitřním omylem a vytvářením si nepravdivých iluzí o sobě, ale tím současně z Boha činíme lháře. Bůh nám zjevil v Kristu vážnost hříchu, dal nám poznat jeho pravou podstatu a současně nám i ukázal cestu, jak přemáhat pokušení a hříchů se nedopouštět.

Křesťan nemá hřešit, jak říká pisatel našeho úryvku, ale to je možné jen díky duchovnímu spojení s Kristem. On je ten, kdo za nás bojuje a On v nás přemáhá zlo. Jen On nám dá zvítězit v pokušení. Jan si uvědomuje důležitost tohoto napojení na Krista, ale současně i jeho křehkost, proto i když chybujeme, můžeme vždy doufat a počítat s odpuštěním i přijetím. Skrze naše pády a naše povstání roste i náš vztah ke Kristu, který nám dává nespočet nových začátků. Osvobození od hříchu spočívá ve víře v Krista a i když jsme hříšníci, přesto nemusíme hřešit.

Každý hřích poukazuje na slabost naší víry. Pavel k tomu dodává: „Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Krista, až do ospravedlnění z víry.“ (Gal 3, 23-24). Tato Pavlova slova chtějí zdůraznit, že úvahy o lidské dokonalosti jsou v rozporu s Božím slovem; jsou projevem snahy jít si vlastní cestou a ne tou, kterou nám Bůh stanovil. Hřích je nešťastnou skutečností křesťanského života, která může být změněna jen Božím činem v Kristu. Jan jej nazývá příčinou odpuštění: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a ne jenom za naše, ale za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2). Hřích je náboženským označením nějakého zla, které je aktivní skutečností, je třeba jej vnímat v dynamice svého působení. Předně hřích přetrhává svazky s dobrem, s tím nejvyšším Dobrem, kterým je Bůh. V duši člověka budí nechuť ke konání dobra a uvádí jej postupně na cestu hříchu. Věřící by si měl být proto vědom, že Kristus je smírnou obětí za naše hříchy. On je náš Přímluvce u Otce, naše naděje na nový život bez hříchu.

V době sepsání Prvního listu Janova byly rozšířeny různé filozoficko-náboženské směry, které hlásaly důležitost poznání pro vnitřní osvobození a spásu člověka. Podle těchto názorových směrů pravým smyslem života je osvobození se od viditelného světa skrze poznání Boha. Poznat Boha znamená, podle nich, dosáhnou spásy. Spása spočívá v pozvednutí se nad sféru věcí pozemských a čistě lidských k poznání věcí božských. Tento způsob chápání spásy měl za následek nový pohled na tělo, na lidské city a vášně, na hřích: tyto věci se staly nepodstatnými a ztratily jakoukoliv důležitost a význam. Následkem toho byl úplný nezájem o mravnost, hřích neměl v tomto pojímání lidského života žádné místo. Tyto názory měl na mysli autor našeho úryvku a viděl v nich velké nebezpečí pro církev, říká: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: Poznal jsem ho, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy.“ (1 Jan 2, 3-4). Oddělit víru od morálky, poznání Boha od života, náboženství od mravnosti je nemožné, protože tento vztah vyplývá nejen z našeho textu, ale z celého Písma. Pravé poznání Boha je dosvědčeno zachováváním jeho přikázání. Opravdová nábožnost se pozná skrze poslušnost Bohu a jeho slovu. Požadavek poslušnosti byl v židovství a v raném křesťanstvu natolik samozřejmý a základní, že projevy neposlušnosti vůči Bohu znamenaly odpad od víry a zřeknutí se vlastního náboženského základu života.

Když se Bůh ve Starém zakoně zjevil člověku, tak přitom daroval lidem soubor příkazů, aby je zachovávali: „Jestliže nebudeš bedlivě dodržovat všechna slova tohoto zákona, napsaná v této knize, a bát se slavného jména Hospodina, svého Boha, dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomky neobyčejné rány“ (Dt 28,58). Poslušnost Božímu zákonu je stěžejní pro starozákonní lid, Nehemiáš říká: „Židé přicházeli a přísežně prohlašovali, že budou žít podle Božího zákona, který byl vydán skrze Božího služebníka Mojžíše, a že budou zachovávat a plnit všechna přikázání Hospodina, našeho Pána, jeho práva a nařízení“ (Neh 10,29).

Kristus nepřichází tento zákon zrušit, přináší nový pohled na přikázání, která nemají být nesnesitelným břemenem, ale prostoupena svobodnou volbou. Zákon Staré smlouvy má ustoupit Zákonu Novému ve smyslu jeho prohloubení, zniternění a radikality lásky. Bůh chce člověka svobodného a ne spoutaného předivem zákona, byť správného a prospěšného. Z tohoto důvodu je třeba, aby člověk vyrazil na cestu svobodných rozhodnutí, kde volba vždy padne na Boha, který je obecným dobrem. Je pochopitelné, že Bůh je nejvyšším dobrem pro člověka a volit jeho cestu je to nejlepší řešení. V Kristu vystupuje do popředí krása přikázání lásky, poslušnosti a pokory; jeho pozemský život je ve znamení věrného plnění Boží vůle. Kristus sám říká „sestoupil jsem z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (Jan 6,38). Snad se nám může jevit přes příliš, toto vše požadovat od dnešního člověka: být pokorný, poslušný Bohu, věrně a s láskou zachovávat všechna přikázání. Je vůbec možné toto vše naplnit?

