Pavel Kopeček

Ve čtvrté kapitole Prvního Janova listu se objevují dvě základní myšlenky: jak poznáme působení Božího Ducha a co znamená, že Bůh je láska. Ve dnešním úryvku se tyto dva pohledy setkávají a vzájemně prolínají. Láska poukazuje na přebývání v tom, kdo je láskou, a toto přebývání se pozná podle působení Ducha, který je jednoznačným ukazatelem Boží přítomnosti. Tato část Janova listu poukazuje na zachování toho, co je hodnotné, co přesahuje hranice lidského života. Ukřižovaný Kristus představuje lásku až do konce, miluje až do krajnosti. Plným pochopením věty, že Bůh je láska, se láska stane opravdovým zákonem a cílem života. Tajemství pšeničného zrna poukazuje na ztrácení a nalézání sebe sama. S touto skutečností se pojí láska, která je člověku darována druhým a do něj vchází.

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jak spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska: kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm (1 Jan 4,11-16).

V úvodu tohoto úryvku se objevuje požadavek lásky: milovat tak, jako nás miloval Bůh. Autor listu přichází s požadavkem, který přesahuje lidský rozměr lásky k bližnímu; nejde jen o to, abychom byli hodní na lidi kolem nás. Evangelní láska poukazuje na podstatu a smysl lidského života.

Proto Jan v následujícím verši přechází k neviditelnosti Boha, která přímo souvisí se zastřeností smyslu lidského žití: to, co je skryté, má být odhaleno. Odhalení nepoznatelného a neproniknutelného je možné jen skrze poznání vnějších projevů a toho, jak působí, jak se projevují a jak odkazují na svou neviditelnou podstatu. Je velmi omezené myslet si, že všechno, co existuje, je možné změřit, zvážit, nějak popsat či definovat; jsou skutečnosti, které se těmto kategoriím vymykají a přesto s nimi v našem životě běžně počítáme. Mezi ně patří i láska, jakož i její prvotní příčina, a proto autor evangelia říká: „Boha nikdo nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“(1 Jan 4,12). Tento verš je pravděpodobně reakcí na některé postoje gnostiků, kteří se chlubili svým poznáním Boha, ale přitom se neřídili přikázáním lásky.

Jan nachází odpověď na otázku po poznání neviditelného Boha vycházejíc z přesvědčení, že setkání s Bohem obnáší přijetí úkolu, což nezbytně vede k proměně člověka. Tímto úkolem a touto proměnou je láska. Bůh je neviditelný, přesto se projevuje a působí.

Láska tak vystupuje jako cesta k poznání Boha, bez lásky ho nemůžeme poznat. On nestojí na průsečíku trajektorií našich spekulativních snah a náboženských úvah. Bůh se chce nechat poznat, chce, aby jej lidé nacházeli, proto miluje a miluje všechny bez rozdílu. Boží činnost je spojena s láskou, která pramení z Trojice a zahrnuje celé stvoření, proto Jan dochází k jednoduchému závěru: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Kdo zná Boha, volí cestu lásky. Láska člověka k Bohu je neoddělitelná od lásky k bližnímu. Toto je základní požadavek evangelia a největší jeho přikázání.

Láska k bližnímu poukazuje na Boží přebývání v nás: „… jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“ (1 Jan 4, 12). Láska je pro člověka nezměřitelným dobrem, je pramen života a lidského štěstí, protože je odrazem života Trojice. Bůh není jen definován jako láska, ale je původcem a nejvyšším zjevením lásky. Bůh žije díky lásce, je činný, protože miluje. Boží láska je konečnou příčinou všech stvořených věcí a všech Božích zásahů v průběhu dějin. Zjevení Boží lásky ve Starém zákoně má základ v jedinečnosti vztahu mezi Hospodinem a Izraelem.Výlučnost lásky ke svému lidu je pramenem naděje a radosti, proto prorok povzbuzuje Jeruzalém s ujištěním, že Bůh jej pro svou lásku opět obnoví: „Neboj se, Sióne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá“ (Sof 3,16-17).

