Pavel Kopeček

První čtení následující neděli bude z Prvního listu Janova: Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,7-10).

Tento úryvek bychom mohli označit jako „píseň lásky“. Téma lásky není aktuální jen v Novém zákoně, ale charakterizuje i mnohé starozákonní texty. Píseň písní, jež patří mezi mudroslovné knihy Starého zákona a jež je označována za skvost starověké milostné lyriky, je mnohými nazývána Velepísní lásky. Obě tyto písně lásky mají společného jmenovatele, kterým je láska k Bohu, avšak na rozdíl od Písně písní, kde máme antropomorfní vizi vztahu mezi Bohem a člověkem, novozákonní autor jednoznačně definuje lidskou lásku jako odpověď na lásku Boží. Ve světle této Janovské výpovědi se dere na povrch všetečná a trochu provokující otázka: „Je láska a také každý její projev odpovědí na počáteční Boží impulz?“

Bůh je láska, On nás miloval jako první; mějme se vzájemně rádi! To jsou stěžejní myšlenky tohoto úryvku z Janova listu. Mohli bychom se i ptát, proč se autor listu opět vrací k tomuto tématu, o němž již obšírně pojednal v předcházející části: (1 Jan 3,11): „Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali“, (1 Jan 3,16): „Podle toho jsme poznali, co je láska, že On za nás položil život“; (1 Jan 3,18): „Dítky, nemilujte pouhým slovem, ale opravdovým činem.“ V této třetí kapitole bylo přikázání lásky sice jasně formulováno, ale jednalo se o vyjádření negací: kdo nemiluje, hřeší a hříšník nemá poznání Boha, který je láska. Nyní se autor k tomuto tématu opět vrací a pojímá jej pozitivně: láska je pro věřícího nezbytná, protože Bůh je láska. Láska přichází od Boha a autor listu je si toho plně vědom: „Milovaní, milujte se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná“ (1 Jan 4,7). Tato věta není jen vyjádřením nějaké skutečnosti, je to nejen autorovo vyznání víry, ale i odhalení základní pravdy o Bohu.

Prvním objektem lásky nábožného člověka není nikdo jiný než sám Bůh, náš Stvořitel. Již starozákonní žalmy zpívají o této lásce zbožných k svému Bohu: „Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo“ (Žl 18,2); „Hospodina miluj; on slyší můj hlas, moje prosby, sklonil ke mně ucho“ (Žl 116,1-2). Žalmy také mluví o lásce Boha k člověku a přímo vybízejí k lidské odpovědi lásky: „Milujte Hospodina všichni jeho zbožní“ (Žl 31,24). Láska k Bohu je základním požadavkem ve Starém zákoně, je podstatou mojžíšovského zákona. Přikázání lásky obsahuje základní židovská modlitba – Šema Izrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci“ (Dt 6,4-6). V Páté knize Mojžíšově nacházíme další výzvy k lásce: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny“ (Dt 11,1). Jozue si uvědomuje závaznost tohoto přikázání, a proto vyzývá lid, aby miloval Hospodina, aby byl s ním sjednocen a jen jemu sloužil celým srdcem a celou duší: „Jen se usilovně snažte zachovávat přikázání a zákon, které vám přikázal Mojžíš, služebník Hospodina, totiž milovat Hospodina, svého Boha, chodit po všech jeho cestách a dbát na jeho přikázání, přimknout se k němu a sloužit mu z celého srdce a z celé duše“ (Joz 22,5); „Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha“ (Joz 23,11).

Novozákonní texty zdůrazňují lásku k Bohu jako první a základní Boží přikázání. Evangelia, aby zdůraznila důležitost lásky, staví ji jako první přikázání a Ježíš toto přikázání vyjadřuje pomocí starozákonních textů: „Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: ‚Které přikázání je první ze všech?‘ Ježíš odpověděl: ‚První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán; miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘“ (Mk 12,28-30). Tato láska se projevuje v zachovávání přikázání: „A to je láska: žít podle Božích přikázání“ (2 Jan 6). Láska znamená být ve společenství s Bohem, plná podřízenost jeho vůli, která je dána jeho příkazy: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“ (Jan 15,10).

