Jan Nováček
O druhé neděli v mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z 6. kapitoly Prvního listu Korinťanům.
Korint se připomíná jako starodávné a bohaté město. Za své bohatství vděčilo město své jedinečné poloze u Korintského zálivu s dvěma přístavy – překladišti zboží mezi Východem a Západem. V době apoštola Pavla byl Korint velice rušným a mnohotvárným městem osídleným Římany a Řeky, Židy a lidmi z orientu. Tomu odpovídala rozmanitost jeho světonázorového a náboženského rázu: chrámy řeckých a římských božstev, náboženské projevy inspirované tajnými východními naukami, židovská obec – to všechno existovalo v Korintu vedle sebe; množství náboženských a filosofických idejí soutěžilo a mísilo se navzájem. Téměř příslovečnou se stalo nevázané chování Korinťanů, i když Korint nebyl horší a samozřejmě ani lepší než srovnatelná přístavní města.
V tomto městě plném ruchu a intrik se v letech 50/51 zastavil na půldruhého roku apoštol Pavel na své druhé misijní cestě a založil korintskou církevní obec. Ta byla co do počtu členů neveliká, mohla čítat kolem stovky, nejvýše dvou stovek členů. Obec sestávala převážně z křesťanů z pohanství, křesťané ze židovství tvořili menšinu. Již příslušnost k rozdílným společenským vrstvám nutně vedla k napětím a konfliktům v církevní obci. Navíc měli její členové nanejvýš rozdílnou náboženskou minulost; v důsledku toho se zvěst apoštola Pavla setkávala se zcela rozdílným způsobem přijetí a po jeho odchodu byla zřejmě rozvíjena tvůrčím způsobem.
Pro mladé a živé společenství bylo velmi obtížné najít svou pravou cestu v úplně jinak smýšlejícím náboženském prostředí. Není třeba se vůbec divit, když po Pavlově odchodu došlo v obci k vážným těžkostem. Objevily se spory a začaly se vytvářet skupiny; slavení večeře Páně a ostatních bohoslužebných shromáždění se dělo zčásti chaoticky a bez lásky, členové obce se navzájem obviňovali a soudili před pohanskými soudy. Někteří křesťané se nedokázali rozejít se svojí pohanskou minulostí, docházelo k teologickým střetům až po popírání vzkříšení mrtvých. Své konalo i prostředí přístavního města – to vše byly důvody k tomu, aby Pavel zasáhl svým listem a obnovil v obci pořádek.
Někteří členové společenství křesťanů v Korintě se začali považovat za zcela dokonalé a vyzrálé a ve své domýšlivosti začali zastávat dva krajní postoje k lidské sexualitě, u jejichž kořene stála tatáž niterná pohnutka. Představitelé prvního směru se upnuli k veliké přísnosti a hlásali, že je nutno žít v absolutní a bezpodmínečné pohlavní zdrženlivosti (srov. 1 Kor 7). Zastánci opačné tendence naopak tvrdili, že je třeba odhodit všechny zásady pohlavního života, a zaštiťovali se tím, že pohlavní život nemá žádný dopad na spásu, kterou nám přinesl Kristus. V dnešním úryvku se apoštol Pavel obrací právě na stoupence tohoto druhého směru:
Bratři! Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch. Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.
„Svobodomyslní“ korintští křesťané – v souladu s nabubřelým přesvědčením o tom, že nade vším vládne duchovní „já“ – si vzali za štít své bezuzdnosti heslo křesťanské svobody: „Všechno je mi dovoleno“ (v. 12a). Apoštol toto vyjádření v zásadě přijímá, ale naprosto mění jeho význam. Připomíná, že rozhodujícím měřítkem je to, co prospívá a buduje společenství církve. Korinťané si nárokují naprostou svobodu ve vztahu k věcem tohoto světa, ale neuvědomují si, že mají jednat v souladu se základem křesťanského života, jímž je dar vykoupení. „Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu“(v. 20).