Boží láska zvítězí nad hříchem, nad nevěrností svého lidu a učiní jej schopným opět milovat. Hospodin jej navždy sjednotí se sebou skrze lásku a věrnost: „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina“ (Oz 2,21-22). Schopnost spontánně poznávat – milovat Boha – je dána změnou srdce: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův“ (Jer 31,33-34).

Tato nová schopnost je spojena s vnitřní změnou člověka, jejíž příčinou je Boží milost: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich“ (Ez 36,26-27). Láska Hospodina ke svému lidu Izraeli je něžnější a silnější než láska matky ke svému dítěti: „Což může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15).

Jestliže Bůh ve Starém zákoně tak prokazuje svou lásku k vyvolenému národu, o to více miluje svůj nový lid – církev. S příchodem mesiáše na svět a se vznikem eschatologického společenství církve dosáhla láska Hospodina nejvyššího a nejkonkrétnějšího možného vyjádření. Bůh z lásky obětuje svého Syna, aby bylo lidstvo skrze církev zachráněno: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Poslání Kristovo se stalo posláním církve, která pokračuje v díle vykoupení, vědoma si významu Kristovy oběti lásky, kterou si ve svém lůně připomíná, z ní žije a čerpá vnitřní sílu.

Bůh je láska, a proto miluje neustále, nemůže přestat milovat. Jeho lásku vidíme nejen v okamžiku stvoření, ale zjevuje se neustále skrze lidskou existenci a celé své dílo. Dějiny Božích zásahů ve světě jsou postupným a zcela konkrétním zjevováním se jeho lásky; dějiny spásy představují sdílení mezi člověkem a Bohem. Tento dialog, nakolik je záhadný a přinášející mnohá úskalí, je znamením Boží lásky a lidské odpovědi. Problematičnost Boží lásky k chybujícímu člověku je ve Starém zákoně vyjádřena krásnými obrazy – například jako láska k vinici, která přes veškerou péči přináší jen pláňata: (Iz 5,1-4). Láska mezi Hospodinem a jeho lidem procházela mnoha úskalími a stále více nabývala konkrétních podob, na jejichž vrcholu stojí osoba Ježíše Krista. Kristus ukazuje hloubku a jednoznačnost lásky, miluje tak, jak může milovat jen čistý člověk, který je současně Bohem.

Láska k Bohu se zjevuje konkrétním způsobem: v Novém zákoně je bratrská láska zdůrazněna jako základní křesťanský požadavek a rozlišující znameních pravých Kristových učedníků. Křesťané jsou charakterizováni svou láskou: kdo miluje svého bratra a žije pro něj, je autentickým Kristovým následovníkem, protože on miloval člověka tou největší láskou – položil za něj svůj život. Kdo nemiluje, je mrtev a nemůže být v žádném smyslu vnímán jako Kristův učedník. Kristus vyzývá a nabízí život lásky silné a konkrétní; život učedníků naplněný láskou mu leží na srdci, a proto v tomto duchu mluví k apoštolům při Poslední večeři.

V řeči na rozloučenou je veden obavou o své v okamžiku, kdy již nebude fyzicky s nimi. Povzbuzuje je slovy: „Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jak jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, i vy se navzájem milujte. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13, 33-35). Toto přikázání lásky je nazváno „novým přikázáním“, protože nic podobného nebylo od člověka požadováno před Kristovým příchodem. Ježíš žádá od svých následovníků lásku v hraniční míře – zmaření vlastního života, vždyť nám dal tento osobní příklad. Největším projevem lásky je to, že obětujeme pro milovanou osobu to, co je nám nejdražší, a tím je vlastní život: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15,13). Požadavek lásky je centrálním tématem a hlavním odkazem odcházejícího Mistra,a proto se opětovně k tomuto tématu při Poslední večeři vrací.

Mnohé formulace v Janově listu jsou ozvěnou těchto Kristových slov: „Neboť to je zvěst, kterou jsme slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali“ (1 Jan 3,11). Vzájemná bratrská láska je dána Kristovým příkladem, který je zavazující.