Kristus nepřináší nový morální kodex svého učedníka, ale chce jen poukázat na to, že je možné vztah s Bohem žít i jiným, svobodnějším a opravdovějším způsobem. Jeho Horské kázání, jak nám je popisuje apoštol Matouš (Mt 5,1 – 6,15), není souhrnem nových přikázání, ale výzvou k tomu, abychom nežili sobecky, jak nám to On sám ukázal. Přesto však zde máme nový aspekt – dar Ducha svatého, který nás osvobozuje od egoismu a uschopňuje k nezištné lásce. Přijali jsme Ducha svatého, aby v nás takto působil a my byli nositeli nového ovoce. Apoštol Pavel píše: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (Řím 8,14-16). Mechanismus lásky a zákona je třeba znát, ne teoreticky, ale osobně, z vlastní zkušenosti; Jan, když mluví o poznání těchto věcí, chce zdůraznit jejich vnitřní rozměr – poznat z hlouby srdce a být o tom pevně přesvědčen: „víme, že jsme ho poznali“ (1 Jan 2, 3).

Jan v našem úryvku nemluví obecně, ale směřuje naši pozornost na Krista a jeho požadavky: znát Krista = plnit jeho přikázání. A tato jednoduchá rovnice platí i ve své záporné poloze: neplnit jeho přikázání = neznat Krista. „Kdo říká: Poznal jsem ho, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy“ (1 Jan 2, 4). Závěr této Janovy věty je určitým klíčem k pochopení našeho úryvku, který bychom mohli nazvat otázkou: Kdy láska dosáhne svého cíle? Tímto závěrem je sousloví: „a není v něm pravdy“, které nám může znít nezvykle. Většinou říkáme, že člověk má pravdu, ale ne, že v člověku je pravda. Tato fráze jakoby zhmotňovala pravdu na něco, co v člověku je, anebo není. Pravda není nějakou kvalitou, která přebývá v člověku, a tím jeho cena roste, anebo v něm není, a jeho prestiž klesá. Biblický pohled na pravdu je odlišný, ve Starém Zákoně je pravda chápána jako věrnost smlouvě s Hospodinem. Kdo je pravdivý, je věrný smlouvě, zachovává přikázání; kdo přikázání nezachovává, není věrný smlouvě a tudíž je lhář.

Stejný myšlenkový koncept máme i v našem úryvku, ten však je třeba vidět i z novozákonního pohledu. V Novém Zákoně se pravdou rozumí plnost zjevení uskutečněná v Kristu, pravdou je sám Ježíš Kristus: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Být v pravdě naznačuje osobní zkušenost života s Kristem, který postupně zjevuje Boží tajemství. Pro Jana je toto pojetí pravdy charakteristické: pravdu chápe jako věčné bytí, které člověk postupně poznává. I když Jan Boha nikdy nenazývá pravdou, přesto ji vnímá jako Boží vlastnost. V důsledku nedělá nic jiného, než že teologicky rozpracovává mudroslovné pojetí pravdy, jako zjevující se skutečnosti, jak to naznačují předcházející biblické texty.

Věrnost pravdě je věrností Kristovu slovu a výrazem lásky, proto Jan píše: „Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme“ (1 Jan 2,5). Láska dosáhne svého cíle v okamžiku, kdy zachováváme Boží slovo, kdy poznáme Krista, protože o něm hovoří Písma: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lk 24,26-27).

Být v Kristu může charakterizovat cíl duchovní cesty křesťana, avšak tento spíše neurčitý výraz je Janem rozvinut do konkrétní podoby: zachovávat přikázání. Pravda a láska jsou výrazy této věrnosti Kristovu slovu, tudíž jemu samotnému. Věrnost Slovu je vázána na lidské rozhodnutí, které se odehrává v srdci člověka. Naše vnitřní rozhodování jsou sice ovlivňována vnějšími skutečnostmi, ale nejsou jimi určena. Jan vyzdvihuje jedno přikázání jako základ všech ostatních a poukazuje na něj nejen teoreticky, ale udává konkrétní příklad: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13, 34). Toto nové přikázání je nové ne ve svém obsahu, ale ve své radikálnosti, vždyť Kristus z lásky umírá pro člověka: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15,13). V Kristu láska zapomněla na sebe, není tam sebemenší stín egoismu a to je i jejím pravým cílem.

Z celého Písma vystupuje lidská existence ve vztahové závislosti. Člověk je charakterizován ne tím, že je, ale svým vztahem s Bohem. Základním pojítkem těchto osob je láska: člověk žije proto, aby miloval a byl milován. Láska je nejen naplněním jeho života, ale i jeho cílem. Písmo chápe lásku jako Boží skutečnost: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Pojetí lásky v Písmu má zcela jasnou podobu: věrnost Božímu zákonu a jeho přikázáním. Kristus je obrazem této věrnosti a napodobovat jej v jeho lásce znamená ztotožnit se s ním, tj. nechat jej působit v sobě a také skrze sebe. Napojení se na Krista je dáno nejen naším uvedením do křesťanského života, ale také otevřením se Kristovu Duchu, který nás vede k poznání lásky a k rozhodování se pro tuto lásku skrze věrnost Božímu slovu.