Richard Cvrkal
Dříve, než se budeme věnovat textu nedělního čtení z Prvního listu Korintským, podívejme se na okolnosti, za jakých byl napsán.
Korint bylo bohaté řecké město, ležící na Isthmu, úzkém pásu země, oddělujícím Saronský a Korintský záliv. Potkávaly se zde a vzájemně mísily různé náboženské směry: orientální kulty, řecké a římské náboženství i židovská obec. Kolem roku 50 po Kr. zde apoštol Pavel založil obec křesťanskou. Náboženské a společenské prostředí nebylo jednoduché. Většina příslušníků nově vzniklé křesťanské obce byla pohanského původu. Z toho pak, po Pavlově odchodu, pramenila značná část problémů, které se netýkaly jen víry, ale i morálního chování.
Apoštol Pavel, svým listem, který dnes nazýváme První Korintským, reaguje na spory a nedorozumění v obci. Několik málo informací o korintské křesťanské obci, které v listu máme, by v nás mohlo vyvolat záporný obraz. Ale to by nebylo správné. Sám apoštol o ní vydává kladné svědectví: „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši“ (1 Kor 1,4).
Druhé čtení třetí neděle postní ukazuje Kristovu smrt na kříži jako něco, co míří proti zažitým představám v životě společnosti. Starozákonní čtení z Druhé knihy Mojžíšovy vypovídá o Desateru, které dostal Izrael na Sinaji. Jsou to nové zákony, které mění zažité zvyklosti Izraelitů.
V evangeliu zase uslyšíme o očištění chrámu Ježíšem od směnárníků a obchodníků. I on šel radikálně proti mravům a zvykům své doby a choval se leckdy neobvykle až bláznovsky.
Nyní si připomeňme, co předchází vlastnímu textu nedělního novozákonního čtení. Ve verši 19 se Pavel odvolává na proroka Izajaše, který říká: „Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta“ (Iz 29,14). A dále rozvádí myšlenku o lidské moudrosti, která se míjí s moudrostí Boží a je odsouzena stát se bláznovstvím. Zato „bláznovská zvěst“ o kříži je schopna ty, kteří v ni uvěří, dovést ke spáse.
Protiklad Božího a lidského myšlení můžeme pak sledovat v celém textu, kterým se budeme nadále zabývat. Stává se jakoby osnovou: Apoštol Pavel říká, co očekávají Židé a Řekové, dva rozdílné národy. Pak nám sděluje, co on káže a jak to oba zmíněné národy přijímají. Následuje vysvětlení, co znamená kříž pro ty, kteří uvěřili evangeliu.
Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost… (1 Kor 1,22).
Obě jmenované národnosti zde představují ty, kdo neuvěřili Kristu, a kdo jsou stiženi různými formami slepoty vůči poselství kříže.
V Písmu svatém lze nalézt mnoho druhů znamení, používaných mezi lidmi: válečná, liturgická, znamení hudebními nástroji, znamení k rozpoznávání osob. Bůh se přizpůsobuje lidské přirozenosti a rovněž nabízí člověku různá znamení. Byla to například Mojžíšova hůl (Ex 4,2-4), proměňující se v hada, která měla být znamením jeho poslání Hospodinem. Zázračná znamení byla pro Židy důkazem potvrzujícím pravého proroka.
Sám Ježíš se s těmito požadavky po zázračných znameních během svého pozemského putování často setkával, ale nebyl jim nakloněn a káral za to ty, kdo je po něm požadovali.
Hledání moudrosti je společné pro všechny kultury starého Orientu. Jednalo se o zcela konkrétní, praktickou moudrost, která učí člověka jednat obratně a opatrně a tak se prosadit v životě.
Moudrost byl v Korintě oblíbený pojem. Podle následujícího verše dvacet tři se zdá se, že apoštol považuje moudrost za něco zbytečného, o co není třeba usilovat. Ale sv. Pavel zde má na mysli moudrost, která začíná a končí u člověka a jeho rozumu. Určitě zde nebrojí proti pravé moudrosti, která pochází od Boha. Příklad touhy po takové moudrosti můžeme vidět u krále Šalamouna v První knize Královské ve třetí kapitole, kde mladý král Šalamoun žádá od Hospodina právě takovou moudrost.
Antické Řecko bylo považováno za vrchol vzdělanosti, Řekové přinášeli svoji vzdělanost do Říma, který byl politickou mocností, ale kulturně za Řeckem zaostával. To vše bylo zdrojem sebevědomí (a možná i určité pýchy) Řeků. A tuto jejich pouze lidskou moudrost apoštol Pavel zpochybňuje, jak lze vycítit z následujícího verše.
…ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství… (1 Kor 1,23).
Pavel staví ukřižovaného Krista do protikladu k výše zmiňovanému požadavku znamení a moudrosti. Kříž je centrem Pavlovy teologie a zde je namířen proti určitému proudu v Korintě, kde si mnozí mysleli, že již žijí v Božím království. Ve středu jejich náboženských představ hrál rozhodující roli právě pojem moudrost.
Proč je ukřižovaný Kristus pro Židy kámen úrazu a pro ostatní bláznovstvím? Proč sv. Pavel dělá rozdíl mezi Židy a ostatními?