Kdo miluje, zná Boha a toto poznání je životem vnitřního spojení, jak jej můžeme z Písma zahlédnout mezi božskými osobami. Skrze lásku člověk zůstává vnitřně sjednocen s Bohem Otcem a s jeho Synem; vstupuje do společenství Nejsvětější Trojice: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. … Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,21-23). Hluboká a odevzdávající se láska k Bohu nemůže být výsledkem lidské aktivity, je Božím darem: je výsledkem „obřezání srdce“, tj. je dílem Boží milosti: „Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ“ (Dt 30,6). Král David získal tento dar, protože miloval svého Boha a jemu zpíval z celého svého srdce písně a chvalozpěvy: „Za všech okolností budu chválit a děkovat Nejvyššímu, jenž je svatý. Z celého svého srdce budu zpívat hymny Pánu a budu milovat Boha, který mi daroval život“ (Sir 47,8).

Tato Boží milost, tento dar lásky, přichází skrze Moudrost, která z člověka činí Božího přítele: „Pro lidi je moudrost nevyčerpatelným pokladem, kdo ji vlastní, zajišťuje si Boží přátelství a může Bohu nabídnout jako dar život utvářený školou moudrosti“ (Moudr 7,14). Význam daru lásky si uvědomuje i Kristus, a proto se v poslední noc své pozemské pouti modlí k Otci, aby dal jeho učedníkům lásku: „… aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“ (Jan 14, 22-26). Láska k Bohu je nebeským darem, který daruje Otec; tato milost se daruje skrze Ducha svatého. Jen s tímto darem se dosáhne opravdového a nejvyššího štěstí, protože všechno napomáhá k dobru těm, kteří milují Boha: „Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Řím 8,28).

Tvrdit, že „Bůh je láska“, není totéž, jako když se řekne, že „láska je Bůh“. Říci, že Bůh je láska, znamená určit cestu k poznání Boha; láska je prostředkem k dosažení Boha. Ale i toto může být špatně pochopeno, a proto Jan vzápětí podává správný výklad svých slov. Autor předchází špatné interpretaci ne proto, že by se mohla naskytnout tato možnost, ale proto, že již v jeho době existovala a on měl tuto skutečnost před sebou. V kruhu jistých křesťanů té doby se šířily myšlenky, jež by se daly také shrnout výrokem, že člověk miluje Boha. Člověk cítil a i dnes cítí potřebu poznání Boha, hledat ho a nacházet, nalézat vnitřní uspokojení v tom, že jej cítí blízko, že mu Bůh není cizí. Tyto stavy a tuto zkušenost tato skupina křesťanů nazývala „milovat Boha“. V tom směru mohli být v plném souznění s naším autorem, ale právě proto chce Jan ve svém listu poukázat na podstatu lásky mezi člověkem a Bohem, která je daleko hlubší než lidský cit či nějaké uspokojení.

Láska, kterou člověk má ve vztahu k Bohu, je vždy odpovědí, Bůh jedná jako první a jeho jednání v nás motivuje naši odpověď. Boží láska se projevuje v konkrétních skutečnostech, které vidíme v dějinách spásy, jež mají svůj počátek v Bohu a vrcholí v Kristu. To vše se událo pro spásu člověka, a to z Boží lásky. Boží láska je výlučná a tvořivá, tak jak to již Bůh ukázal ve Starém zákoně, kde Boží vlastnosti, zvláště pak jeho láska, jsou popsány a opěvovány v konkrétních projevech ve prospěch člověka. Král David vyjadřuje svou lásku k Hospodinu tím způsobem, že si uvědomuje, jak se Boží moc podivuhodně projevovala v jeho životě. Jeho láska je odpovědí, vždyť sám říká: „Z veliké lásky k domu Boha svého přidávám pro dům svého Boha i ze svého vlastního jmění zlato a stříbro navíc k tomu všemu“(1 Par 29,3). Také starozákonní Šalamoun si uvědomuje velikost a význam Boží lásky, která člověka zasáhne jen tehdy, když je jí obdarován, když je mu odpuštěno: „Láska přikrývá všechna přestoupení“ (Př 10,12).