Druhá námitka se týká konkrétního významu sexuality. Pavel odmítá jakoukoli formu řeckého učení o dvou protikladech, které staví tělo a duši proti sobě. Naopak zdůrazňuje, že sexuální vztah je hluboký a plně lidský úkon, který nezasahuje pouze tělesnou rovinu (v. 18), ale zahrnuje celou osobnost člověka. Tělo má být vzkříšeno; není proto určeno pro smilnění, ale „pro Pána“ (v. 13). Právě víra v Kristovo vzkříšení i ve vzkříšení celého lidstva vtiskuje tělesnosti člověka nesmírnou hodnotu. Skrze tělesné projevy a skrze vztahy ke druhým lidem křesťan vyjadřuje a umocňuje (nebo snižuje) to, že patří Pánu, což se plně projeví při vzkříšení na konci časů.
Správnou úctu ke svému tělu máme mít ještě z jednoho důvodu. Každý křesťan se celou svou osobností stal jedním z údů tajemného Kristova těla – církve – a chrámem Ducha svatého (v. 15.19). Musí se proto rozhodnout, zda bude své tělo používat „tělesně“ – pro smilství – či zda bude konkrétně prožívat svůj vztah s Kristem, se kterým je jeden „duch“, protože toto tajemné spojení působí Duch svatý (v. 17).
Lidé ve starověku na jedné straně příliš oceňovali duchovní věci, takže vším tělesným pohrdali a cenili jen věci duchovní, na druhé straně tělesné věci tak „necenili“, že je morálně neusměrňovali a značně využívali. Prostituce a homosexualita kvetla, nikdo se nepohoršoval nad tím, že starověký vzdělaný člověk měl pro vedení svého domu a pro rození legitimních dětí vlastní ženu, pro ostatní povyražení pak nevěstky. Pavel zde uvádí vlastně kořeny zdravého židovského myšlení, které si nerozděluje svět na věci cenné a pohrdané, ale které vidí ve všem Boží stvoření. A pak týž Pavel, který vidí v “životě podle těla“ protiklad k životu „podle Ducha“ (Řím 8), mluví o těle jako o chrámu Ducha a vidí ve smilstvu zlé i proto, že je to útok proti důstojnosti těla (ne jen „duše“!). Jádro tvrzení je ovšem zaměřené na Krista. Křesťan patří Kristu, byl vykoupen za cenu jeho smrti, je údem Krista a proto nemůže ze sebe dělat úd nevěstky (v. 14). Smilstvím je zde míněno v prvé řadě cizoložství, tedy připojení se k jiné ženě než vlastní. Za pozornost stojí i Pavlovo přesvědčení, že tělo je chrámem Ducha svatého. Dá se říci, že Pavel zde (díky svému židovství, které nezná vyvyšování duše nad tělo, ducha nad hmotu) cení tělo mnohem výše, než průměrné křesťanské smýšlení ovlivněné učením o protikladnosti věcí duchovních a tělesných.
Věta „tělo je pro Pána a Pán pro tělo“ (v. 13) stojí za samostatnou meditaci. Je to pojetí vykoupeného člověka, naplňovaného Duchem. Tato věta staví jasnou hráz všemu rádoby křesťanskému pohrdání tělem, snaze si myslet, že dokonalost člověka spočívá v tom, že se bude dělat netělesným, že se bude snažit být jako anděl. Ale staví hráz všemu zpohanštění křesťanství, které by v těle chtělo vidět takřka předmět zbožné ústy. Celost patření Kristu (duší, duchem, tělem), je jádrem křesťanského vedení života.
V korintské církevní obci se šířily nanejvýš uvolněné názory. Jedna skupina v obci zřejmě považovala prostituci za něco normálního a vybudovala si pro to docela velkolepou teologickou konstrukci. Jedno z jejích hesel znělo: „Všechno je mi dovoleno.“ Mohla se při tom (neprávem) odvolávat dokonce na samotného Pavla, který si křesťanské svobody velice cenil. V tom mu však rozuměli od základu špatně. Svoboda pro něj neznamená bezuzdnost ani libovůli. Proti korintskému heslu má dvě námitky: ne všechno je pro člověka dobré, ne všechno člověku skutečně prospívá, a leckterá zdánlivá svoboda je ve skutečnosti otroctvím. Bezuzdné vyžití pudů může vést do hluboké nesvobody.