Odpověď musíme hledat v dobových představách, které o Mesiáši měli Židé. V době Ježíšova pozemského života bylo mezi nimi několik politicko-náboženských skupin, jejichž představy o Mesiáši byly do určité míry rozdílné, ale jedno měly společné. Mesiáš se měl projevit mocí a slávou, osvobodit Izrael od politického i náboženského útlaku a vládnout nad ním. Ukřižovaný Ježíš jejich představy rozhodně nesplňoval. Příčinu odmítání ukřižovaného Mesiáše můžeme nalézt v Páté knize Mojžíšově: „Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh“ (Dt 21,22-23).
To také zřetelně apoštol Pavel zopakoval ve svém listě Galatským: „…neboť je psáno: ‘Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘“ (Gal 3,10).
Tyto dva citáty z Písma sv. nám osvětlují, proč je kříž kamenem úrazu pro Židy. Ukřižování neznamenalo jen smrt, ale zároveň i potupu a prokletí odsouzeného, jeho zapuzení Hospodinem. Ukřižovaný Mesiáš, to je pro Izraelity protimluv. Na odmítání takového Mesiáše mělo vliv i chápání blízkosti Boha. To, že byl někdo milý Bohu, se mělo projevovat zdarem v jeho každodenním životě, jak to vidíme i v očekáváních knihy Job. Zdraví a bohatství bylo považováno za požehnání, naopak nemoci a chudoba byly znamením trestu od Hospodina.
Smrt na kříži byla pro Pavlovy současníky smrtí potupnou, kterou umírali ti nejtěžší zločinci a buřiči. V mimobiblické literatuře se můžeme dočíst, jak se na ukřižování dívali autoři, pro něž bylo reálnou skutečností. Například Seneca v jednom ze svých listů píše, že je lepší spáchat sebevraždu, než podstoupit krutou smrt na kříži. Na určitou pochybnou výjimečnost tohoto trestu ukazuje i skutečnost, že římští občané nesměli být ukřižováni. Ale jako v každém pravidle, i zde byly výjimky.
Vidíme tedy, že smrt na kříži nebyla vnímána jako rovnocenná jinému způsobu usmrcení člověka. Pro antickou společnost tak bylo nepochopitelné a pošetilé vyzdvihovat a uctívat někoho, kdo touto potupnou smrtí zemřel. V představách tehdejšího člověka je idea krále, vládce nebo zachránce spojena s mocí, která se projevuje už zde na zemi a kterou může rozdrtit své protivníky. Na rozdíl od Židů představa ukřižovaného spasitele nebyla pro ostatní národnosti zásadně nepřijatelná, ale byla bláznivá a pošetilá. Ve čtvrté kapitole Prvního listu Korintským se Pavel k tomuto bláznovství přiznává, když se sám prohlásí za blázna pro Krista.
…ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1 Kor 1,24)
Dvacátý čtvrtý verš tvoří svým způsobem protiváhu k předchozímu verši. Židé žádají znamení, ale nabízený kříž jim je kamenem úrazu. Naproti tomu pro povolané Židy je Kristus Boží mocí.
Řekové hledají moudrost, ale v kříži vidí bláznovství (nebo hloupost, jak uvádějí jiné překlady). Ale pro ty, kteří uvěřili to není bláznovství, nýbrž pravá Boží moudrost.
Apoštol ukazuje, jak rozdílný pohled na jedinou událost mohou mít lidé příslušející ke stejné sociální skupině či národu. Můžeme zde zřetelně vidět, že příčina rozdílného přístupu a hodnocení se nachází v nitru člověka, v tom jaké jsou jeho touhy a očekávání.
Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé (1 Kor 1,25).
Spojení slov „bláznovství Boží“ vytváří rozporuplný svazek. Je-li něco bláznovství, nemůže to být přece od Boha. K Němu se obracíme jako k Moudrosti. Stejně tak „slabost Boží“ jako označení pro Všemouhoucího Boha. Jak rozumět těmto protikladným slovním spojením?
Na tomto místě se musíme alespoň krátce zmínit o jednom z rysů Pavlových listů. Je jím právě určitý sklon k protichůdným nebo paradoxním myšlenkám a výrokům. I jeho život se vyznačuje určitými protiklady. Z horlivého stoupence synagogy, který pronásledoval křesťany, se stal stejně horlivým křesťanem.
V základech Pavlova užívání protikladů je myšlenka, že Božím vítězstvím je to, co se čistě lidskému úsudku navenek jeví jako porážka. Dobře si to uvědomíme, když si vzpomeneme na chování velekněží a zákoníků pod Ježíšovým křížem, jak to popisuje patnáctá kapitola Markova evangelia. I oni viděli jen utrpení a smrt a svojí pouze lidskou moudrostí nepoznali Mesiáše, který na kříži vykonal svůj spasitelný čin. Zde můžeme vidět, že paradox není výsadou apoštola Pavla, ale stojí v samých základech křesťanství. Boží záměr, spasit člověka se uskutečňuje potupnou smrtí na kříži.
V dalším pokračování textu Prvního listu Korintským Pavel vysvětluje, proč mu k hlásání Božích tajemství slouží jako nástroje bláznovství a slabost: aby se řeč a kázání neopíraly o lidskou moudrost, ale daly lépe vyniknout Duchu a Boží moci (1 Kor 2,4-5).
Jak už jsme řekli, text, kterým jsme se dnes zabývali, je plný paradoxů. Historická událost kříže je skutečnost, která se těžko přijímá pouhým rozumem a její plný význam se nedá objasnit samotnou lidskou moudrostí, ale musí se přijmout vírou, jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel.
