Josef Kaše
Dnešní čtení je zarámováno dvěma významnými výroky, které objasňují, jaký vztah má mít křesťan ke světu: „Čas je krátký“ (v. 29: doslova „čas se stal krátkým“) a „Tento viditelný svět pomíjí“ (v. 31). Na první pohled nám to může připadatjako výzva k nezodpovědnosti, nebo prostě jako řeč z jiného světa. Je ale také možné, že by se člověku, který trpí nejistotou životních vyhlídek, nestabilitou dnešních manželství apod. zdála tato slova jako poměrně snadné východisko z nouze. Ale Pavel toto všechno nepíše proto, aby vedl křesťany snadnou, lacinou cestou pryč od starostí. Jsou řečena jako výraz správného ocenění tohoto světa. Vzhledem ke Kristu se všechno stává relativním, protože absolutní hodnotou je jen Boží láska, projevená v Kristu Ježíši. Ta bude trvat bez přestání (1 Kor 13). Vše ostatní pomíjí, a proto má být skrze tuto lásku poměřováno.
Na jiném místě v témže listě (1 Kor 10,11) apoštol říká, že křesťané žijí „v poslední době“. Když připomíná, že čas je krátký, nemá Pavel na mysli chronologický čas, chápaný jako nezadržitelně plynoucí sled okamžiků, ale čas příhodný, kairos, který přináší něco nového. Pavlovi proto neleží na srdci téma odstupu od stvořených věcí, ale chce podtrhnout, že se čas „naplnil“ přítomností Krista, díky které se čas života Ježíšových učedníků stal něčím vzácným, co rozhoduje o spáse.
Také druhý uvedený postulát Tento viditelný svět pomíjí je třeba číst ve světle toho, co jsme řekli o prvním výroku. Co je míněno oním „viditelným světem“, který pomíjí? V řeckém originálu je použito slovo „schema“, označující soubor „schematických“ věcí, kterým chybí svoboda. V tomto světě tedy pomíjí to, co je postiženo hříchem a smrtí. Ani náznakem Pavel nepopírá, že Bohem stvořený svět je v podstatě dobrý, ale pronáší svůj soud na adresu toho, co je v tomto světě odsouzeno k zániku (srov.Řím 8, 18-22).
Apoštol Pavel není apokalyptický kazatel, který se snaží nahánět lidem strach připomínkou blížícího se zániku všech věcí. Jeho poselství je naopak plné naděje a útěchy. Naše oči vidí, že tento svět je podroben hříchu a smrti. Ve skutečnosti se však vyznačuje blízkostí Boží. Křesťan má být bdělý, má pozorně zkoumat skutečnosti tohoto světa a žít, „jako by nebyly“což se mimochodem v textu celkem pětkrát opakuje. Kristův učedník si musí udržovat správný odstup od světa, do něhož je ponořen – tím se křesťanství trochu přibližuje postoji stoiků – ale na druhé straně má všechny situace a události svého života prožívat tak, aby bylo vidět, že jeho jediným Pánem je Kristus (srov. 1 Kor 7,17-24).
Evangelium je dobrou zprávou, že nás Bůh Otec bezmezně miluje. Co tedy máme dělat? Bůh od nás nechce nic velikášského ani přehnaného, ale zve nás, abychom změnili svůj život a navrátili se k němu. Obrácení neznamená jen přestat konat zlo – jak to chtěl Jonáš po obyvatelích Ninive -, ale též poznat, že Bůh je nám nablízku i v našich obtížích a miluje nás, i když nám všechno nejde tak, jak bychom si přáli.
Abychom se skutečně obrátili, musíme se naučit vnímat tento čas jakokairos, který nám byl darován od Boha, a jako „čas příhodný“, kterým se naplňuje náš přítomný okamžik. Všechno pomíjí, pouze hluboký význam, který naší skutečnosti dává víra, zůstává navěky. Možnost stát se Božími dětmi se stane skutečností tehdy, uchopíme-li tento příhodný okamžik a uvěříme-li evangeliu o Božím království. To od nás vyžaduje, abychom se nezdržovali zbytečnostmi a tím, co pomíjí, a nenechali se uvěznit do „schémat“ tohoto světa.