Další korintské heslo znělo: „Jídlo je pro břicho a břicho pro jídlo; Bůh učiní konec oběma.“ To je svůdné heslo, které straší i dnes v mnohých hlavách. Jídlo a pití jsou zcela normální vnější záležitosti, týkající se jen pomíjivé části člověka, mravně zcela neutrální (ani to již zcela neplatí!) – a podobně i pohlavní potřeby jsou úplně přirozené, mělo by se jim právě tak nepředpojatě vyhovět jako potřebám jídla a pití. Apoštol Pavel vědomě staví proti povrchnímu korintskému výrazu „břicho“ teologicky bohaté slovo „tělo“. Člověka nelze rozdělit na tělo a ducha. Tělo není jen přechodným bydlištěm ducha. „Tělem“ se může u Pavla myslet celá osoba – znamená u něj celého člověka. Člověk svým tělem navazuje rozmanitým způsobem kontakt s druhými.
O tomto těle Pavel říká, že patří Pánu. Křesťan má na základě svého křtu hluboké osobní společenství s Kristem (srov. Řím 6, 1-23). Je míněn celý člověk se vším všudy, člověk s celým svým životem. Žádnou oblast nelze vyčlenit z této vazby na Pána a z odpovědnosti vůči němu. Jestliže se někteří z Korintu domnívají, že se sexualita týká jen vnější, pomíjivé části člověka, pak proti tomu apoštol Pavel staví svou naději ve vzkříšení, které zahrnuje i tělo člověka. Naproti tomu břicho a jídlo patří pomíjivému světu.
Nadto apoštol Pavel připomíná Korinťanům obraz, který přece dávno znají –církevní obec jako Kristovo tělo. Být spojen s Kristem a spojovat se s nevěstkou – to se vzájemně vylučuje. Pavel připomíná smysl pohlavního styku, naznačený v Gn 2,24 – člověk se zcela odevzdává druhému, dává se mu poznat v hloubi své osoby. Dokonce i ve zvrácené formě prostituce vidí ještě záblesk něčeho z této původní stvořitelské vůle, jakkoli je to zle znetvořené.
Pavel přechází ke komentování třetího korintského hesla (tak lze nejpřijatelněji vyložit obtížný v.18): sexuální aktivity, tvrdí se v Korintu, se prý týkají jen vnější stránky člověka, zatímco ve skutečnosti záleží jen na nitru, jen na smýšlení. Proti tomu apoštol Pavel klade ve v. 19n ještě jednou centrální, základní pravdy víry: nejen církevní obec je chrámem božím (srov. 3,16n), ale je jím i jednotlivý křesťan. Jeho tělo je chrámem Ducha svatého, místem jeho trvalé přítomnosti. Pavel zde formuluje vysoký nárok. Křesťan je povolán dosvědčovat celou svou existencí Boží přítomnost a činit ji hmatatelnou. Žádnou oblast života nelze vyloučit z příslušnosti ke Kristu, který se lidem daroval až na smrt. Za představou vykoupení stojí vzpomínka na vysvobození izraelského lidu z egyptského otroctví. Ježíš Kristus překonal obětováním svého života mocnosti smrti, které ohrožují a omezují lidský život. Jemu patřit, jemu se podřídit – v tom je svoboda (Gal 5,1).
Důležitým měřítkem mravního posuzování lidského jednání je pro Pavla otázka, nakolik je toto jednání užitečné, zda člověku prospívá, nebo vede k zaostávání za jeho možnostmi. Pavel varuje před špatně pochopenou svobodou, která může vést do nových tlaků a závislostí; nezačleněná a nezvládnutá sexualita může vést ke skličující nesvobodě. Apoštol varuje před povrchním viděním sexuality, snížené na sobecké uspokojování potřeb. Jejím cílem je osobní setkání.
Sexualitu posuzuje z pohledu stvoření člověka jako dar od Boha. Jejím cílem je hluboké společenství dvou lidí podle vůle Boží. Proto Pavel odmítá tendence nepřátelství k tělu. Tělo pro něho není málo důležité nebo dokonce méněcenné. Jestliže odmítá bezuzdné pohlavní vyžití, pak ne proto, že by zaujímal postoj nepřátelský tělu, ale vzhledem k svému vysokému ocenění těla.
Apoštol Pavel připomíná Korinťanům, že s celou svou existencí patří Pánu. Skrze křest jsou s ním hluboce spojeni. Z tohoto společenství s Kristem nelze vyloučit žádnou oblast života. Křesťanem člověk není v nějaké zvláštní náboženské zóně, ale celým svým životem. Zneužívání druhého člověka, ať by to bylo k čemukoli, je s křesťanstvím neslučitelné.