Autor prvního Janova listu na několika místech poukazuje na to, že Bůh zůstává v nás skrze lásku (1 Jan 3, 24; 1 Jan 4, 12). Tato tajemná a obdivuhodná skutečnost křesťanské víry nemůže být vysvětlena jen blíženeckou láskou, nejde jen o subjektivní rovinu vztahu. Láska má objektivní základ, který stojí mimo nás a jímž je Duch svatý. Bůh nám dal tento dar, a proto si je křesťan vědom novosti svého života ve svém nitru. Tento život v Duchu svatém nám byl darován. On je příčinou naší vnitřní síly. Boží láska se nám ukázala v Ježíši Kristu, v něm vidíme to neviditelné a spatřujeme Boží slávu: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1, 14). Láska Kristova má základ v jeho spasitelném poslání, láska je tímto poznáním. Duch svatý dosvědčuje toto spásonosné poslání Krista a církve, jen díky Boží lásce můžeme od něj přijmout věčný život. Přebývat v lásce, což znamená poznávat tajemství Boží, je plodem Ducha, který není jen ukazatelem tohoto vzájemného přebývání, ale i jeho vlastní příčinou: „Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (1 Jan 4, 13). Pozoruhodný a především povzbudivý je motiv, který apoštol zdůrazňuje při popisu působení Boží lásky v nás: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni“ (1 Jan 4, 16).

Toto Janovo vyjádření je také pro nás plné naděje pro budoucnost, pro den soudu. Bůh, před kterým jednou budeme stát, nebude nám úplně cizí a jiný než jsou všechny naše představy, protože mezi námi bude něco, co nás již nyní spojuje. Jestliže existuje společenství svatých skrze lásku, tak také existuje společenství lásky, které tvoří všichni, kdo opravdově a nesobecky milují. Tato láska, která je společná Bohu i nám, je láska, která omlouvá.

Pro snahu o dokonalost naší lásky můžeme mít naději i v ten poslední okamžik našeho pozemského života. Tato naděje a důvěra v rozhodujícím okamžiku našeho života – při setkání s Bohem, je pravým opakem vědomí hříchu a osobního selhání, z čehož se rodí strach. Téma důvěry a naděje je logickým vyústěním předcházejících textů o lásce: „…láska nezná strach“ (1 Jan 4, 18). Kdo žije ve společenství s Bohem vědomě své božské synovství, poznává nejen svou křesťanskou důstojnost, ale skrze ni nepodléhá zákonu strachu. Jan v této části svého listu poukazuje na základní charakteristiku křesťanství: láska a strach se vzájemně vylučují, což neznamená, že láska strach zahání nebo jej nějak vytěsňuje, ale mění jej v důvěru. Pokud se člověk neustále o něco bojí či strachuje, projevuje tím svou lidskou snahu věci, osoby či události ovládat, což není možné. Tento lidský pohled musí být prostoupen pohledem víry a důvěry Božího dítěte. Jestliže Bůh má důvěru a lásku k člověku, tak tento Boží postoj je pro mne zavazující, nehledě na to, že má takto působit v mém životě a stát se pro mé jednání skutečným archetypem. Skutečnost je to, co působí, a proto Boží přebývání v nás má být pozorovatelné a to ne jinak než skrze lásku, která přemáhá stíny strachu a malomyslnosti.

Tato slova o lásce nejsou nějakou exaltací afektu víry či smyslů, nejsou odsouzením racionality nebo vědění, jsou cestou k vnitřní prostotě. Jen s touto vnitřní jednoduchostí lze vnímat základ evangelní zvěsti, abychom se jí nechali uchvátit a přijímali i to, co nelze očekávat. Nestačí snažit se přijít na kloub tomu či onomu, pokud nám uniká celkový pohled. Tento širší pohled naznačují i evangelia, když mluví o důležitosti lásky. Kristovy výroky poukazují na darovanost těchto skutečností: „Protože vám je dáno,“ říká Ježíš učedníkům, „znát tajemství království nebeského, jim však není dáno. … Proto k nim mluvím v podobenství, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou“ (Mt 13, 11- 13). A na jiném místě Kristus říká: „Kdo to může pochopit, pochop!“ (Mt 19, 12). Tato slova se jistě vztahují i na naše téma, pochopit a poznat pravou podobu lásky není samozřejmé: láska je dar, který vyžaduje odpověď, jež se odvíjí podle poznání a vnímání velikosti tohoto daru.