Tajemným, nepochopitelným způsobem vstupuje Ježíš také do dnešního dne, hledá nás, touží vstoupit do našeho života a neúnavně nás zve k následování.
Náš úryvek 1 Kor 7,25-31 je vzat z oddílu (1 Kor 7,25-35), který celý také můžeme označit nadpisem „O bezženství“. Apoštol Pavel měl i zde při svých zásadních výkladech na zřeteli konkrétní dotazy z korintské církevní obce. Pro pochopení oddílu je rozhodující, že se apoštol i zde zabývá otázkami a z části i míněními, která byla v obci zastávána. To ukazuje již úvodní v. 25, začínající slovy: „“Co se týká neprovdaných…“ .
Dotaz věřících z korintské církevní obce směřoval zřejmě k tomu, zda se svobodní muži a ženy smějí oženit či vdát nebo mají zůstat svobodní. Někteří přehnaně horliví křesťané v Korintu zřejmě zastávali názor, že je hřích se oženit, popř. vdát – odtud formulace ve v. 28:
„… když se oženíš, nezhřešíš…atd.“ Věta ve v. 26: „Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je“ – by mohla ukazovat na to, že tento požadavek byl už v Korintu motivován „nadcházejícím trápením“. Pavel reaguje, že se nemůže odvolat na žádné slovo Páně, přesto své radě připisuje autoritu; jeho apoštolské pověření je darem Boží milosti (srov. 3,10; 15,10). Jeho rada neženit se nevychází z možnosti zdrženlivosti (jako ve v. 8n), ale je naopak motivována eschatologicky: Pavel zřejmě očekává brzký konec(srov. 7, 29-30), jemuž bude předcházet velká bída a trápení. Toto očekávání sdílí spolu s vlivnými kruhy raného křesťanstva (srov. Mk 13) jakož i současného židovstva. I tam se zastává názor, že manželství a rodina znamenají v trápeních konce času zátěž navíc. Pavlova rada je diferencovaná a střízlivá. Vzhledem k blízkému konci je dobré a přiměřené nevstupovat do manželství. Pavel z toho však nedělá všeobecně závazný předpis. Výslovně ustanovuje proti rigoristickým proudům v Korintu, že se nemají rozlučovat existující manželství. Jednoznačně se obrací proti názorům v Korintu, že by vstoupit do manželství bylo hříchem. Ačkoli sdílí eschatologickou motivaci Korinťanů, čelí dobře mířenými slovy jejich asketickému přehánění.
Stejně jako již ve v. 17-24 odkazuje apoštol od jednotlivých otázek na širší teologické souvislosti. Nově se vyskytující etické problémy, jejichž řešení není nikde hotové, staví apoštol do světla důležitých základních pravd víry a tak se snaží dospět k zodpovědnému nařízení.
Oddíl vymezený verši 29-31 bychom mohli stručně nadepsat: Konec je už blízko. Začíná totiž a končí poukazem na krátkost času a pomíjivost světa. Mýlil se Pavel ve svém očekávání blízkého konce? Třebaže „měl z pozice svého očekávání blízké parúsie zkrácenou a tím vyostřenou perspektivu, v zásadě je (tato perspektiva) přesto platná: tento svět nemá trvání, dospěje nezadržitelně ke svému konci, třebaže to může ještě trvat staletí. Vždyť vědomí pomíjivosti světa nás může uchránit před tím, abychom přikládali pomíjivým věcem absolutní význam, abychom se na ně vázali jako na nepomíjivé hodnoty.
Na tomto základě popisuje apoštol správný křesťanský postoj pětinásobným uvedením „jako by ne“ („…proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli…kdo pláčí…kdo jsou veselí…kdo kupují…kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali“). Nemá se tedy křesťan zabývat tímto světem skutečně vážně a nemá usilovat o jeho zdar? To, co nás zaráží, spočívá právě v tom, že Pavel vyžaduje postoj vnitřního odstupu vůči věcem, které nejsou samy o sobě záporné: manželství, smutek a radost, majetek. Pavel nehájí rezignující útěk ze světa, jak to bylo běžné v tehdejší židovské apokalyptice – a jak se to dnes opět kolem nás šíří: nevyplatí prý se přece vůbec v tomto světě angažovat, protože je stejně předurčen k zániku. K tomuto pesimismu má Pavel velmi daleko. Distance od světa u něho má pozitivní předznamenání: „Staré pominulo, hle, je tu nové“ (2 Kor 5, 17). Pavel očekává pro tento svět, který je pro něj Božím stvořením, dobrou budoucnost od Boha. Ukazuje střízlivě na to, že hodnoty tohoto světa nemohou být tím posledním, konečným. Jsou pomíjivé a tím relativizované. Vědomí jejich předběžnosti dává vnitřní svobodu a klid.