Láska člověka k Bohu není jen nějakou odpovědí mezi mnoha možnými, ale má základ v lidské přirozenosti, v jeho dobrotě a snaze o to lepší. Kde se ztratila tato základní teze lidství, tam nemůže vyrašit ani láska, a to v jakékoliv ušlechtilé podobě. Biblický autor jednoznačně říká: „Dobrý nalézá lásky u Hospodina“(Př 12,2). Již v knihách Starého zákona je naznačeno nebezpečí, že plamen lásky může vychladnout, a proto je třeba ho stále rozdmýchávat: „Připomínám ti Izraeli tvou lásku před sňatkem“(Jer 2,2). Ne nadarmo první přikázání, které Hospodin dal svému lidu, zní: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“(Dt 6,5). Přikázání lásky poukazuje na krajní hranici Božího zákona a ve svém naplňování ji překračuje; toto přikázání nejen zdůrazňuje morální řád, ale především má být podnětem ke spontánnímu a nekonvečnímu vztahu k Bohu a bližnímu. Láska, i když stále zůstává předmětem Božího zákona, přivádí k dokonalosti celý zákon, neboť je jeho duší. V tomto duchu i apoštol Pavel napomíná křesťany: „ Láska je naplněním zákona“ (Řím 13,10). Celé Písmo svaté mluví o tom, jak Bůh miloval svět takovou měrou, že se sám světu zjevil jako láska, ale Bible popisuje i lidskou odpověď na tuto Boží lásku a také to, jak člověk lásku žije. Písmo svaté může být oprávněně chápáno jako soubor knih o Boží a lidské lásce.

Starý zákon nepodává obraz abstraktní Boží dokonalosti. Boží moudrost se vtělila do zákona, který byl člověku darován skrze Mojžíše. Láska k moudrosti se jeví jako náklonnost k Pánovým příkazům. Proto moudrý říká: „Láska je zachováváním tvého zákona“ (Moud 6,18). Žalm 119 můžeme vnímat jako hymnus lásky k mojžíšovskému zákonu, k Božímu slovu. Žalmista mluví o tom, že nalezl radost a moudrost ve velké lásce k Božím příkazům: „Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím“ (Žl 119,97). Stejný pohled představuje i Nový zákon; Boží láska se největší měrou projevila v dějinách v osobě Ježíše Krista. Autor říká: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život“ (1Jan 3,9). Láska člověka k Bohu je vždy odpovědí a následkem Boží lásky k člověku.

Na straně druhé Boží činnost v Kristu ukázala člověku, v čem spočívá opravdová láska. Je to láska, která zavazuje a přitom není ničím a nikým motivována, neklade si podmínky, není sobeckou. Je to láska, která osvobozuje: je úměrná odpuštění, po kterém člověk touží, a zahlazuje lidské poklesky a selhání. Tato Boží láska je oním modelem a motivem našich vzájemných vztahů. Odtud také jako logické vyústění zaznívá příkaz vzájemné bratrské lásky. „ … milujte se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha…“ (1 Jan 4,7-8).

Závěrem se zastavme u otázky, kterou začaly naše úvahy o Boží lásce na základě biblického textu: „Je láska a také každý její projev odpovědí na primární Boží impulz?“ Mluvíme-li o lásce, a to v jakékoliv její podobě, tak stojíme před tajemstvím pšeničného zrna: „…jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12,24). V tajemné rovnici lásky jde o ztracení a nalézání sebe sama a s touto skutečností se pojí fakt, že lásku nelze vytvořit. Ona je člověku darována; děje se, přichází od druhého a vstupuje do mě a mého života. Lidská láska zahrnuje v sobě nárok na věčnost, jako taková je nesplnitelným slibem: chce nekonečno, ale může dát jen konečno. Přesto však není nesmyslná, protože nekonečno v ní přece jen žije. Z čistě lidského pohledu je láska skutečně to, co hledáme a vstříc čemu žijeme. Ona však svými vlastními charakteristikami v sobě nese výhled a čekání na Boha, podobně jako Boží láska osahuje v sobě čekání na návrat svých synů a dcer. Krásně to zdůraznil Lukáš ve svém evangeliu, kde láska k Otci a návrat do Otcova domu je odpovědí na počáteční impulz: „Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu …“(Lk 15,20).