Takový postoj by bylo snadné zaměnit se stoickým postojem „neotřesitelnosti“ mudrce, široce rozšířeným v apoštolově prostředí. Stoický postoj se snaží vyhýbat emocím jako je smutek a bolest, usiluje být nad věcí. Pavel se tomu naopak nevyhýbá, křesťan má plakat s plačícími a radovat se s radujícími (Řím 12, 15). Současně si je střízlivě vědom pomíjivosti tohoto světa a svého života, čímž je možno mnohé relativizovat blahodárným (!) způsobem. To, co zde apoštol hájí, bylo často popisováno jako útěk od světa. Zdá se přiměřenější mluvit o postoji vnitřní svobody.
Přesto všechno, co zde bylo řečeno, se nám na první pohled může zdát, že Pavlovy „rady do života“, nelze dnes brát zcela vážně. Takto přece žít nemůžeme! Nemá to být „odchod ze života zaživa“? Není to příliš laciné vypořádání se s těžkostmi v životě? Není to nenávist a pohrdání světem, které jsou křesťanům znovu a znovu vytýkány? Není to trochu naivní přístup? Jenže – my opravdu nemáme mnoho času. Čím jsme starší, tím jasněji poznáváme, jak život utíká, jak nestačíme všechno v něm stihnout. A že viditelné věci tohoto světa pomíjejí, to taky víme víc než dobře. Odešlo naše dětství, mládí,…naše vlasy, zuby, kondice,…tolik vytoužené věci, na které jsme se dlouho těšili. Naše staré, po námaze uskutečněné sny, jsou dnes pro nás nepotřebné, odhozené, zaniklé. A kdyby se stal manžel, manželka, pláč nebo radost, věci, které kupujeme…naším celým světem, co bychom si pomohli? Podobali bychom se lidem, kteří si postavili perfektní dům na ledové kře plující po řece. Kra by se pohybovala dál a dál, roztávala by… co by pomohl náš krásný dům, naše pýcha, naše všecko, kdyby to jednoho dne doplavalo do moře, nebo padlo do řeky, až by se kra rozpustila…? Z toho všeho by na člověka mohly jít truchlivé myšlenky. Ale evangelium nás nepřesvědčuje o tom, že by všechno v životě nemělo cenu. Ano, času nemáme mnoho. Ale v tom málu, co máme, přihodilo se nebo se přihodí, že i nám se čas naplnil – nebo naplní. Čas, kdy se v tomto životě (jinak to nejde!) Boží království přiblíží. A člověk nemusí mít najednou život postaven jen na tom, co si koupil, co má, co vybudoval nebo získal. Jeho život začne být naplňován něčím novým, něčím, co přichází od Boha, tím, co bylo slíbeno a co je nakonec vytouženo, co nezničí zlo ani smrt ani uplývající čas. Boží království je tu. Nejen v dějinách, nejen v Palestině tehdy, ale dnes u mne, který jsem se rozhodl vzít Ježíše vážně. On stojí u dveří a klepe a chce dnes zůstat u mne, u hříšníka Zachea. Chce tedy přinést spásu tomuto domu, tedy mně osobně. Pokud jsem to přijal, potom nemohu udělat nic jiného než se obrátit a věřit evangeliu. Totiž – nejen „polepšit se“ (to svede i ateista), ale obrátit se k živému Bohu. Ne se strachem, ale s nadějí, vírou v evangelium, totiž s vírou, že Bůh v Ježíši přišel rozvázat i moje pouta, odpustit i moje dluhy, naplnit i mou prázdnotu, zrušit mou osamělost, přemoci zlo, které ve mně působí. To je osvobozující, radostné, plné naděje – a ne skličující nebo pohrdající…